Čís. 4371.

Svědkovi, jemuž uložen trest ve smyslu § 160 tr. ř. pro odpírání výpovědi, přísluší právo stížnosti po rozumu § 481 tr. ř.
Z této stížnosti jsou vyloučena jen mezitímní rozhodnutí při hlavním přelíčení, jimž lze odporovati odvoláním z konečného rozsudku.
(Rozh. ze dne 13. února 1932, Zm I 1075/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Litoměřicích ze dne 3. října 1931, jímž byla stížnost Marie W-ové do usnesení okresního soudu ve Štětí n. L. ze dne 23. září 1931 jako nepřípustná zamítnuta, byl porušen zákon v ustanoveních § 481 tr. ř. a § 160 tr. ř.; rozhodnutí to se zrušuje a krajskému jako odvolacímu soudu v Litoměřicích se ukládá, by o stížnosti znovu rozhodl. Důvody:
V trestní věci T 261/31 okresního soudu ve Štětí n. L. soukromého obžalobce Václava T-a a soukromé obžalobkyně Emilie G-ové proti Emilii T-ové a Marii K-ové pro urážku na cti byla dne 23. září 1931 při hlavním přelíčení svědkyně Marie W-ová na žádost obhájce Dr. K-ého poučena o ustanovení § 153 tr. ř., a když odepřela výpověď o rozmluvě, která prý byla důvěrná, ano by jí bylo porušení této důvěrnosti k hanbě, soud se usnesl, že ji bude přes to slyšeti, a když se i potom zdráhala vypovídati, uložil jí pokutu 100 Kč. Písemná stížnost jejího právního zástupce, dovozující, že podmínky uložení pokuty podle § 160 tr. ř. dány nebyly a že pokuta byla vyměřena příliš vysoko, byla krajským soudem v Litoměřicích usnesením ze dne 3. října 1931 zamítnuta s odůvodněním, že není přípustné stížností podle § 481 tr. ř. napadati opatření soudu, sloužící k vedení sporu.
Rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním výkladu ustanovení §§ 481 a 160 tr. ř. § 481 tr. ř. poskytuje účastníkům proti rozhodnutím okresních soudů, pokud se z nich nelze odvolati, opravný prostředek stížnosti ke sborovému soudu první stolice. Z této stížnosti jsou vyloučena jen mezitímní rozhodnutí při hlavním přelíčení, jímž lze odporovati odvoláním z konečného rozsudku (rozh. býv. víd. nejv. soudu úř. sbírka čís. 2975 a 2475). O takové mezitímní rozhodnutí tu nejde, ana by postižená jím svědkyně, nejsouc stranou, vůbec nemohla rozsudek napadati. Ostatně uložení pokuty svědkovi, jenž odpírá bezdůvodně výpověď, není jen opatřením sloužícím k řízení sporu, jak odvolací soud za to má, nýbrž zahrnuje v sobě meritorní rozhodnutí o použití donucovacího prostředku proti neposlušnému podle názoru soudu svědkovi, a nemůže proto býti svědkovi, jenž jedině jest tímto donucovacím prostředkem dotčen, odpírán opravný prostředek, který podle předpisů pro řízení před soudy sborovými, podpůrně platných pro řízení před okresními soudy (§ 447 tr. ř.) není výslovně vyloučen. Bylo proto podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 54-55.