Čís. 4383.

Ustanovení § 5 zák. čís. 124/24 Sb. z. a n. předpokládá, že autorem jest třetí osoba, nikoli zodpovědný redaktor.
Autorem jest nejen, kdo sepíše a uveřejní své vlastní myšlenky, nýbrž i ten, kdo reprodukuje projevy třetích osob.
Při souběhu trestných činů předpisuje § 102 tr. z., aby peněžitá pokuta byla uložena na každý trestný čin zvláště.
(Rozh. z 5. března 1932, Zm IV 594/31.)
Nejvyšší soud zamítl po veřejném líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku vrchního soudu v Košicích ze dne 7. září 1931, jímž byl potvrzen rozsudek krajského soudu v Berehově ze dne 14. listopadu 1930, kterým byl obžalovaný uznán vinným dvojnásobným přečinem pomluvy podle §§ 1, 3 odst. 2 čís. 2 zák. čl. 41:1914.
Z důvodů:
Obžalovaný, zodpovědný redaktor period. časopisu, si stěžuje, že nebylo při výměře trestu použito § 5 tisk. nov., neboť jmenoval hned autora, totiž, že I. R. přednesl na veřejné schůzi slova, pro která je obžalovaný žalován, a že by utrpěl citelnou majetkovou škodu, kdyby tyto zprávy nebyl uveřejnil, poněvadž předplatitelé a čtenáři by jeho noviny neodebírali. Tím uplatňuje stěžovatel ve věci zmatek podle č. 1 c) § 385 tr. ř., že totiž nižší soudy mylně neuznaly na jeho beztrestnost. Zmateční stížnost není oprávněna. Autorem závadného článku je podle vlastního doznání a podle zjištění nižších soudů obžalovaný, neboť závadný článek sepsal. Okolnost, že obžalovaný k sepsání článku použil přednášky I. R., neodnímá mu vlastnost autora, neboť autorem není jen ten, kdo sepíše a uveřejní vlastní myšlenky, nýbrž i ten, kdo na základě přednášky jiné osoby napíše o jejím obsahu článek a uveřejní jej. Na obžalovaného nelze vztahovati ustanovení § 5 zák. čís. 124/24 Sb. z. a n., který předpokládá, že autorem uveřejněného článku je třetí osoba a nikoliv zodpovědný redaktor a že tento zprávu jiným autorem sepsanou uveřejnil. Proto netřeba se zabývati další podmínkou § 5 cit. zák., zda obžalovanému hrozilo citelné hmotné poškození, kdyby byl zprávu neuveřejnil, poněvadž chybí již prvá podmínka beztrestnosti podle § 5 tisk. nov.
Obžalovanému byl vyměřen trojí peněžitý trest, aniž nižší soudy vyslovily, který trest prohlašují za hlavní a který za vedlejší. Poněvadž obžalovaný byl uznán vinným dvojnásobným přečinem pomluvy tiskem, na které zákon ustanovuje jako hlavní trest vězení a vedlejší tresty peněžité, a při použití § 92 tr. z. byly hlavní tresty proměněny v peněžité tresty, měly býti obžalovanému v důsledku zásady § 102 tr. z. vyměřeny čtyři peněžité tresty. V podobném smyslu rozhodl už Nejvyšší soud dne 6. března 1924 ve věci Zm III 48/24 pro zachování právní jednotnosti, uveřejněném v roč. 7. str. 277 Právního Obzoru. Poněvadž vyměření tří peněžitých trestů je ve prospěch obžalovaného, nemůže Nejvyšší soud z úřední moci trest v neprospěch obžalovaného změniti. Ježto obžalovanému byly vyměřeny peněžité tresty za sbíhající se dva přečiny, měl mu býti podle zásady odst. 4 § 8 tr. nov. z r. 1929 vyměřen jeden náhradní trest. Nižší soudy vyměřily obžalovanému sice tři náhradní tresty, avšak ani jich souhrn nepřekročuje zákonem připuštěnou míru při přeměně nejtěžšího peněžitého trestu, takže výměra, byť tří náhradních trestů, není v neprospěch obžalovaného.

Citace:

Čís. 4383. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 72-73.