Čís. 5419.

Chovatelem psa ve smyslu §u 1320 obč. zák. jest ten, kdo ve vlastním jméně může rozhodovati, jak má býti pes opatřen. Za chovatele psa nelze pokládati též toho, s nímž sdílel chovatel psa společnou místnost (kočovný vůz), třebas pes hlídal i pro něho.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv I 1386/25.)
Žalobkyně byla pokousána psem, náležejícím Karlu H-ovi, jenž sdílel s Rudolfem M-em, majitelem kolotoče, společný vůz. Žaloba o náhradu škody proti Rudolfu M-ovi byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení v tom, že odvolací soud nepovažoval žalovaného za chovatele psa. Míní, když pes pobýval ve skutečnosti u žalovaného, když hlídal také majetek žalovaného, tedy také žalovanému byl užitečným, že dlužno žalovaného považovati za chovatele tohoto psa přes to, že bylo zjištěno, že náležel Karlu H-ovi. Dovolací soud neshledává, že by tím byl podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný dovolací důvod opodstatněn. Byť i bylo zjištěno, že pes pobýval velkou část dne ve voze náležejícím žalovanému, anebo býval uvázán na voze, že Karel H., zeť žalovaného, a jeho dcera, choť žalovaného, sdíleli se žalovaným jeho kočovnou domácnost, ve které přirozeně pes ná- sledovavší věrně svého pána, ovšem také se pohyboval, že se tedy soužití v úvahu přicházejících osob a sporného psa zvláště v zimě soustřeďovalo právě jen v kočovném voze kolotočového podniku, nebo aspoň v jeho bezprostřední blízkosti, přece jenom sběh těchto okolností, z nichž by dovolatelka ráda těžila, nevylučuje možnost H-ova vlastnictví ke psu, a také nevylučuje předpokladu, že je Karel H. chovatelem sporného psa. Tím je podle §u 1320 obč. zák. ten, kdo ve vlastním jméně může rozhodovati, jak má pes býti opatřen, a jak má naň býti dohlíženo, a tomuto právu H-ovu nemusilo býti, a jak bylo zjištěno, také nebylo na překážku úzké soužití v úvahu přicházející společnosti, odkázané více méně na těsné prostory kočovného vozu. Dovolatelčin poukaz na jiné rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu, že za chovatele psa může býti považován i ten, kdo se ujme psa poběhlíka a strpí, by pobýval na jeho dvoře, není pro tuto věc případný. Byloť zjištěno, že Karel H. sdílevší tehda zimní ležení žalovaného v Ch. s dcerou žalovaného, svou manželkou, choval psa z vlastní záliby, byl pro sporný případ trestně stíhán, tedy šlo, jak zjištěno, o samostatné chovatelství H-ovo, a je lhostejno, že snad i žalovaný měl ze psa nějaký prospěch, když pes, hlídaje u H-a, mimoděk hlídal i u žalovaného. Je tedy otázka, sloužil-li pes také ku prospěchu žalovaného, pro otázku chovatelství psa, pro otázku to v této rozepři závažného významu, pro rozsouzení rozepře lhostejná a v nepřipuštění nějakých dovolatelkou ostatně ani blíže neuváděných důkazů o této okolnosti nespočívá podle čís. 2 §u 503 c. ř. s. na druhém místě uplatněný důvod dovolací. Když odvolací soud podle svých zjištění dospěl ku právnímu názoru, že žalovaný nebyl chovatelem sporného psa, že tedy žalobní o předpis §u 1320 obč. zák. opírající se nárok není důvodem svým vůči žalovanému po právu, je tento právní závěr správný.

Citace:

č. 4370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 618-619.