Čís. 4476.

»Zadostiučinění« a »náhrada škody« po rozumu 2. věty § 4 zák. o podmíněném odsouzení přísluší jen osobě trestným činem poškozené (uražené), nikoliv porušenému právnímu řádu.
Z titulu »zadostiučinění« po rozumu 2. věty § 4 zák. čís. 562/1919 lze uložiti i věnování ve prospěch třetích osob (chudých), avšak jen, je-li takové věnování zadostiučiněním poškozenému (uraženému); nežádal-li poškozený sám o zadostiučinění v této formě, jest ho vyslechnouti o tom, zda shledává v takovém věnování pro sebe zadostiučinění.
(Rozh. ze dne 27. září 1932, Zm I 394/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. listopadu 1931, a to výrokem, že se obžalovanému ukládá, »by zaplatil ve zkušebné době jako zadostiučinění ve prospěch chudých u obecních úřadů v R. a v B. po 100 Kč«, a rozsudkem krajského soudu v Českých Budějovicích jako odvolacího soudu ve věcech přestupkových ze dne 17. prosince 1931, pokud jím bylo odvolání obžalovaného z onoho výroku zamítnuto, byl porušen zákon o podmíněném odsouzení čís. 562/1919 v ustanovení druhé věty § 4; výroky ty se zrušují a okresnímu soudu v Jindřichově Hradci se ukládá, by šetře zásady druhého odstavce § 293 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu věc rozhodl. Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. listopadu 1931 byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 496 tr. zák., spáchaným tím, že dne 13. srpna 1831 v R. a v B. nadával veřejně a před více lidmi soukromému obžalobci, a za to podle § 496 tr. zák. použitím § 261 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu 300 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na 3 dny, a to podmíněně se zkušebnou dobou jednoho roku, při čemž mu bylo zároveň uloženo, »by zaplatil ve zkušebně době jako zadostiučinění ve prospěch chudých u obecních úřadů v R. a v B. po 100 Kč.« Proti tomuto rozsudku podal odvolání jen obžalovaný, a to jen z výroku o trestu a z výroku, jímž mu bylo uloženo, by dal oním způsobem zadostiučinění. V provedení odvolání uvedl v tomto směru, že okresní soud nebyl oprávněn uložiti mu z titulu »zadostiučinění« věnování ve prospěch osob třetích, an prý soukromý obžalobce podobný návrh neučinil a nebyl v tomto směru vůbec slyšen. Rozsudkem krajského soudu v Čes. Budějovicích jako odvolacího soudu ve věcech přestupkových ze dne 17. prosince 1931 bylo odvolání obžalovaného v obou směrech zamítnuto jako neodůvodněné, tak že rozsudek okresního soudu nabyl v celém rozsahu moci práva.
Podle ustanovení druhé věty § 4 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění má soud podmíněně odsouzenému zpravidla uložiti, by podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil, »by dal zadostiučinění«. »Zadostiučinění« po rozumu tohoto ustanovení zákona, t. j. náhrada škody immaterielní trestným činem způsobená náleží právě tak jako »náhrada škody« ve smyslu tohoto ustanovení zákona, t. j. náhrada skutečné škody materielní trestným činem způsobené, jen osobě trestným činem poškozené (poškozenému nebo uraženému), nikoli snad porušenému právnímu řádu. O tom, jakým způsobem (v jaké formě) má býti toto zadostiučinění poškozenému (uraženému) dáno, se cit. ustanovení zákona nezmiňuje. Vzhledem k tomu nelze soudu upříti oprávnění, by uložil podmíněně odsouzenému z titulu »zadostiučinění« věnování ve prospěch osoby třetí neb osob třetích, na příklad ve prospěch chudých v místě, kde byl trestný čin spáchán, je-li takové věnování zadostiučiněním poškozenému (uraženému), o nějž jen jde. Hodlá-li tedy soud uložiti obžalovanému v případě podmíněného odsouzení, by dal zadostiučinění ve formě věnování ve prospěch třetí osoby nebo třetích osob, jest na něm, by se obíral otázkou, zdali takové věnování jest zadostiučiněním tomu, kdo byl trestným činem poškozen. Nežádá-li v takovém případě poškozený (uražený) sám, by obžalovanému bylo v případě jeho podmíněného odsouzení uloženo, by dal zadostiučinění ve formě věnování ve prospěch určité třetí osoby nebo určitých třetích osob, je nezbytně třeba, by soud vyslechl poškozeného (uraženého) o tom, zda shledává v takovém věnování pro sebe zadostiučinění; neboť jinak mohlo by se státi, že by se takové věnování zvrhlo v pravý opak toho, co mu mělo býti zadostiučiněním. V souzeném případě nebylo tu však těchto předpokladů pro určení, by obžalovaný dal zadostiučinění ve formě rozsudkem okresního soudu stanovené, ano ze spisů souzené trestní věci nevyplývá, že soukromý obžalobce žádal, by obžalovanému bylo v případě podmíněného odsouzení uloženo, by dal zadostiučinění ve formě tu v úvahu přicházející, nebo že byl v tomto směru soudem slyšen a dal při tom na jevo, že shledává ve věnování ve prospěch třetí osoby nebo třetích osob, najmě ve věnování ve prospěch chudých v místech, kde byl trestný čin spáchán, pro sebe zadostiučinění. Z toho plyne, že výrokem rozsudku okresního soudu, jímž bylo obžalovanému uloženo, »by zaplatil ve zkušebné době jako zadostiučinění ve prospěch chudých u obecních úřadů v R. a v B. po 100 Kč«,, a výrokem rozsudku krajského soudu jako odvolacího soudu ve věcech přestupkových, pokud jím bylo odvolání obžalovaného z tohoto výroku okresního soudu zamítnuto jako bezdůvodné, byl porušen zákon, a to zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., v ustanovení druhé věty § 4. Bylo proto ve smyslu §§ 33 a 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4476. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 209-211.