Čís. 4369.

Prohlídka dlužníkova bytu nebo jiných místností náležejících k jeho domácnosti, vykonaná exekutorem podle § 350 zák. č. 76/27 Sb. z. a n., nestává se bezprávnou, jestliže nutnost rychlého zakročení nepřipouští přesné zachování předpisu § 349 cit. zák.
K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40:1914 stačí zjištění, že pachatel věděl, že jde o výkon povolání úředního orgánu.
(Rozh. z 12. února 1932, Zm IV 717/31.)
Nižší soudy uznaly stěžovatele a s ním dva spolupachatele vinnými přečinem násilí proti orgánu vrchnosti podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40:1914. Činu se dopustili tím, že násilím zabránili bernímu výkonnému orgánu v provedení exekuce pro daňové nedoplatky, vyrvavše mu tašku se šperky, kterou chtěl zabaviti a kterou se chystal jeden ze spolupachatelů z místnosti odnésti.
Nejvyšší soud zamítl zmateční stížnost obžalovaných, založenou na důvodu zmatečnosti podle § 385 čís. 1 a) tr. ř. a namítající, že výkonný orgán nepostupoval po právu v oboru své působnosti.
Z důvodů:
Odvolací soud se podrobně zabýval otázkou, zda berní vykonavatel postupoval po právu v oboru své působnosti a správně ji řešil jmenovitě též se zřetelem k tomu, že exekuce byla prováděna v obytné místnosti manželů L-ových, kteří nebyli exekvováni. Je zjištěno, že místnost, o níž stěžovattel to tvrdí, jest přímo spojena s obchodem tehdejšího exekuta, tchána stěžovatelova. § 350 zák. čís. 76/1927 sb. z. a n. opravňuje výkoné orgány, vyžaduje-li to účel exekuce, prohledati dlužníkův byt a jiné místnosti, náležející k jeho domácnosti. Při úzkém příbuzenském poměru exekuta k stěžovateli (k jeho manželce) a hledíc k přímé souvislosti obou místností, nebyl exekutor v neprávu, považovav sousední místnost zřejmě za patřící k domácnosti exekutově, takže formálně byl bezpochybně oprávněn vykonati tam bez předběžného šetření exekuční úkon, který nestrpěl odkladu, an viděl, že z místnosti má býti odstraněna taška, o níž mohl míti za to, že jest se svým obsahem (peníze, skvosty) vhodným předmětem exekuce; že v tom postupoval přesně podle předpisu, který ho opravňuje k volbě vhodného předmětu exekuce, vidno z předpisů prováděcího nařízení k zákonu o přímých daních čís. 175 z roku 1927 Sb. z. a n., zejména z provedení § 364 odst. 1 zák. (odst. 1 až 3). Nutnost rychlého zakročení proti odstranění tašky nepřipouštěla přesné zachování předpisu § 349 cit. zák., aby se výkonný orgán i proti M. L-é a jejím společníkům, rušícím výkon zabavení, vykázal písemným příkazem exekučního úřadu; k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 4 odst. 2. zák. čl. 40/1914
3* stačí zjištění, že obžalovaní věděli, že jde o výkon povolání vrchnostenského orgánu, což zmateční stížnost ani nepopírá, namítajíc jen, že si stěžovatel nebyl vědom toho, že exekutor i proti němu a jeho manželce provede exekuci. Jak však bylo již dovozeno, exekuce byla prováděna za okolností, že každému muselo býti zřejmo, že má postihnouti exekvovaného N. E. v místnostech a na věcech k jeho domácnosti a jemu patřících; že šlo o tašku, o předmět obvyklý u žen, jest zcela nerozhodno. Pro uplatnění případných práv stěžovatelových k tašce a k věcem v ní uloženým upravuje zákon v § 357 řádnou cestu odporu u exekučního úřadu. Již z povahy úředního úkonu musela býti zejména stěžovateli jako obchodníku zřejmá nepřípustnost a trestnost násilného překažení výkonu exekuce, jak soud 1. stolice správně na to poukázal. Důvod zmatečnosti podle § 385 čís. 1 a) tr .ř. jest tedy uplatněn bezzákladně.

Citace:

Čís. 4369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 51-52.