O právním úkonu, jemuž možno odpírati podle konkursního, resp. odpůrčího řádu.

Prof. Dr. František Bilovský.
(Dokončení.)
Od uvedených názorů podstatně odchylné stanovisko o otázce požadavku újmy věřitelům způsobené má Ehrenzweig. Kritisuje nejprve pojem »újmy věřitelů« tak, jak jej přijímá panující teorie, při čemž se ovšem správně obrací proti těm, kdož — nevystihujíce úplně panující nauky — uvádějí skutečnost působící újmu věřitelů v příčinnou souvislost s oním stavem jmění dlužníkova v době odporu, pro který toto jmění nestačí, aby z něho byli věřitelé uspokojeni, zvláště pak pro který byl prohlášen konkurs. Sem náleží na př. ne zcela přesné označení újmy věřitelů jako »schodku, který věřitelé trpí v uspokojení«, kdež ovšem lze vytýkati, že v době, kdy se má odpíratelnost zkoumati, nemusí býti schodek v uspokojení zjištěn a že podle zákona musí stačiti samo prohlášení konkursu a naproti tomu v době, kdy se úkon stal, nemůže ještě býti řeči o schodku v uspokojení. Podle panující teorie, tak, jak tomu učí na př. Jaeger, záleží újma věřitelů — jak bude níže podrobněji rozvedeno — v tom, že, nebýti napadeného úkonu, bylo by se uspokojení věřitelů utvářilo příznivěji. Proti tomuto pojetí namítá Ehrenzweig, měl-li by býti zjištěn požadovaný zde kausální poměr mezi úkonem a újmou takto definovanou, že by bylo zapotřebí zkoumati celý vývoj jmění dlužníkova od úkonu k odporu, při úkonech úplatných tedy zejména osud úplaty, což však jest většinou nemožno ; možno jest to snad jen u některých druhů úkonů, na př. opatření bezplatných. Dále vytýká E., že panující teorie odmítá odpíratelnost, když není uspokojení věřitelů příznivější, než by bylo bez odpiratelného úkonu; tuto otázku nemůže — jak míní E. —- posouditi nikdo jiný, než odpírající sám. U úkonů, kde náleží ke skutkové podstatě úmysl dlužníka věřitele zkrátiti, učí panující teorie, že nezáleží na tom, zda právě ten nepříznivý účinek nastal, který dlužník zamýšlel. E. má za to, že tento důsledek nedá se panující teorií vysvětliti a musí se jeviti nesrovnalostí, že osoba odporem napadená je činěna odpovědnou za výsledek, který nesouvisí s úmyslem, jehož znalost zakládá odpiratelnost (na př. úplata, jež byla dlužníkovi dána, vzala náhodou za své). E. počítá také panující teorii na vrub, že způsobila zmatek v teorii a praxi a byla příčinou výkladů pojmu újmy věřitelů, které jistě jsou v rozporu se zákonem a nejsou ani v intencích této teorie. E. spatřuje také doklad proti panující teorii v ustanovení § 29, č. 2 rak. konk. ř. a § 4, č. 2 odp. ř., kde jest odpiratelným prohlášeno nabytí věcí dlužníkových (úpadcových) podle úředního opatření, byla-li úplata dána ze jmění dlužníkova (úpadcova). E. vytýká, že podle panující teorie nutno tu spatřovati újmu v tom, že byly vynaloženy prostředky ze jmění dlužníkova a že by tedy odpiratelnost odpadla, kdyby vynaložené prostředky byly dlužníkovi s úroky nahrazeny, kdežto podle E. ona ustanovení prohlašují za jednotnou opiratelnou podstatu »nabytí z prostředků dlužníkových« a otvírají tak věřitelům pramen uspokojení tím, že připouštějí, aby věřitelé sáhli na to, co bylo z majetku dlužníkova zcizeno a proto že nemá druhá strana právo, aby náhradou oné úplaty dané z dlužníkova jmění odpírání odvrátila. Avšak panující teorii nelze tu přičítati na vrub stanovisko, že by vždy náhradou dané úplaty dlužníkovi odpiratelnost byla odklizena. Pro zásadní stanovisko o požadavku újmy věřitelů nelze však z citovaného ustanovení ničeho dovozovati. Tyto domnělé nedostatky panující teorie vedly E. k tomu, že pojem újmy stanovený touto teorií úplně opustil a na místě něho vytkl jiný všeobecný požadavek, který je ve všech případech podmínkou odpiratelnosti. Jest to podmínka, že odpor je pro uspokojení věřitelů vhodným prostředkem. K tomu stačí, když odstranění právních účinků napadeného úkonu vůči věřitelům tak, jak jest odpírajícím požadováno, možnost uspokojení zvýší, uspokojení usnadní nebo vůbec uspokojení prospěje. Není-li tomu tak v konkrétním případě, pak je odpor bezúčelný a proto nepřípustný. Toto pojetí souhlasí se stanoviskem Menzelovým potud, že v této otázce má význam jen ta stránka odpiratelného úkonu, podle níž ze jmění dlužníkova něco vyšlo nebo se do něho nedostalo nebo jiný nepříznivý účinek na jmění dlužníkovo byl způsoben a zůstává úplně nepovšimnutou stránkou úkonu, pokud představuje příznivý vliv na toto jmění. Poněvadž E. buduje svůj pojem »újmy věřitelů« na žalobní žádosti, obrací se jen k oné prvé stránce úkonu, jež má význam pro žalobní žádost. E. jde oproti Menzelovi dále a táže se, zda tím, co odpírající takto požaduje, prospěje se nějak uspokojení. Jako příklady, kdy tato podmínka není splněna, uvádí E. mimo jiné výmaz hypotéky, jež po zaplacení pohledávky beztak indebite vázne, vklad hypotéky, na niž se při rozvrhu nejvyššího podání ničeho nedostává; jinak ovšem, je-li tu možnost, že po odpadnutí některé sporné předchozí hypotéky by na osobu odporem napadenou něčeho se dostalo; na tomto příkladě ukazuje E. negativní ráz uvedeného požadavku, že totiž odpor je přípustný, není-li zjištěno, že nepovede k uspokojení. E. míní, že vůči úkonům zcizovacím takové zjištění nemůže se nikdy bezpečně státi, zejména pro kolísání obchodové hodnoty věci. Jest tedy úplně lhostejno, zda vzájemné plnění nebo jeho hodnota tu je, je-li úplně přiměřená, exekuci stejně snadno přístupná a zpeněžitelná; to vše má význam jediné s hlediska vzájemných nároků odpůrčího dlužníka.
Kde zákon prohlašuje za odpiratelné jisté úkony pro jich objektivní ráz (na př. bezplatné opatření, vrácení věna, uspokojení některého věřitele), působí úkon již osobě újmu ve smyslu zákona; tu totiž odstraněním právních účinků zvýší se uspokojení. Je věcí osoby odporem napadené v konkrétním případě dokázati, že tu odpor nepovede k tomu cíli, na př. když darovaná věc byla zase vrácena. U úkonů, které pro subjektivní stránku byly prohlášeny za odpiratelné, nutno ovšem také požadovati, aby byly takového způsobu, že odstraněním právních účinků zvýší se vyhlídky na uspokojení, avšak — jak E. míní — se zjištěním subjektivní skutkové podstaty spojuje zákon někdy (§ 28, č. 1 rak. konk. ř., § 30, č. 1 čs. konk. ř.) již domněnku, že úkon právě tuto povahu má. Proto i zde by bylo věcí osoby odporem napadené dokázati, že újma v tomto smyslu věřitelům nenastala nebo že odpadla. U odpiratelných úkonů, kde se mluví o »úkonech, kterými dlužníkovi (úpadcovi) věřitelé byli zkráceni« (na př. § 28, č. 2 a 3 rak. konk. ř., resp. § 30, č. 2 a 3 čs. konk. ř.), dovozuje E. (s. 118 n.) obšírně zejména z historie vzniku těchto ustanovení, že vložka »kterými úpadcovi věřitelé byli zkráceni« není ničím jiným, než zdůrazněním skutkové podstaty, tak, jak by se jinak musila rozuměti sama sebou (s. 120) a posuzuje tudíž tyto případy s hlediska požadavku újmy věřitelů stejně jako případy ostatní. Jinak posuzuje E. požadavek, že »dlužník vykonal úkon v úmyslu věřitele zkrátiti« (s. 84 n.). Kdežto v době, kdy se zkoumá odpiratelnost úkonu, nedá se všeobecně objektivně zjistiti, zda úkon ve svém konečném výsledku je v kausální souvislosti s nějakou újmou pro uspokojení věřitelů (ve smyslu panující teorie), je naproti tomu dobře možno, aby si úpadce v době úkonu takový konečný výsledek subjektivně představoval. Stačí, měl-li dlužník na mysli možnost exekuce přítomných nebo budoucích věřitelů nebo konkurs a pro ten případ měl úmysl možnost uspokojení nějak omeziti.
V otázce újmy věřitelům úkonem způsobené považujeme za správné výše naznačené stanovisko panující teorie. Avšak toto stanovisko lze odůvodniti ne pouze úvahami o podstatě odporu věřitelů a důsledcích provedeného odporu, neboť na těchto základních zásadách by se nezměnilo nic ani pak, kdyby byl právní řád o skutečnosti nastalé újmy věřitelům jinak ustanovil, zejména kdyby byl vyjádřil stanovisko, jež hájí Ehrenzweig a jež značí jistě důsledné provedení zajímavé myšlenky. Důvody pro správnost stanoviska panující teorie můžeme nalézti toliko, když vedle úvah výše uvedených zkoumáme i skutkové podstaty jednotlivých úkonů, jimž možno odpírati.
Jest beze sporu správné, že to, co Ehrenzweig uvádí jako minimální požadavek odpiratelnosti u všech úkonů, jest vskutku podmínkou odpiratelnosti jakéhokoliv úkonu a má zajisté E. proti Menzelovi pravdu, když se nespokojuje jen skutečností, že něco příslušným úkonem ze jmění dlužníkova vyšlo nebo tomuto jmění ušlo, nýbrž když zkoumá dále, zda to, co může odpírající v konkrétním případě požadovati jako odstranění právních účinků úkonu, má s hlediska uspokojení věřitelů nějaký význam. V tom možno se tedy s E. shodnouti, že není újmy tam, kde by se provedeným odporem uspokojení věřitelů nijak nezlepšilo a proto není také možno odpírati. Jest však nyní uvážiti, zda pojem újmy, jak jej E. přijímá, vyčerpává úplně to, co právní řád požaduje. Nejprve chceme zkoumati ona ustanovení, v nichž se mluví o úkonech, »kterými věřitelé úpadcovi byli zkráceni« (§ 30, č. 2 a 3, § 31, § 34, čís. 1 al. 2 a čís. 2 al. 2 a přísl. ust. odp. ř.). Podle významu, jaký nutno přikládati slovnímu obratu »věřitelé jsou zkráceni«, nelze tu viděti nic jiného, než že je tu označen jistý výsledek úkonu, třeba ne bezprostřední ; nemůže to býti nic jiného, než něco, co se týká otázky jich uspokojení a znamená jakýsi stav s hlediska věřitelů méně příznivý, než kdyby tohoto výsledku tu nebylo. Je-li tedy v době, kdy jde o otázku odpiratelnosti úkonu, možnost uspokojení po stránce kvantitativní i v otázce snadnosti utvářena tak, že ji nelze nazvati nepříznivější oproti stavu, který by tu byl, kdybychom si odmyslili skutečně nastalé účinky úkonu, pak jistě nelze říci, že věřitelé jsou zkráceni. Není důvodu, proč bychom se měli uchylovati od přirozeného smyslu toho, co je v oněch ustanoveních vyjádřeno. Ehrenzweigův pojem újmy věřitelů nevyčerpává toho, co tam je jasně označeno. E. ovšem svůj pojem nevyvodil z těchto ustanovení, nýbrž z oněch, kdy se řády o požadavku zkrácení věřitelů výslovně nezmiňují a snaží se dokázati, že tam nalezený pojem hodí se i tu. K omezení pojmu újmy proti doslovu příslušných ustanovení vedla E. jím zvolená metoda výkladu, na niž mají podstatný vliv hlediska účelová. Takový ráz má totiž jediná výtka, již E. činí výše uvedenému pojmu zkrácení věřitelů — pokud pojem ten nesprávným výkladem některých stoupenců nebyl zakalen. Výtka záleží, jak uvedeno, v tom, že je nesnadno, ba někdy nemožno dokázati kausální souvislost úkonu a jeho konečného výsledku v době odporu. Jest jistě možno E. přisvědčiti, že by se přijetím jeho pojmu újmy mnohé odpůrčí spory podstatně zjednodušily, avšak to náleží do oboru úvah legislativní politiky. Dnes nutno říci, že stanovisko právního řádu ve smyslu učení Ehrenzweigova nikterak není vyjádřeno, ačkoliv by jistě nebylo bývalo nesnadno tak učiniti. Jinak je tomu na př. s účelovým hlediskem, že odpírání věřitelů je jen proto, aby sloužilo uspokojení věřitelů. Tento účel je učiněn přímo podmínkou odporu, jak plyne z §§ 1, 9 a j. odp. ř. a v konkursu z toho, že konkurs vůbec je zvláště upravený postup k uspokojení věřitelů. Proto, jak výše uvedeno, nutno odpor odmítnouti všude, kde je jasno, že k onomu účelu nevede. Mimo tento rámec nelze při poznávání právního řádu sledovati hlediska účelová, nehledě k tomu, že takových účelových vodítek zákonodárné politiky bychom našli zde více, zejména také hledisko, aby právní styk následkem odpiratelnosti nebyl podvazován nad jistou přípustnou míru. Žádným způsobem však neobstojí výklad Ehrenzweigův vůči tomu, co v uvedených ustanoveních je jasně vyjádřeno.
Dále jest uvažovati o úkonech, jichž bezprostřední právní účinek znamená již také ztenčení fondu uspokojení pro věřitele ve smyslu panující teorie (§§ 31, 32 a 33, č. 1 konk. ř., resp. §§ 3 a 4 odp. ř.). Nicméně nutno také zde uvažovati o požadavku újmy věřitelů v době odporu, poněvadž jest možno, že nepříznivý účinek, který úkonem samým byl způsoben, byl později odstraněn. Odpiratelnost v těchto případech záleží vesměs v objektivní povaze úkonu, že se totiž ztenčuje jmění dlužníkovo jakožto fond uspokojení věřitelů, při čemž zásadně nezáleží na individualitě součásti, která z tohoto jmění vyšla. Je-li zjištěno, že úkonem samým dostalo se dlužníkovi ekvivalentu, který s hlediska uspokojení věřitelů má stejnou hodnotu a stejný význam, jako předmět zcizený, pak není tu bezplatného opatření, mrhání a pod. Také však nutno zato míti, že s hlediska odpiratelnosti se má věc stejně, když dodatečně dostane se v souvislosti s původním úkonem od druhé strany do majetku něco, co by bylo hned původně skutkovou podstatu odpiratelného úkonu vyloučilo; podmínkou ovšem jest, že v době odporu předmět nebo hodnota dodatečného vyrovnání újmy tu je po ruce k uspokojení věřitelů (vyjma případy nabytí poctivým příjemcem bezplatného plnění).
Zvláštní skupinu tvoří případy uvedené v § 33, č. 2 a 3 a § 34, č. 1 al. 1 a č. 2 al. 1 konk. ř.; tam stanovena za příslušných podmínek odpiratelnost úkonů, kterými třebas pro pravou a splatnou pohledávku dostalo se věřiteli uspokojení nebo zajištění. V těchto případech není zvlášť vysloven požadavek zkrácení věřitelů a také povaha úkonů není taková, že by úkon sám sebou znamenal zkrácení věřitelů v uvedeném smyslu a nelze tu tedy počítati s pojmem zkrácení věřitelů tak, jak jest přijat pro případy ostatní.
Zbývá ještě zaujati stanovisko k úkonům, jež vykonal dlužník (úpadce) v úmyslu zkrátiti věřitele, druhé straně známém (§ 30, č. 1 konk. ř., § 2, č. 1 odp. ř.). Tu není vyslovena zvlášť podmínka, že věřitelé byli úkonem vskutku zkráceni, nicméně nutno míti za to, že také tu není odůvodněn odpor, není-li pro věřitele újmy ve smyslu panující teorie. Kdybychom se tu drželi pouze doslovu těchto ustanovení, znamenalo by to, že jediným důvodem odpiratelnosti jest tu úmysl dlužníkův věřitele zkrátiti a znalost tohoto úmyslu druhou stranou; tu by bylo ovšem lhostejno, zda se úmysl dlužníkův uskutečnil nebo zda vůbec úkon měl pro věřitele v zápětí nějakou újmu. Proti takovému pojetí brání se, jak výše uvedeno, sám Ehrenzweig, řka, že odporem nemá býti trestán účastník úkonu, nýbrž že má býti věřitelům pomoženo a proto požaduje i tu újmu věřitelů, ovšem ve smyslu svého učení. Avšak toto pojetí újmy nevede tu k uspokojivým výsledkům. Tak na př. byl by odpor podle E. odůvodněn i tehdy, kdyby v případě často za příklad uváděném, kde dlužník s vědomím druhé strany prodal nemovitost za úplně přiměřenou cenu, aby mohl peníze před věřiteli ukrýti, věřiteli přec se podařilo všecky peníze zabaviti к uspokojení části pohledávky; kdyby nyní věřitel přec nadto ještě odpíral prodeji nemovitosti pro zbytek pohledávky, nemohla by se druhá strana podle E. dovolávati toho, že věřitel, těže z výsledků napadeného úkonu, již došel takového uspokojení, jakého by byl dosáhl, kdyby se onen úkon nebyl stal; E. omezuje se tu na otázku, zda požadované plnění vede k uspokojení, což by bylo nutno tu zodpověděti kladně. Tím by odpiratelný úkon dopomohl věřitelům к výhodě, které by jinak neměli. To však jistě se příčí podstatě odporu věřitelů. Nutno tudíž citovaná ustanovení vykládati tak, že odpírající dokáže úmysl dlužníkův věřitele zkrátiti a znalost tohoto úmyslu u druhé strany, jakož i to, že úkon je objektivně k tomu způsobilý, aby způsobil újmu věřitelům ve smyslu panující teorie (sr. Hora § 30 p. 4). Ze srovnání s ustanovením § 30 č. 2 a 3 konk. ř. nutno usuzovati, že odpírající nemusí tu dokazovati, že újma věřitelům vskutku vzešla, ale osobě odporem napadené musí býti zůstaveno tvrditi a dokázati, že tu takové újmy není. Okolnost, že v § 30 č. 1 není uveden požadavek zkrácení věřitelů, lze tedy docela dobře vykládati jako okolnost, mající vliv toliko na břímě důkazní a nelze proto dovozovati, že tu požadavek zkrácení věřitelů vůbec nemá významu, poněvadž jinak bychom se nevyhnuli důsledkům příčícím se povaze odpírání, jak ji přijímáme ze souboru ostatních ustanovení a jevil by se odpor spíše trestem. Docela dobře můžeme říci, mluví-li se o úkonu učiněném v úmyslu věřitele zkrátiti, že se tu předpokládá pravidelný případ, že úkon také v zápětí újmu měl. Při tomto výkladu seznáme, že úkony uvedené v § 30 konk. ř., resp. § 2 odp. ř. jsou vhodně odstupňovány; kdyby v § 30 č. 1 konk. ř. a § 2 č. 1 odp. ř. zkrácení věřitelů vskutku požadováno nebylo, nabyly by úkony této skupiny rázu zcela odlišného od případů následujících a bylo by nutno výslovně tento ráz vyjádřiti. Názor zde hájený není v rozporu s ustanoveními o vzájemných nárocích odpůrčího dlužníka, poněvadž v obou případech jde o dvě různé otázky. V našem případě zjišťujeme podmínky odpiratelnosti a podle okolností jedině tehdy odmítneme odpiratelnost, znamená-li to, co druhá strana navzájem plnila, úplné odstranění újmy věřitelům způsobené; není-li toho, jest možno odpírati a může pak býti po případě uplatněn nárok z důvodu vzájemného plnění. Když už jsou dány podmínky odporu, pak jest to samostatnou otázkou zákonodárné politiky, proč byla zvolena cesta v řádech uvedená a nikoliv cesta, podle níž by povinnost odpůrčího dlužníka se omezila jen na plnění rozdílu hodnot vzájemných plnění; cesta v řádech zvolená má nesporně své výhody.
Výsledek úvah výše uvedených jest tedy, že ke skutkovým podstatám jednotlivých skupin odpiratelných úkonů dlužno počítati také zkrácení věřitelů ve smyslu panující teorie; výjimku tvoří však případy § 33 č. 2 a 3 a § 34 č. 1 al. 1 a č. 2 al. 1 konk. ř., jak níže bude ještě ukázáno.
V čem záleží újma věřitelů? V motivech něm. konk. ř. a ve starší literatuře pojímá se újma věřitelů, jež se považuje za všeobecnou podmínku odporu, tak, že příslušný úkon způsobil zmenšení jmění dlužníkova. Brzy však bylo seznáno, že takto vytvořený pojem újmy je příliš úzký1 a dospělo se proto ke charakteristice, že újmou jest každá změna ve jmění dlužníkově, kterou jest zmařena, ztížena nebo vůbec nepříznivěji utvářena možnost, aby věřitelé dobývali nebo dosáhli uspokojení z tohoto jmění. Jestliže tedy dlužníkovi byl poskytnut za předmět z jeho jmění vyšlý ekvivalent stejné hodnoty, nelze vždy již proto říci, že tu není újmy věřitelů, neboť újma může býti pro věřitele již v tom, že za předmět snadno zpeněžitelný nabyl dlužník předmětu, který lze jen nesnadno pro věřitele zpeněžiti (na př. předmět přepychový); dále může újma nastati tím, že dlužník přijatý ekvivalent rozmrhá, ztratí nebo náhodou o něj přijde nebo že předmět poklesne v hodnotě; u úkonů, jež se staly v úmyslu věřitele zkrátiti, náleží sem častý případ, že získaný předmět snadno se ukryje nebo opatří před zásahem věřitelů.
O újmě věřitelů jakožto podmínce odporu možno však mluviti jen tehdy, když změny týkající se jmění dlužníkova a s hlediska věřitelů nepříznivé byly způsobeny úkonem, jehož odpiratelnost zkoumáme, t. j. když mezi úkonem a újmou jest tu příčinná souvislost. Taková souvislost úkonu a nastalé újmy může tu býti buď v té způsobe, že již úkon sám způsobil takovou změnu v majetkových poměrech dlužníkových, která znamená s hlediska přítomných nebo budoucích věřitelů zjev nepříznivý (na př. darování, prodej věci pod cenou, placení za podmínek § 34 konk. ř.), anebo újma může nastati nepřímo tím, že k úkonu, jehož bezprostřední právní účinky ještě újmy neznamenají, přistoupí další skutečnosti, jež z onoho úkonu nutně nevyplývají, které však ve spojení se stavem, jaký úkon založil, tvoří podstatu újmy pro věřitele; sem náleží na př. výše uvedené události týkající se osudu ekvivalentu dlužníkovi poskytnutého, pro něž tento ekvivalent není věřitelům po ruce v plné hodnotě k uspokojení nebo také události týkající se předmětu, který odpiratelným úkonem ze jmění dlužníkova vyšel nebo následkem tohoto úkonu do jmění dlužníkova se nedostal, na př. stoupnutí hodnoty, nebo původně nedobytná pohledávka stane se dobytnou a j. Odpiratelný úkon jest tu pak jednou z více příčin, které jen ve svém souboru měly v zápětí příslušnou újmu; také se tu říká, že »bez odpiratelného úkonu nebyla by tato újma nastala«. Takové rčení, které chce vyjádřiti správnou myšlenku příčinné souvislosti a nastalé újmy, nesmí však svésti k tomu, aby se obrátilo tím způsobem, že není odpiratelnosti, kdyby se mohlo míti za to, že jistá újma by byla nastala i bez odpiratelného úkonu. (Uvádí se tu příklad, že osoba úplně solventní učiní ze svého jmění nějaký dar a později přijde o veškeren svůj majetek, na př. ve hře, kde možno míti za to, že by byla také onu dříve darovanou částku prohrála.) Nebyl by tedy správným postup při otázce, zda úkonem byla způsobena újma věřitelům, dáti se vésti libovolnými představami, co by se bylo stalo nebo mohlo státi, kdyby onen úkon nebyl býval učiněn. Správno jest jen posuzovati skutečně nastalé právní i skutkové účinky příslušného úkonu jakož i další děje, které jsou tu v příčinné souvislosti a o konečném výsledku nutno pak usouditi, zda znamená pro věřitele zjev nepříznivý; zpravidla se to stane tím způsobem, že si prostě odmyslíme příslušný úkon a jeho následky a srovnáme tento myšlený stav se stavem skutečným. V otázce, zda má se požadovati újma jevící se v přímých právních účincích úkonu nebo zda stačí také újma souvisící třeba jen nepřímo s oním úkonem, nutno upozorniti, že v něm. právu v některých případech podle doslovu příslušných ustanovení požaduje se t. zv. přímá újma (§ 30 č. 1 něm. konk. ř.: »Rechtsgeschäfte, durch deren Eingehung die Konkursgläubiger beschädigt werden«; § 31 č. 2 konk. ř. a § 3 č. 2 odp. z. »sofern durch den Abschluß des Vertrages die Gläubiger.... beschädigt werden«). Podobně tomu bylo na základě rak. odp. zák. z r. 1884 (§ 3 č. 4, § 9 a § 30 č. 4), jehož doslov však v tomto směru do řádů z r. 1914 a stejně do čs, zákonů nebyl přejat. Proto se tu považuje za dostatečný důvod odpiratelnosti i újma právním úkonem nepřímo způsobená (sr. Hora § 30 p. 6 a § 34 p. 3)
stejně jako v případech ostatních. I když jest zjištěna příčinná souvislost jistého úkonu s přítomným stavem jmění dlužníkova, pak nutno přec z účelu odporu věřitelů v zákoně vyjádřeného dovozovati, že není možno odpírati, když nastalé změny ve jmění dlužníkově neznamenají nijaké zhoršení možnosti, aby věřitelé byli uspokojeni. Tak je tomu na př., když věřitelé místo z předmětů ze jmění dlužníkova vyšlých mohou býti stejně uspokojeni z předmětů jiných, jež se následkem téhož úkonu dostaly do jmění dlužníkova a posud tam jsou, nebo když dlužník dá jinému příkaz, aby týž ze svých prostředků zaplatil jeho dluh, pokud tím nastává toliko změna v osobě věřitele a pod. Zkoumáme-li příčinnou souvislost přítomného stavu jmění dlužníkova s jistým úkonem, pomineme takové skutečnosti, které měly sice vliv na přítomný stav jmění dlužníkova, ale bez jakéhokoliv vztahu k úkonu samému nebo k tomu, co je tu následkem úkonu. Nepříznivé osudy, které postihují jmění dlužníkovo nebo některou jeho část, které však s úkonem nikterak nesouvisí a také netýkají se zvlášť na př. poskytnutého ekvivalentu, nemohou v tomto směru jíti na vrub účastníka onoho úkonu. Ale také s druhé strany příčinná souvislost mezi příslušným úkonem a jistým přítomným, s hlediska věřitelů nepříznivým stavem jmění dlužníkova není přerušena tím, že jistá nepříznivá změna ve jmění dlužníkově oním úkonem způsobená později na jiné straně »vyvážena byla« následkem skutečností, které s oním úkonem nikterak nesouvisí (netýkají se na př. zvlášť ekvivalentu dlužníkovi poskytnutého), jako když dlužník odjinud nabude stejné nebo vyšší hodnoty; proto také jakékoliv zlepšení majetkových poměrů dlužníkových, kterým bez souvislosti s oním úkonem třebas jeho dřívější insolvence byla úplně odstraněna, nemá na otázku odpiratelnosti onoho vlivu, když pak zase následkem jiných událostí majetkové poměry dlužníkovy se zhorší tak, že dojde ke konkursu nebo nastane stav uvedený v § 9 odp. zák. Jinak ovšem bylo by věc posuzovati, kdyby nepříznivé změny ve jmění dlužníkově úkonem způsobené byly odčiněny v souvislosti s oním úkonem, na př. nabyvatel vrátí nabytou věc nebo poskytne věc s hlediska věřitelů stejně hodnotnou nebo doplatí, čeho se nedostávalo na přiměřenou cenu koupené věci, nebo obdařený vzhledem na přijatý dar obdaří navzájem dárce věcí alespoň stejné hodnoty; nutno ovšem předpokládati, že to, co tak bylo plněno nebo hodnota toho je dosud ve jmění dlužníkově (konkursní podstatě, nebo, že toho bylo použito k uspokojení věřitelů.2 Zde možno uvésti také skupinu případů, kdy nevyplývá následkem úkonu pro věřitele újma proto, poněvadž nevyplyne pro věřitele příznivější stav co do uspokojení pohledávek ani tak, když by bylo splněno to, co by tvořilo tu obsah odpůrčího nároku (ve smyslu učení Ehrenzweigova, když by se odstranily právní účinky napadeného úkonu). Jako příklady se tu uvádí, že byla odstoupena hypotéka zapsaným hypotekárním věřitelem, jestliže pohledávka hypotekou zajištěná ještě nevzešla, poněvadž na př. zajištěný úvěr nebyl ještě poskytnut; že byla vymazána hypotekární pohledávka indebite váznoucí ; že byla zaplacena pohledávka, která by byla mohla býti v konkursu přihlášena v přednější třídě, kdežto pohledávky ostatních věřitelů konkursních náleží do tříd následujících. Zvláště však zasluhuje zmínky případ v praxi často se vyskytující, že byla zcizená nemovitost nebo svršky přetížené zástavními právy a j. břemeny nebo že byla zapsána hypotéka v pořadí, při kterém nemůže při rozvrhu nejvyššího podání na ni dojíti.3 Ke správné odpovědi, zda z odporu plyne tu jaký úspěch pro věřitele, či jinými slovy, zda příslušným úkonem byla způsobena věřitelům újma, jest tu třeba znáti především hodnotu věci břemeny zatížené i hodnotu břemen. Význam tu má hodnota v době odpůrčího sporu; jaká byla hodnota v době odpiratelného úkonu, nemá pro tuto otázku rozhodujícího významu, neboť stoupnutí hodnoty zatížené věci nebo pokles hodnoty břemen, resp. odpadnutí některého břemene jde na vrub osoby odporem napadené. Při zjištění hodnoty věci spokojuje se praxe zpravidla posledním exekučním odhadem nebo odhadem pro jiné účely provedeným. To však znamená namnoze nevýhodu pro odpírajícího, když v konkrétním případě vyhlídky na lepší zpeněžení jsou opodstatněny; ovšem pouhý poukaz na to, že hodnota věci může v budoucnu stoupnouti, neměl by tu významu. Při posouzení hodnoty knihovních břemen nelze ovšem považovati za rozhodný stav knihovní, nýbrž bylo by uvážiti námitky proti tomuto stavu. Otázku, zdali je úkonem způsobena újma, nutno posuzovati výhradně s hlediska zájmů věřitelů (uspokojení jejich pohledávek). Na výhodnost úkonu s hlediska dlužníkova nemožno bráti zřetele; proto také úkonům pro dlužníka skutečně nebo domněle výhodným možno podle okolností odpírati. Sem náleží již shora uvedené případy, kdy poskytnuta dlužníku plná hodnota za zcizený předmět, ale tato hodnota buď není věřitelům přístupná (na př. výminek do výše z exekuce vyňaté), anebo je nesnadněji přístupná (u předmětů, jež se nesnadno zpeněžují).
Uznáváme-li jako podmínku odporu okolnost, že úkonem byla způsobena újma věřitelům, pozorujeme situaci s hlediska věřitelů vůbec v tom smyslu, že úhrnný fond uspokojení pohledávek je ztenčen nebo učiněn méně přístupným a pod., aniž by to bylo vyváženo snížením celkového stavu dluhů. S tím nesmí býti zaměňována újma pozorovaná s hlediska jednotlivého věřitele, na př. toho, který právě uplatňuje odpor. Zpravidla ovšem bude možno říci, že co jest újmou s hlediska věřitelů vůbec, jest také újmou pro každého jednotlivého věřitele, avšak jsou situace, kdy s hledisk jednotlivého věřitele nebo skupiny věřitelů by bylo nutno říci, že ani odstraněním účinků jistého právního úkonu nezlepšilo by se nic v otázce jejich uspokojení, že tedy újma tkví u nich v jiné příčině než v onom úkonu, kdy však s hlediska všech věřitelů jest zřejmo, že újma byla způsobena oním úkonem. 4 Tomuto pojetí svědčí doslov oněch ustanovení, kde jest újma věřitelů vytčena jako zvláštní požadavek odpiratelnosti; tak zejména při odpírání podle odp. řádu nemluví se jen o újmě odpírajícího věřitele, nýbrž vůbec o újmě věřitelů.
Již z výše vylíčené podstaty újmy věřitelů plyne, že újmu věřitelů nelze ztotožňovati se stavem, v němž dlužník není s to, aby své dluhy zaplatil nebo kde dlužníkova aktiva nekryjí pasiv; tyto stavy mají ovšem v jiném směru význam jako podmínky odporu věřitelů, ale tam na jich souvislosti s příslušným úkonem nezáleží. Proto někteří spisovatelé správně upozorňují na to, že nezáleží, zdali dlužník byl již v době, kdy se stal úkon, v nějaké tísni vůči věřitelům nebo byl úplně solventní a zda insolvence později nastalá jest následkem onoho úkonu nebo událostí na něm docela nezávislých anebo zdali tím, že se odčiní následky onoho úkonu, odstraní se též insolvence. Neprospěl by tedy osobě odporem napadené důkaz, že by i bez onoho úkonu byla přítomná insolvence dlužníkova nastala. Dokáže-li se ovšem, že úkon přivodil přímo insolvenci dlužníkovu, které by tu jinak nebylo, pak je v tom žádoucí důkaz újmy věřitelů také již obsažen.
K některým pochybnostem v otázce újmy věřitelů zavdaly podnět úkony, kterými byl založen nebo převzat nějaký obligační závazek pro dlužníka, aby zaplatil jistý peníz, nebo plnil nějaký individuelně určený předmět. Dokud nebyl takový závazek splněn, resp. dokud oprávněný nevymáhá (exekucí, přihláškou v konkursu) svou pohledávku, nelze ovšem v obvyklém smyslu říci, že již úkonem samým vyšel majetkový předmět z jmění dlužníkova, nicméně však i v tomto stadiu nutno míti za to, že jest to újma věřitelů ve smyslu výše přijatém. Újma záleží tu ve zhoršeném stavu jmění dlužníkova zvýšením pasiv, v čemž je obsažena již od počátku možnost, že konkurence nového věřitele povede ke ztenčení fondu uspokojení pro jiné věřitele. Tímto zodpovídáme však jen otázku týkající se jisté vlastnosti odpiratelného úkonu jakožto jedné z podmínek odporu, nepravíme však tím již také, že v onom stadiu může vždy již býti vznesen odpor, poněvadž to závisí ještě na dalších podmínkách. Při odporu jednotlivých věřitelů nevadí totiž pouhá existence obligačních závazků dlužníkových tomu, aby byla vedena exekuce pro peněžité pohledávky na veškeré součásti majetku dlužníkova, tedy i na ty, k nimž se snad vztahuje obligační povinnost dlužníkova, aby je jisté osobě plnil. To jest právě příčinou, že v onom stadiu by věřitel, který by pro vznik onoho obligačního závazku chtěl odpírati, nemohl ještě požadovati, co by osoba odporem napadená měla k jeho uspokojení plniti nebo trpěti (§ 13 odp. ř.), z tohoto důvodu tedy, poněvadž nelze ještě sestrojiti povinnost odpůrčího dlužníka, nemohl by míti odpor úspěchu. Jinak ovšem by tomu bylo, kdyby ten, kdož oním úkonem nabyl pohledávky proti dlužníkovi, byl dlužníkem uspokojen nebo vedl exekuci na jmění dlužníkovo nebo použil nabyté takto pohledávky ku zápočtu proti dlužníkovi. Při odporu v konkursu pocítí se vliv pohledávky odpíratelným způsobem založené zpravidla přihláškou onoho věřitele, čímž jest dán podnět správci podstaty, aby v příslušné formě vykonal odpor. Jest však otázka, zdali již v té době, než taková pohledávka je přihlášena, možno příslušnému úkonu odpírati; praktickou je tato otázka proto, že by takový věřitel mohl přihlásiti pohledávku v době, kdy již odpůrci žalobu není možno podati (§ 46, odst. 2. a § 112, odst. 3. konk. ř.), nebo že by ji mohl postoupiti za okolností, kdy proti postupníku nebylo by možno odpor vznésti. Poněvadž právě za újmu věřitelů považujeme tu již zhoršení stavu jmění dlužníkova zvýšením pasiv ve smyslu výše naznačeném, není, proč by nemohl správce podstaty podati odpůrci žalobu již před tím, než jest taková pohledávka přihlášena; odpůrci žaloba bude tu žalobou určovací. Kdybychom pojem újmy věřitelů nevykládali uvedeným způsobem, nebyla by ani určovací žaloba možná, poněvadž by scházela jedna z podmínek existence zažalovaného nároku (jinak Seuffert s. 205). U nároků, které v konkursu nelze uplatňovati (na př. ze slibu darovacího § 59, odst. 3. konk. ř.) není újmy ve smyslu nahoře uvedeném a není tedy splněna podmínka odporu. Jinak by tomu zase bylo, kdyby dlužník měl proti onomu věřiteli vzájemnou pohledávku, pokud by se tu kompensace uznala za přípustnou.
V otázce důkazu újmy věřitelů bylo již výše uvedeno rozdělení důkazního břemene u jednotlivých skupin odpíratelných úkonů. K tomu jest dodati, že tam, kde odpírajícímu není uložen důkaz újmy věřitelů, musí odpírající nicméně dokázati, že se úkon »týkal jmění dlužníkova« způsobem pro věřitele významným. To znamená, že jest nutno v tomto směru u napadeného úkonu dokázati alespoň tu stránku, kterou jmění dlužníkovo bylo s hlediska věřitelů nepříznivě dotčeno (na př. že nějaký předmět byl zcizen nebo nabytí nějakého předmětu bylo zmařeno, nějaký závazek založen a pod.). V nejčastějších případech, kdy se tvrdí, že nějaký předmět vyšel ze jmění dlužníkova, jest věcí odpírajícího — je-li to sporno — dokázati, že předmět ten tvořil dříve součást dlužníkova jmění, na př. že pohledávka, jejímuž postupu jest odpíráno, skutečně tu byla (Hartmann- Meikel s. 62). Není nutno, aby odpírající vylíčil a dokázal celý soubor dějů, jež náležely k odpíratelnému úkonu. Poněvadž však tam, kde není újmy věřitelů, není odpor odůvodněn, jest vyhrazeno osobě odporem napadené, aby namítala a dokázala okolnosti, z nichž plyne, že tu újmy pro věřitele není; může tedy předem již dokázati, že již ze samého úkonu újma nevzešla (na př. následkem vzájemného plnění a že ani v době odporu takové újmy tu není, zejména proto, že stejně hodnotný ekvivalent nebo jeho hodnota je věřitelům po ruce, nebo že ho již bylo použito k uspokojení věřitelů.14) Nesnáz takového důkazu bude tu pro osobu odporem napadenou tehdy, když ekvivalent nebo jeho hodnota splynula s ostatním jměním dlužníkovým, poněvadž pak kterákoliv událost postihující jmění dlužníkova jako celek, znemožňuje již další důkaz, že hodnota ekvivalentu tu je a jest další rozbor osudu jmění dlužníkova zbytečný. To znamená prakticky pro největší počet odpůrcích sporů, že se osoba odporem napadená do takového důkazu pustiti nemůže.
14) Nessel v Gruch. B. roč. 28 s. 147. — Sem by náleželo také použití ekvivalentu k úhradě výživy osob poměrům přiměřené, ke které je dlužník povinen. Kde jest odpírajícímu uložen důkaz, že věřitelé byli úkonem zkráceni (§ 30 č. 2 a 3, § 31, § 34 č. 1 a 2 konk. ř. a § 2 č. 2 a 3 a § 3 odp. ř.), vyhoví odpírající své povinnosti tím, že nejen jako v předchozím případě dokáže nepříznivou stránku napadeného úkonu, nýbrž že provede důkaz po všech stránkách úkonu, na př. že buď nebyl poskytnut žádný ekvivalent nebo že poskytnutý ekvivalent nepříznivé situace pro věřitele nevyvažuje. Byl-li však úkonem poskytnut ekvivalent s hlediska věřitelů stejně hodnotný, musil by dále dokázati, že ekvivalent této vlastnosti pozbyl nebo že tohoto ekvivalentu pro věřitele tu již není. Kdyby ekvivalent nebo jeho hodnota splynul s ostatním jměním dlužníkovým, pak je to již věcí osoby odporem napadené, aby dokázala stejně jako v předchozích případech, že tu hodnota ekvivalentu je nebo že jí bylo použito k uspokojení věřitelů. Stejně postihovalo by osobu odporem napadenou břímě důkazní, kdyby tvrdila, že újma úkonem samým přímo způsobená byla v souvislosti s napadeným úkonem vyrovnána.
Otázka majetkové výhody z úkonu pro osobu odporem napadenou. Je-li výslovně stanovenou podmínkou odpíratelnosti jistého právního úkonu, aby se týkal majetku dlužníkova, není tím ještě vysloveno, že stejně se požaduje, aby se úkon ten týkal vztažným způsobem majetku osoby, proti níž se odpírání má obraceti, t. j. aby oproti zmenšení, zatížení nebo jinakému pro věřitele nepříznivému postižení majetku dlužníkova byla tu zároveň příslušná majetková výhoda pro jinou osobu.5 Jest proto uvažovati, zdali snad z jiných ustanovení nedá se taková vlastnost odpíratelného právního úkonu dovozovati. Na tomto stanovisku vskutku někteří spisovatelé budují. Tak na př. Cosack (s. 83 n.) usuzuje z podstaty bezúčinnosti příslušného právního úkonu, že povinnosti odpúrčího dlužníka mohou býti v podstatě toliko »pasivního způsobu«, t. j. směřovati k tomu, aby odstranily změnu nastalou v majetku dlužníkově tím, že vrátí, čeho se jemu do jeho majetku dostalo; principielně není tu prý povinnosti k samostatnému plnění. V tom také vidí rozdíl mezi činem odpíratelným a činem nedovoleným. U tohoto vzniká samostatná povinnost nahraditi škodu zcela bez ohledu na to, zdali pachateli z činu vůbec jaký prospěch vzešel; jeho povinnost jeví se pak trestem. Takové povahy však odpíratelný úkon všeobecně nemá. Jinak by nebylo příčiny, aby za odpíratelné se prohlašovaly toliko právní úkony a nezahrnovaly se sem také úkony ryze skutkové povahy, jako zničení, zatajení částí majetku dlužníkova, kdyby povinnost odpůrčího dlužníka směřovala prostě k náhradě škody. Z restitutorní povahy odpírání usuzuje na povahu požadované tu majetkové výhody odpúrčího dlužníka v tom smyslu, že mezi odnětím prostředků uspokojení u dlužníka na jedné straně a nabytou výhodou odpúrčího dlužníka musí býti vztah takový, že tu jde o tutéž hospodářskou hodnotu, jež se převádí ze jmění do jmění. To platí nejen tam, kde právním úkonem obojí jmění přichází přímo do vzájemného vztahu, nýbrž i tehdy, když se onen přechod musí uskutečniti vedle příslušného právního úkonu ještě dalším samostatným hospodářským nebo právním pochodem. Sem náleží na př. placení cizích dluhů, hrazení cizích výloh, a vůbec úkony, které pro osobu odporem napadenou na úkor jmění dlužníkova mají nějakou hodnotu, tedy jemu tvoří nové hodnoty nebo již jsoucí zvyšuje nebo brání ztrátám a zmenšení jsoucích hodnot. Naproti tomu nestačí každé nabytí osobou jinou, které je sice podmíněno jistým úkonem dlužníkovým, kde ale jiný zcela samostatně ze situace těží, na př. vypoví-li dlužník dolosně dodavací smlouvy a jiný je pro sebe převezme. Menzel (s. 63 n.) může odůvodniti stejný názor ustanovením rak. odp. zák. o osobě odpůrčího dlužníka (§ 15); při smlouvách jest to osoba, která vůči smluvníkovi stojí jako smluvní strana (Vertragsgenosse), t. j. osoba, u níž účinky smlouvy nastávají. Tím vyloučen je na př. zástupce nebo sprostředkovatel, patrně proto, že tyto osoby ze smlouvy ničeho nenabývají. Není-li tu smlouvy, mluví se o osobě, která byla uspokojena, zajištěna nebo jíž se dostalo výhody, čili jinými slovy, která z majetku dlužníkova něčeho nabyla. Také se dovolává Menzel toho, že odpírání proti právním nástupcům předpokládá nabytí jich předchůdce. Pro pojem »nabytí« má se posuzovati nabývací úkon isolovaně, bez zřetele na současnou majetkovou újmu způsobenou vzájemným plněním odpůrčího dlužníka, tedy nemá se tu bráti výsledný účinek odpíratelného úkonu ve způsobe celkového zvýšení jmění. Z Ehrenzweigovy definice odpůrčího dlužníka (s. 373), že prvým odpůrčím dlužníkem jest ten, »vůči němuž odpírání jest s to, aby zlepšilo možnost uspokojení« vyplývá, že tu znak, že odpůrci dlužník následkem odpíratelného úkonu něčeho nabyl, se nevyskytuje (stejně rozh. sb. Vážného 8280). Jak dále uvádí, možno odpírati vždy vůči druhé smluvní straně dlužníkově a není-li tu smlouvy, vůči osobě, které se dostalo zajištění, uspokojení nebo výhody, bez ohledu na to, zda právní výsledek, proti kterému odpírání čelí, vešel do majetkové sféry druhé osoby přímo nebo nepřímo. Z uvedeného nedá se mnoho usuzovati o povaze odpíratelného úkonu samého. Jiní spisovatelé výslovně uvádějí, že není třeba, aby osoba odporem napadená z odpíratelného úkonu něčeho nabyla. Tak dovozuje na př. Otto (s. 157 n.) i pro něm. konk. ř., že vůbec není třeba, aby odpůrci dlužník pro svou osobu vůbec něčeho nabyl a vidí vysvětlení svého stanoviska v deliktní povaze ručení odpůrčího dlužníka.
O tom, je-li stanovena jako podmínka odporovatelnosti nějakého právního úkonu okolnost, že úkon ten jiné osobě přinesl nějakou majetkovou výhodu, možno také pro čs. právní řád usuzovati z ustanovení o tom, proti komu možno odporovati, jaký je obsah odpůrčího nároku a z některých jiných míst. Považujeme za správné rozlišovati v tomto směru dvě skupiny právních úkonů a) takové, jež mohou býti vhodným prostředkem k tomu, aby zásahem do jmění dlužníkova způsobena byla korespondující změna ve jmění osoby jiné, ať již přímo nebo nepřímo; b) takové, jež mají v zápětí s hlediska věřitelů nepříznivý zásah do majetku dlužníkova, avšak povahou svou ani nesměřují k tomu, aby druhému účastníku zprostředkovaly korespondující výhodu a také vskutku takové výhody nepřinesly. U právních úkonů skupiny a) nutno podle zvláštních ustanovení zákonů o odpírání věřitelů vytknouti případy, kde jest podmínkou odpíratelnosti příslušného právního úkonu, aby jiná osoba tímto úkonem v důsledku nepříznivého účinku na majetek dlužníkův něčeho nabyla. Jsou to podle výslovného ustanovení (§ 42, odst. 3. konk. ř. a § 14, odst. 3. odp. ř.) bezplatná opatření (ať smlouvy nebo jednostranné právní úkony) vůči osobě poctivé, a pak podle povahy věci vůbec jednostranné právní úkony, neboť tu buď nabytí odpovídající ztrátě u dlužníka náleží k podstatě příslušného právního úkonu anebo teprve skutečné nabytí jistého prospěchu zprostředkuje určení osoby povinné, jinak tu není ničeho, na čem by povinnost něčí podle § 42 konk. ř. nebo § 14 odp. ř. mohla býti budována. U jednostranného právního úkonu, kterého dlužník neučinil vůči určité osobě, dokonce se požaduje, aby kdosi jiný nabyl z právního úkonu přímo prospěchu (§ 41 konk. ř. a § 12 odp. ř., odst. 1.). U smluv však taková podmínka všeobecně stanovena není a nutno tedy dovozovati, že mohou býti odpíratelnými úkony i tehdy, když druhá smluvní strana dlužníkova ze zvláštních příčin nenabyla prospěchu, který koresponduje ztrátě nebo změně v majetku dlužníkově (na př. dlužník jest povinen podle dohody dodati zcizenou věc na vlastní nebezpečí straně druhé a věc při dopravě vezme za své; má-li ono zcizení jinak znaky odpíratelnosti, nevadí, že druhá strana vůbec ničeho neobdržela; stačí, že ztráta věci je důsledkem odpíratelného úkonu a může na druhé straně býti požadována náhrada podle posl. věty § 42 konk. ř. a § 14 odp. ř. — I tam, kde jest podmínkou odpíratelnosti, že někdo jiný nabyl z právního úkonu prospěchu, nemá na odpíratelnosti vlivu okolnost, že snad nabyté bylo zase pozbyto, vyjma případy, kde povinnost odpůrčího dlužníka se určuje jeho obohacením. Rovněž nelze směšovati otázku, zda někdo jiný z příslušného úkonu vůbec něčeho nabyl, s otázkou rozsahu povinností odpůrčího dlužníka. Zvláště pak budiž zde ještě upozorněno na to, že by bylo nesprávno směšovati požadavek, že úkon směřuje k majetkovým změnám u dlužníka a účastníka odpíratelného úkonu, s otázkou újmy věřitelům způsobené tím způsobem, že by újma věřitelů záležela právě v tom, že jistý úkon směřuje k určitému způsobu nabytí smluvníkem dlužníkovým. Každý z těchto požadavků nutno posuzovati samostatně. To co tvoří nebo má tvořiti nabytí onoho smluvníka, nemusí býti příčinou újmy věřitelů, nýbrž může to býti jiná okolnost úkonem způsobená.6 Jako příklady úkonů skupiny b) možno uvésti, že někdo věda, že jisté věci mají býti zásahu věřitelů odňaty, na základě smlouvy s dlužníkem obstará diskrétně dopravu těch věcí k nabyvateli jich (který třeba nezná úmyslu dlužníkova, věřitele poškoditi), nebo za stejných podmínek provede odborně ukrytí věcí (zazdění a j.) a věci náhodou v úkrytě vezmou za své nebo dlužník dá věc nějakou odpíratelným způsobem do nájmu (na př. za nepřiměřeně nízké nájemné osobě příbuzné) nebo do zástavy a věc bez zavinění nájemcova, resp. zástavního věřitele se zhorší nebo vezme za své. V uvedených případech není pochyby, že možno po případě odpírati smlouvě dopravní, námezdní, nájemní, pokud jde o účinek těchto smluv na majetek dlužníkův, tedy ohledně dopravného nebo mzdy dlužníkem zapravené nebo při nájmu ohledně ušlých užitků věci. Jinak jest však tomu, posuzujeme-li v těchto případech děj, kterým věc sama z majetku dlužníkova vyšla. Při ztrátě věci pro jmění dlužníkovo spolupůsobily ony úkony uvedených osob nikoli jako právní úkony, nýbrž toliko jako fysická součinnost při činnosti dlužníkově; že vyšla věc ze jmění dlužníkova, není v těchto případech právním účinkem takových úkonů. Kdybychom úplně pominuli povahu odpíratelného úkonu jako prostředku nabytí osobou jinou, pak by (podle definice Ehrenzweiga a Bartsche) každý, kdo jakkoliv spolupůsobil při odpíratelném úkonu, byl povinen plniti odpůrci nárok, na př. i zástupce, zprostředkovatel, ten, kdo jednostranný úkon dlužníkův provádí a pod. (sr. na př. rozh. sb. Gl. U. 16143). U jednostranných úkonů by to odporovalo výslovnému ustanovení § 41 konk. ř. a § 12 odp. ř., ale smlouvy by tím podle opačného názoru musily býti postiženy. Dále nutno souhlasiti s názorem, že by při takovém pojetí měla povinnost odpůrčího dlužníka povahu povinnosti ex delicto k náhradě škody, což však nutno odmítnouti. Můžeme tedy říci o úkonech skupiny b), že již pro povahu úkonu samého tu odpírání není možné.
Úkony, kterými dlužník plní toliko svou povinnost. Ke sporným otázkám plynoucím z podstaty právního úkonu náleží rozhodnutí, je-li možno odpírati právním úkonům, které jsou splněním jisté povinnosti buď dlužníka nebo druhé strany. Zejména často vystupuje tento problém v otázce prakticky nejvýznamnější, zda možno odpírati tomu, zaplatí-li dlužník správnou a splatnou pohledávku některého ze svých věřitelů. Předně budiž zde uveden názor, který všeobecně staví placení a vůbec úkony, kterými se plní nějaká povinnost, po stránce odpíratelnosti úplně naroveň jiným právním úkonům.7 Tomu svědčí zvolený výraz »právní úkon«, pod který nutno zahrnou ti také jednání soluční. Ovšem jest k odpíratelnosti nutno, aby byly splněny příslušné podmínky některé ze skutkových podstat odpíratelnosti. Tak tornu jest nejen v případech výslovně uvádějících placení (§§ 33 a 34 konk. ř.), nýbrž může tomu býti i jinde, na př. uspokojí-li dlužník některého ze svých věřitelů v úmyslu, aby jiným věřitelům způsobil újmu a zná-li věřitel tento úmysl dlužníkův. Vůči větě »nullam videri fraudem facere, qui suum recipit« se uvádí, že není ovšem objektivním bezprávím, že obdrží někdo jen to, co se mu dluží, ale také v jiných odpíratelných úkonech nelze všeobecně spatřovati takového bezpráví, na př. když někdo od dlužníka koupí věc třeba za přiměřenou cenu; když ale ví, že dlužník zamýšlí kupní cenu věřitelům učiniti nepřístupnou, nemá kupu uzavírati. Také věřitel, který za podobných okolností přijímá placení, spolupůsobí vědomě k újmě ostatních věřitelů, což jest důvodem odpíratelnosti. Jeho z všeobecných ustanovení dovozované právo přijati placení, musí tu ustoupiti výjimečné normě odpůrcích zákonů (lex specialis derogat generali).
Jiní spisovatelé obírají se zvláště otázkou odpíratelnosti plateb, jež se staly v úmyslu věřitele poškoditi.8 Vychází se tu obyčejně ze stanoviska motivů k něm. konk. ř., kdež se dovozuje, že dlužník, který plní věřiteli co do času a předmětu jen to, k čemu je právně povinen, neporušuje tím práv jiných věřitelů již proto, že plní se zřetelem na špatný stav svého jmění a ku výhodě příjemcově. Tím méně porušuje něčí právo věřitel, který neobdrží více než to, čeho by i vnuceným způsobem byl oprávněn se domáhati a také není účastníkem na nějakém porušení práva, i když ví, že stav jmění dlužníkova je tak špatný, že nebude se moci dostati ostatním věřitelům stejného uspokojení a že následkem přítomné platby ostatní věřitelé přijdou zkrátka. Nelze po věřiteli požadovati, aby se vzdal výkonu svého práva a velkomyslně vzal na se ztrátu, aby jiní věřitelé neutrpěli větší ztráty nežli on. »Sibi vigilavit«. Výjimka z tohoto stanoviska nastává tam, kde zákon sám stanovil platnost a důsledky zásady společného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů. Jsou to platby a j. právní úkony, jež se staly za zvláštních okolností souvisejících s dlužníkovou insolvencí (§§ 33 a 34 čs. konk. ř.). Může se však i v jiných případech státi, že placení dlužníkem a příjem věřitelem jest provázen zvláštními okolnostmi, které tento právní úkon staví do jiného světla. Motivy něm. konk. ř. i motivy rak. odp. z. z r. 1884 uvádějí zde příklad, že taková platba stala se na základě fraudulosní dohody mezi věřitelem a dlužníkem, zejména když dlužník v dohodě s věřitelem nyní uspokojeným zdržuje jiné věřitele v realisaci jich práva na uspokojení různým způsobem, zejména bezdůvodnými spory a pod. pletichami, až by zatím přišel den splatnosti pohledávky vyvoleného věřitele. (Proti tomu Krasnopolski, Grünh. sv. 15, s. 27, 30 n.). Také se přihází, že strany dohodou přivodí dřívější splatnost pohledávky (sr. rozh. sb. Vážného 8151), nebo že dlužník zatají své poměry majetkové jiným věřitelům a vyvolený věřitel, kterému je to známo, využitkuje situace, aby dosáhl uspokojení, nebo dlužník stihaný jedním věřitelem exekucí, aby jeho uspokojení zmařil, posledními prostředky zaplatí jinému věřiteli, který ani zaplacení nežádal. Poukazuje se i na to, že v takových případech je tu naléhavým požadavkem prakse, aby tu odpírání bylo možno, což prý je závažnější, nežli systematický výklad zákona (Ehrenzweig s. 107). Obšírné právnické odůvodnění tohoto stanoviska pokoušejí se podati na př. Jaeckel, Körnitzer a Zelter n. u. m. hledajíce, zda v onom úkonu možno spatřovati porušení práva věřitelů buď uspokojeným věřitelem nebo dlužníkem. V jednaní věřitelově, který přijímá toliko, co mu náleží, takového porušení práva není; naproti tomu Jaeckel vysvětluje, kdy a proč jednání dlužníkovo porušuje cizí právo. Pro dlužníka par conditio creditorum trvá od počátku; jest jeho povinností všecky právně uznané pohledávky považovati za rovnocenné a dbáti, aby rovnoměrně byly uspokojeny. Tuto povinnost dlužník porušuje, jestliže úmyslně své prostředky vynaloží ve prospěch jednoho věřitele a způsobí tak, že ostatní vyjdou naprázdno. Avšak ani toto není ještě porušením práva, protože zmíněná povinnost dlužníkova není povinností právní, nýbrž povinností mravní a nemůže o sobě odůvodniti odpírání. Dlužno se ještě jednou vrátiti k postavení věřitele. Je-li pro něj vyslovena zásada »sibi vigilavit« a nemůže-li býti činěn odpovědným za to, že dbal o to, aby jeho pohledávka byla uspokojena, pak nutno předpokládati, že vskutku také všem věřitelům byla dána stejná možnost, aby k svému uspokojení pracovali. Jest právní povinností dlužníkovou všem věřitelům takovou možnost poskytnouti; plyne to ze zásady o věrnosti a důvěře (Treu und Glauben), která vzájemný styk má ovládati. Dlužník nemá tedy — aniž by porušil cizí právo — pravý stav svého jmění věřitelům zatajovati, aby jich uspokojení zdržel a vyvolený věřitel, zná-li tuto okolnost, nesmí uspokojení přijati. V tom, že dlužník stav svého jmění věřitelům zatajil a že vyvolený věřitel z toho těží pro své uspokojení, tkví důvod odpiratelnosti.
Názor, který odmítá odpiratelnost solučních úkonů9 — vyjma případy výslovně uvedené (§§ 33 a 34 čs. konk. ř.) — odůvodňuje se nejčastěji tím, že mimo konkurs není stanovena všeobecně zásada rovnoměrného uspokojení všech věřitelů; pokud mimo konkurs zásady této nutno šetřiti, vyplývá jedině z oněch ustanovení, která výslovně prohlašují za odpiratelné právní úkony, které onu zásadu porušují (§§ 33 a 34 čs. konk. ř.); dokud není podmínek těchto ustanovení, není povinností zachovávati onu zásadu a nelze tedy mimo uvedené případy vůbec odpírati placení správného a dospělého dluhu. Tvrdí-li opačný názor, že právě uvedená věta jen tehdy může býti uznána za správnou, když tu nic jiného není, než právě jen úkol placení, že však je tomu jinak, přistupuje-li k tomu zvláštní dolus dlužníkův, vyvrací se ta-ková námitka tím, že každý dlužník, který platí některému věřiteli u vědomí, že ostatní věřitelé budou zkráceni, má zajisté také úmysl tyto věřitele zkrátiti a nelze seznati, jaký ještě další zvláštní úmysl měl by dlužník míti. Opačný názor musil by nakonec vésti k stejnému výsledku jako t. zv. teorie gratifikační, jež spatřovala bezplatné opatření dlužníkovo v tom, když dlužník věřitele požadující placení neuspokojil rovnoměrně, nýbrž některému zaplatil více než poměrnou částku nebo uspokojil věřitele, který placení nepožadoval; zjevy, jichž se tato teorie týká, jsou v zákonech odpírání věřitelů nyní platných upraveny výhradně citovánými místy, které o placení a j. solučních aktech výslovně jednají. Tomu nasvědčuje okolnost, že některé platby na směnky a šeky byly z odpiratelnosti vyňaty (§ 36 čs. konk. ř.); tuto výjimku stanoví však ono místo zákona pro platby, jež výslovně odpiratelnosti podrobuje (§§ 33 a 34 konk. ř.), nikoliv všeobecně pro platby na směnky a šeky za stejných jinak okolností provedené, ačkoliv by tu stejné důvody pro takovou výjimku mluvily, kdyby platby vůbec byly odpiratelnými. Cosack (s. 82) odmítaje jiné důvody, staví se proti odpiratelnosti plateb, pokud se к odpiratelnosti požaduje úmysl dlužníkův věřitele poškoditi. Názor svůj odůvodňuje výkladem toho, co se má rozuměti slovy: »úmysl dlužníkův věřitele poškoditi«. Úmysl takový jest tu jen tehdy, vztahuje-li se na veškeré věřitele ; proti tomu jest stavětí poskytnutí výhody některému věřiteli na újmu druhých věřitelů; není tedy v takových případech odpiratelnosti proto, že tu není úmyslu dlužníkova, jaký činí zákon podmínkou odpiratelnosti. Rosmarin vylučuje při platbách dlužníkových odpiratelnost proto, že tu není újmy pro věřitele, jestliže dlužník úplatu za to již obdržel a tudíž nakonec jmění jeho zmenšeno není. Někteří spisovatelé ukazují také na některé praktické důsledky, k jakým by vedla odpiratelnost plateb, že na př. dlužník, kdyby vyvolený věřitel odmítl platbu přijati, sotva by prostředky zachoval pro ostatní věřitele, vůči nimž osvědčil úmysl poškoditi je, nebo když by se od dlužníka žádalo, aby rovnoměrně uspokojoval své věřitele, musilo by se jemu dáti k tomu také právo; to by však vedlo k tomu, že by dlužník vůči věřitelům dobývajícím svých pohledávek mohl činiti námitky, které by mohly býti zdrojem šikán vůči věřitelům.
Považujeme za správný názor, že úkonům, kterými dlužník plní svou povinnost vůči straně druhé, zejména tedy placení správných a dospělých dluhů, nelze všeobecně odpírati, nebyla-li taková povinnost založena způsobem odpiratelným. Důvod pro toto stanovisko hledáme právě v momentu, že příslušným úkonem plní se jistá povinnost a že právě s tohoto hlediska můžeme právní úkony v nejširším smyslu rozděliti do dvou skupin. Jest všeobecně uznaným poznatkem ze soustavy norem soukromoprávních, že právní poměry mohou býti zakládány mimo jiné také úmyslnými úkony lidskými, které se činí z úplně svobodného rozhodnutí jednajících a kdy toto jednání nesouvisí s dosavadním stavem nijakým svazkem povinnostním, takže nevykonají-li se činy tohoto způsobu, nemění se prostě dosavadní právní stav. Normy o odpírání věřitelů mají ten význam, že za jistých okolností se pojí na právní poměr oním jednáním založený zvláštní povinností, které hospodářsky znamenají, že má býti zase odčiněno to, co v rámci právního řádu bylo založeno. Již v tom nutno spatřovati cosi výjimečného. Jest nyní dále myslitelno, že tak jako při úkonech dosud uvedených, stejně by právní řád ukládal nové povinnosti i tam, kde z téhož právního řádu odvozuje se povinnost jistý čin vykonati a na druhé straně že by již tím zase byla založena povinnost, následky tohoto úkonu odčiniti. Třebas tu logického rozporu není, přec jen je tu možno dobře vycítiti, že to již je zvláštnost mnohem odlišnější v soustavě norem soukromoprávních, než jakou je odpiratelnost vůči úkonům jinakým. Dobře možno na př. říci, že kupitel, který ví, že dlužník zamýšlí kupní cenu před věřiteli skrýti, nemá se do takové koupě pouštěti; upustí-li skutečně — nic se nestalo. Odepře-li však věřitel při podobném fraudulosním úmyslu dlužníkově přijati to, co se mu nabízí, jest to odepření právním úkonem, jenž má pro odmítnuvšího nepříznivé účinky nejen právní, nýbrž i zpravidla hospodářské. Tato úvaha jistě dává vodítka pro výklad příslušných ustanovení právního řádu. Ve skutkových podstatách odpiratelných úkonů může vzniknouti pochybnost o odpiratelnosti placení správných a splatných dluhů vlastně jen u úkonů odpiratelných pro úmysl dlužníkův věřitele zkrátiti (§ 30 čs. konk. ř. a § 2 odp. ř.), poněvadž §§ 33 a 34 konk. ř. se přímo vztahují na takové úkony, kdežto u ostatních skutkových podstat zřejmě o úkony znamenající plnění povinnosti nejde; v § 32 č. 3. konk. ř. se takové úkony výslovně vylučují. Podle toho, co výše řečeno, dlužno ustanovení §§ 34 a 35 konk. ř. považovati za ustanovení výjimečná, pokud zahrnují placení a zajištění správných a splatných dluhů. Proto v případech, kde právní úkon není blíže charakterisován, nutno vyloučiti úkony znamenající toliko plnění povinnosti. Tomuto výkladu nasvědčuje také § 36 konk. ř., jak již v citované literatuře byl oceněn. Tento výklad jest v souhlase s pojetím újmy věřitelů ve smyslu výše vyloženém, že totiž placení pravého a splatného dluhu, jež je spojeno na druhé straně s osvobozením dlužníkovým, neznamená změny v úkojném fondu všech věřitelů. Změny v možnosti uspokojení mezi jednotlivými věřiteli nelze tedy stavěti na roveň újmě jako podmínce odpírání. Ostatně tam, kde takové změny význam vskutku mají podle positivního ustanovení (§§ 33 a 34 konk. ř.), nemluví zákon o újmě věřitelů, nýbrž o nadržování, nebo o poskytování výhod, kteráž okolnost výjimečně stačí, aby odůvodnila odpor. Bez podkladu plynoucího z úvah nahoře uvedených nebylo by však dostatečného důvodu, aby z toho, že placení dluhů upravují výslovně toliko §§ 34 a 35 konk. ř., usuzovalo se toliko per argumentum a contrario, že v ostatních případech takové úkony odpiratelnými nejsou, poněvadž s citovanými ustanoveními snesl by se docela dobře výklad, že platby jsou zahrnuty v širokém pojmu právních úkonů obsahem blíže neurčených, zejména při skutkové podstatě § 30, č. 1. a 2. konk. ř. a § 2, č. 1. a 2. odp. ř. K případu odpiratelnosti podle § 30, č. 1. a 2. konk. ř. a § 2, č. 1. a 2. odp. ř. možno při platbách poukázati na to, že k odpiratelnosti nebylo by zapotřebí nějaké dohody mezi dlužníkem a vyvoleným věřitelem, jak se v příkladech namnoze uvádí, nýbrž stačí, že tento věřitel úmysl dlužníkův znal. Kdyby placení bylo možno odpírati, znamenalo by to, že dlužník zásadně i bez vůle věřitelovy mohl by svým i jednostranně pojatým úmyslem způsobiti mnohdy dalekosáhlou nepříznivou změnu — ne v poměrech svých — nýbrž v právním postavení onoho věřitele, jež bylo již dříve založeno, a způsobiti jemu povinnost, aby platby nepřijímal, jen když by tento věřitel o úmyslu dlužníkově nějak zvěděl. Nelze-li vedle solučního úkonu nalézti nějaké jiné jednání, kterému by bylo možno odpírati, pouhému splnění povinnosti odpírati nelze. Takovým jiným jednáním mohlo by býti z příkladů nahoře citovaných, kdyby splatnost pohledávky byla zvláštním úkonem uspíšena.
Zdá se, že hlavním důvodem opačného názoru jsou některé nevítané praktické důsledky stanoviska, že placení vyjma případy §§ 33 a 34 konk. ř. odpírati nelze. To jest ovšem otázkou zákonodárné politiky; nicméně možno i tu na to poukázati, že také při opačném stanovisku byly by nevyhnutelný některé důsledky, jež jistě by byly v odporu s celou strukturou odpírání věřitelů. Tak na př. kdyby dlužník z posledních prostředků za okolností § 2, č. 1. nebo 2. odp. ř. zaplatil některému věřiteli, mohl by jiný věřitel odpírati a podle § 14 odp. ř. požadovati, aby jemu dříve uspokojený věřitel celou přijatou částku plnil. Tím by se tedy prostě výhoda a újma vyměnila.
Zajištění pohledávky jest úkonem vedoucím k uspokojení a možno je posuzovati s hlediska odpiratelnosti obdobně jako úkony soluční, jde-li o pohledávky pravé a splatné.10 Také když učiní dlužník něco, čím jinak má býti usnadněno uspokojení nebo dobývání správné a splatné pohledávky, na př. zřídí-li věřiteli průvodní nebo vykonatelnou listinu nebo učiní-li za tím účelem něco v řízení procesním nebo exekučním, není tu odpor odůvodněn. S téhož hlediska jest posuzovati, vydá-li dlužník v mezích svého splatného dluhu směnku; tu by snad mohla býti újma věřitelů v tom, že dluh se zvýší o útraty protestu, úroky a pod. a potud by bylo možno odpírati. Naproti tomu jiné způsoby uspokojení věřitele nežli plněním toho, co je dlužník povinen, resp. zajištěním tohoto plnění, zejména datio in solutum, nebylo by možno z odpiratelnosti vyjímati, když by u porovnání s tím, co dlužník byl povinen plniti, byla tu újma věřitelů ve smyslu všeobecně požadovaném. Odporovati možno samozřejmě kompensaci, možno-li odporovati pohledávce k zápočtu použité (Jaeckel s. 181). Byla-li zaplacena pohledávka nedospělá, která ale v době odpůrčího sporu mimo konkurs byla by bývala dospěla a pak vůbec při odpíráni v konkursu (§ 16 konk. ř.) záleží újma věřitelů v interusuriu a v tom rozsahu možno placení odpírati. Kdyby však při odpírání mimo konkurs do skončení jednání v prvé stolici nesplnily se podmínky splatnosti, jak byly neodpiratelným způsobem stanoveny, pak — je-li tu jinak splněna příslušná skutková podstata odporu — možno odpírati placem vůbec, zrovna tak, jako na př. placení před tím, než se splnila podmínka odkladací.
Zastánci názoru o všeobecné přípustnosti odporu proti zajištění pravých a splatných pohledávek11 jsou vedeni ponejvíce praktickými důsledky, že jinak mnohé nekalé manipulace dlužníkovy, zejména za pomoci příbuzných, nemohou býti věřiteli postiženy. K tomu jest uvésti, že podobně, jak se to stalo s ustanoveními §§ 33 a 34 konk. ř., mohli autorové konkursního a odpůrčího řádu pojati do těchto řádů další ustanovení, kdy uspokojení nebo zajištění pravé a splatné pohledávky možno odporovati a rozšířiti tak onu výjimku, kdy nutno bráti újmu věřitelů v jiném smyslu, než jak se nám obecně podává; jestliže se tak nestalo, nemohou ony praktické zřetele býti důvodem, aby přijatý princip byl zvrácen. Opačné stanovisko postihuje stejně i takové pohledávky osob dlužníkovi blízkých, které byly poctivě založeny a vedlo by toto stanovisko k důsledku, že tyto osoby byly by pro uložené jim břímě důkazní hůře na tom, než ostatní věřitelé. Prakticky vzato neměly by tyto osoby od dlužníka, jsoucího ve stísněných poměrech, přijímati ani platu, ani zástavy a pod. a přihlížeti k tomu, jak dlužník třeba poslední hotové prostředky nabídne potom jinému věřiteli, proti němuž nelze počítati se zdarem důkazu, že »věděl o úmyslu věřitele poškoditi«. Kdyby pak taková osoba dlužníkovi blízká chtěla se tedy přizpůsobiti domnělému stanovisku zákona, nezbylo by, než aby nastoupila pro svou pohledávku cestu sporu a exekuce a také tu by nad ní visel Damoklův meč odporu, kdyby dlužník samochtě osvědčil benevolenci této osobě svým různým chováním v jejím sporu a exekuci a ve sporu a exekuci jiných věřitelů, aniž by tomu ona osoba mohla zabrániti. To by pak prakticky vedlo k tomu, že by osoby dlužníkovi blízké za takových okolností mohly požadovati od dlužníka zaplacení nebo zajištění toliko poměrné části pohledávky, kdežto pro jiné věřitele by se tento požadavek všeobecně prakticky provésti nedal. Takové důsledky však z příslušných ustanovení jistě nelze dovozovati. Ostatně po stránce praktické ochrany věřitelů možno poukázati na to, že mnohým nesrovnalostem dá se tu zabrániti tím, že postižení věřitelé zařídí, aby byl zavčas prohlášen konkurs a tak mohlo býti použito ustanovení §§ 33 a 34 konk. řádu. Rovněž možno upozorniti, že v četných případech při náležitém výkladu úkonů souvislých (viz níže) bude možno odpírati již samému z řízení pří slušné pohledávky, po případě ve spojení se způsobem, jak byla uspokojena nebo zajištěna a dává pro to zákon zejména vůči osobám dlužníkovi blízkým dosti široký základ. U t. zv. dluhů naturálních bylo by nasnadě říci, že tu není právní povinnosti dluh splniti, když povinnost takovou nelze obvyklými prostředky exekučními vynutiti, z čehož by pro naši otázku plynulo, že placení naturálního dluhu možno odpírati. Jest však upozorniti, že o právní povaze naturálních dluhů byly vysloveny různé názory. Pro poznávací činnost považujeme tu za správnou cestu, která nebuduje pojem právní povinnosti jen na tom, že jistá povinnost může býti vynucena státem (sr. zejm. Weyr, Právní filosofie s. 157 n.) ; jest možno i z jiných znaků usouditi, zda jde o povinnost pouze mravní a pod., či o povinnost právní; zejména není bez významu okolnost, je-li condictio indebiti vyloučena; tak na př. Kubeš, Příspěvek k nauce o žalobách z obohacení s. 67 n. — Kdyby dlužník byl povinen také z jiného právního důvodu plniti stejnou hodnotu (na př. u závazku neplatného pro nedostatek formy povinnost vrátiti přijaté pro bezdůvodné obohacení), pak by již proto odpor nebyl oprávněn.12
Více souvislých úkonů. Setkáváme se mnohdy se zjevy, kdy máme před sebou více dějů, z nichž jednotlivé skupiny vyhovují pojmu právního úkonu, avšak žádná z nich o sobě nesplňuje všech podmínek odpiratelného právního úkonu; teprve pozorujeme-li soubor všech dějů dohromady, můžeme zjistiti, že jsou tu znaky odpiratelnosti, zejména, že je tu nejdůležitější právní účinek, že jisté hodnoty majetkové ze jmění dlužníkova vyšly, aby korespondující hodnoty se dostalo někomu jinému; možno tu mluviti o nepřímém poskytnutí, resp. získání jisté majetkové výhody. Zásadně možno říci, že ani takový složitý soubor dějů, skládající se z více úkonů, není vyňat z odpiratelnosti, jestliže mezi jednotlivými právními úkony jest taková souvislost, že některý s hlediska odpírání věřitelů závažný moment pojí tyto samostatné části v jeden celek. V literatuře uvádí se zejména tyto příklady: 1. Dlužník poukáže třetího, aby plnil něco jiné osobě a třetímu, pro jehož úkon není tu podmínek odpiratelnosti, vzniká regresní právo proti dlužníku; poskytovatelem je tu dlužník, pro jehož majetek vzešla újma vznikem regresní povinnosti a nabyvatelem ona jiná osoba, proti níž tudíž — jsou-li jinak splněny podmínky — možno odpírati. Dlužníkův příkaz pojí zde celý děj v jeden celek. Stejně bylo by posuzovati, kdyby dlužník poukázal svého dlužníka jinému platiti a plátce započetl své plnění dlužníkovi. Sem by náleželo také založení jinakého poměru, který ukládá někomu třetímu za jistých podmínek plnění, s regresem proti dlužníkovi, na př. poměru rukojemského; zaplatí-li rukojmí, proti němuž v konkrétním případě nelze odpírati, jest nabyvatelem prospěchu na úkor jmění dlužníkova uspokojený věřitel. -— 2. Dlužník neposkytuje odpůrčímu dlužníku, nýbrž osobě třetí, jež zprostředkuje jistým způsobem majetkovou výhodu osobě, pro niž je určena, na př. dlužník zaplatí dluh věřiteli osoby, které takto má se výhody dostati. Zde se také uvádí případ uzavření obchodu komisionářem. Je-li již odpiratelné nabytí komisionářem samým, lze odpírati proti komitentovi za podmínek, za kterých je odpírání možné vůči právním nástupcům prvého nabyvatele. Není-li však nabytí komisionárovo odpiratelné, kdežto u komitenta jevily by se podmínky odpiratelného nabytí jinak splněnými, zdá se odpiratelnosti býti na překážku právní poměr, že komisionár nabyl od dlužníka věci svým jménem a teprve zvláštním postupem nabývá od něho komitent. Základem konečného nabytí jest příkaz komitentův, a ten právě pojí celý děj v jeden celek s hlediska odpiratelnosti. (Sr. Menzel s. 66.) — 3. Právní úkony, kterými byly jisté právní povinnosti dlužníkovy založeny a úkony, kterými se takové povinnosti plní. Může býti, že již úkon, kterým povinnost byla založena, nese veškeré znaky odpiratelnosti. Tu možno říci všeobecně, že možno odpírati také úkonu splňovacímu nebo že bezúčinnost úkonu základního se týká také jednání splňovacího (arg. § 38 konk. ř. a § 7 odp. ř.). I kdyby od jednání základního uplynula doba, která je stanovena jako lhůta, do které možno o sobě odpírati onomu základnímu pojmu, přec jen nutno původní a splňovací úkon považovati za jeden celek a za daných podmínek připustiti odpírání celému souboru.13 Na úkon splňovací nelze tu tedy hleděti jako pouhý akt soluční, který jen výjimečně je o sobě odpiratelný, když základní úkon neměl znaků odpiratelnosti (s. Rintelen Anf. s. 5 ; jinak rozh. Gl. n. 3041). Neměl-li akt základní všech znaků odpiratelnosti, lze splňovacímu úkonu odpírati jen jako vůbec aktům solučním. — 4. Akt ztráty jisté majetkové hodnoty pro dlužníka a nabytí korespondující hodnoty pro osobu jinou může se uskutečniti samostatnými jednostrannými úkony těchto osob. Jako příklad se tu uvádí derelikce věci dlužníkem a okupace osobou jinou. V těchto případech nemožno všeobecně říci, že oba takové úkony tvoří s hlediska odpiratelnosti celek, nýbrž nutno hledati zvláštní skutkové okolnosti, které souvislost obou úkonů tvoří. Podle čs. zákonů (§ 41, odst. 1. konk. ř. a § 12, odst. 1.) jest možno odpírati jednostranným úkonům jen tehdy, když jsou předsevzaty vůči jiné osobě nebo když jiná osoba z takového úkonu přímo nabyla prospěchu. Tím by se zdálo, že jsou uvedené zde případy, kdy nabývání se neuskutečňuje přímo jednostranným úkonem dlužníkovým, z odpírání vždy vyloučeny. To zajisté platí, nelze-li vskutku shledati v celém ději ničeho jiného, než časově po sobě následující úkony. Jestliže však z děje možno usouditi, že takové úkony jsou toliko zevní formou pro jednaní, kterým měl býti přesun majetkových hodnot uskutečněn, pak bude nutno připustiti odpiratelnost jednání posiez uvedeného. I jinak mohou se v nejrozmanitějších způsobách vyskytovati řady právních úkonů, jež o sobě posuzovány neobsahují podkladu pro odpírání, ale teprve pozorováno v celku ukazují výsledek, který dává příčinu zkoumati, zdali celý řetěz úkonů není ovládnut jednou myšlenkou, která pro odpiratelnost celého děje má význam (zejména úkony pomocí nastrčených osob mezi příbuznými a j.). — Sem nenáleží případy, uváděné rovněž jako »nepřímé nabytí«, kde nabytí »zakládá se na samostatném právu nabyvatele«, či kde nabytí je reflexním účinkem jednostranného úkonu, na př. přírůstek podílu, kterého se některý spoluvlastník vzdal, postup zadních hypotekárních věřitelů, odpadne-li předchozí hypotéka tím, že se předchozí hypotekární věřitel svého práva vzdá, povolání k dědické posloupnosti, vzdal-li se na prvém místě povolaný. V těchto případech dovršuje se jednostranným úkonem dlužníkovým skutkový podklad pro nabytí osoby jiné a možno mluviti o přímém nabytí z tohoto úkonu podle § 41 konk. ř. a § 12 odp. ř.
Záleží-li odpiratelný úkon v souboru více dílčích úkonů, vyplývá z této povahy úkonu, že za dobu vykonaného činu možno považovati při počítání lhůt v zákonech o odpírání věřitelů stanovených teprve dobu, kdy celý soubor úkonů byl dokončen. Požaduje-li se k odpiratelnosti úkonu úmysl dlužníkův věřitele poškoditi nebo poskytnouti někomu výhodu před věřiteli a vědomost druhé osoby o tomto úmyslu, nelze pro všecky shora uvedené případy dáti jednotného pravidla, kdy tu takový úmysl a znalost jeho je rozhodující. Úmysl dlužníkův bude zpravidla rozhodující v té době, kdy k souboru úkonů bude položen základ takovým způsobem, že již libovolně není možno úkonu zanechati; kdyby tedy dlužník cd původního úmyslu upustil, avšak na běhu událostí již nic změniti nemohl, resp. nezměnil, platí o celém souboru úkonů, že se staly v úmyslu pro odpiratelnost rozhodujícím. Ohledně znalosti úmyslu dlužníkova rozhodne na př. při úkonu základním a splňovacím, že nepřivodí odpiratelnosti, jestliže nabyvatel jisté výhody v době základního jednání o úmyslu dlužníkově vědomosti neměl a teprv v době plnění vědomost tuto měl. Naproti tomu na př. při úkonech shora sub 1. uvedených bude pro odpiratelnost stačiti, když znalost úmyslu je tu v době třeba posledního samostatného úkonu nabývacího.
Poskytnutím výhody více samostatnými právními úkony jsou zejména smlouvy ve prospěch třetího, jichž některé případy již nahoře byly uvedeny. Smlouva ve prospěch třetího může býti takové povahy, že možno odpírati i vůči druhé smluvní straně dlužníkově i vůči osobě třetí, které poskytnuta výhoda, a to také vůči této jako pasivně legitimované podle 1. odst. § 41 konk. ř. a § 12 odp. ř. (sr. rozh. V. 5127). Pro praxi jsou zvlášť důležité pojistné smlouvy ve prospěch osoby třetí, zejména životní pojištění. Jest sporno, zda jako majetkovou újmu dlužníka na jedné straně a výhodu pojištěného dlužno považovati to, co dlužník ze svého jmění skutečně poskytl, tedy zejména pojistné prémie (zaplacené v době, kterou lze odpíráním zachytiti), či zda je to pojistná suma. Pro prvý názor14 se uvádí, že když nastala pojistná příhoda, třetí osoba z pojištění nabývá nároku přímo proti pojistiteli (§ 127 zák. o pojistné smlouvě z 3. července 1934, č. 145 Sb. z. a n.) a že to, co pojistitel třetímu plní, není nabyto z majetku dlužníkova, resp. jeho pozůstalosti a že předmětem nároku odpůrčího jest plnění toho, co ze jmění dlužníkova bylo pryč dáno atd.; tím jsou toliko pojistné prémie a jinaký náklad pojištění. Nelze ani mluviti o tom, že pojištěný peníz majetku dlužníkovu, resp. jeho pozůstalosti ušel, poněvadž mu vůbec připadnouti nemůže. Něco jiného je v tom případě, když pojistka nezní na určitou osobu; tu má nárok na pojištěný peníz sám pojistník. Jestliže dodatečně předá pojistku na majitele znějící jiné osobě nebo dodatečně se uvede osoba, v jejíž prospěch pojištění má platiti, vydává již dlužník ze svého majetku hodnotu jinou, a to podle některých plnou hodnotu, jakou pojistka má v době převodu či přepisu, tedy hodnotu, jaké by pojistník dosáhl zpětnou koupí police (Bartsch a Ehrenzweig n. u. m.; Oberländer, J. Bl. 1915 s. 304), kdežto podle jiných plnou hodnotu doby budoucí, tedy nárok na pojistný peníz. Opačný názor15 odůvodňuje se poukazem, kdyby dlužník byl dal slíbiti plnění vůbec a nikoliv plnění osobě třetí, byl by připadl pojištěný peníz dlužníkovi, resp. jeho pozůstalosti. Peníz vyplacený na prémie nemůže prý přicházeti v úvahu jako předmět odpírání proto, že ani do majetku osoby třetí nepřišel, nýbrž neodvolatelně do jmění pojistitele; třetí osoba nabývá jedině nárok na pojištěný peníz. — Považujeme za správný názor, že věřitelé mohou požadovati jen prémie a jiné částky ze jmění dlužníkova poskytnuté tehdy, když pojistná smlouva hned odpočátku byla učiněna tím způsobem, že osoba třetí — nynější odpůrci dlužník — již tím nabyla nároku proti pojistiteli, neboť v tomto případě jedině tyto oběti z majetku dlužníkova jsou za daných podmínek příčinou odpiratelnosti. Jestliže dlužník uzavřel pojištění ve prospěch osoby třetí, není s hlediska věřitelů možno postaviti proti tomu požadavek, že měl dlužník uzavříti pojištění ve svůj prospěch — nikdy při konstrukci povinnosti odpůrčího dlužníka nelze si libovolně představovati děje, které se nestaly, ale mohly se státi. Podle doslovu § 42 konk. ř., resp. § 14 odp. ř. jest odpůrci dlužník povinen plniti, co odpiratelným úkonem ze jmění dlužníkova ušlo, ale nikoliv to, co druhá strana oním úkonem získala; s hlediska zisku nebo nabytí či nenabytí této osoby se její povinnosti ani jindy neurčují. Z toho plyne jedině důsledek, že k uspokojeni věřitelů musí býti opatřeno to, co na základě pojistné smlouvy bylo ze jmění dlužníkova obětováno. Naproti tomu ve všech případech, kde předcházelo nabytí nároku třetí osoby proti pojistiteli stadium, ve kterém již tu byl nárok dlužníka-pojistníka proti pojistiteli, možno na základě. odporu požadovati to, co tu jmění dlužníkovu ušlo, t. j. nárok ze smlouvy pojistné.16
Činnost dlužníka a osoby odporem napadené. Definice právního úkonu, jemuž možno odpírati, jest v čs. (a rak.) řádech podána tak, že není v ní obsaženo ani, že jde o úkon dlužníkův, ani o úkon osoby odporem napadené, nýbrž toliko, že se týká jmění dlužníkova (úpadcova). Z toho možno tudíž usuzovati, že možno odpírati úkonům jmění dlužníkova se týkajícím, i když tu není jednání dlužníkova, resp. jednání osoby, proti níž odpor čelí, pokud vůbec jsou takové právní úkony podle právního řádu možné. O tom je v celku jednotný názor.
Bez účasti dlužníkovy jsou možný právní úkony jeho jmění se týkající jako úkony exekuční. Jsou to však jen některé skutkové podstaty odpiratelných úkonů, jež by se mohly uskutečniti někdy jen ve způsobe exekuce; nenáleží sem tedy případy, kdy jinaký odpiratelný úkon byl vymožen exekucí (§ 38 konk. ř. a § 7 odp. ř.) a zbývaly by tudíž jen případy, kdy exekuce jest vedena na základě skutečností, v nichž odpiratelný úkon nelze shledati. Tyto případy však spadají pod hledisko odpiratelnosti úkonů, které znamenají splnění povinnosti; odpiratelnost takových úkonů, jak výše vyloženo, přijata jest v zákonech o odpírání věřitelů jen jako výjimka (§33 a 34 konk. ř.). V těchto případech také vskutku i pouhé úkony exekuční mohou znamenati odpiratelný úkon. Jako další případ uvádí se nabytí věcí dlužníkových podle úředního opatření, byla-li úplata dána z dlužníkova jmění (§ 32 č. 2. konk. ř. a § 4 č. 2. odp. ř.; srov. Ehrenzweigs. 62 a 193). — K úkonům bez účasti dlužníka provedeným nelze tu počítati neoprávněné zásahy třetích osob do jmění dlužníka, neboť jimi nevycházejí majetkové předměty ze jmění dlužníkova, resp. vznikají dlužníkovi nároky na, náhradu a jest tedy zásah věřitelů možný prostřednictvím nároků dlužníkových.
Také s druhé strany jest možno, že odpiratelný úkon stal se bez účasti osoby odporem napadené. Smysl to má v těch případech, kde se požaduje, aby odpůrci dlužník z odpiratelného úkonu něčeho nabyl. Pak ovšem jsou tu myslitelné všecky případy, kdy podle platného právního řádu může někdo bez vlastního právního úkonu nebo účasti v právním úkonu jiného něčeho nabýti. Ovšem nutno pamatovati na positivní omezení podle posledních slov 1. odst. § 41 konk. ř. a § 12 odp. ř., že při jednostranných úkonech dlužníkových, které nejsou vykonány »vůči« určité osobě, se požaduje, aby jiná osoba přímo nabyla z úkonu prospěchu.
Za úkon dlužníkův nutno považovati podle obecných pravidel úkon zmocněnce dlužníkova nebo toho, kdo místo něho je povolán majetek jeho spravovati a jím nakládati nebo úkony jednatele bez příkazu, byly-li dlužníkem schváleny. Záleží-li odpiratelný úkon v jednání dlužníka (jeho zástupce), není odpiratelnost vyloučena tím, že úkon takový jest schválen činitelem, jehož schválení jest zapotřebí, aby úkon byl platný. Náleží-li k skutkové podstatě odpiratelného úkonu jisté znaky subjektivní (úmysl věřitele poškoditi a j.), jsou při zastoupení osob, jež nejsou podle právního řádu způsobilé, aby samy jednaly, rozhodný subjektivní znaky u zástupce. Jedná-li se o některé objektivní znaky, na př. poměr příbuzenský, rozhoduje tu poměr k zastoupenému. Je-li dosud neodevzdaná pozůstalost spravována ustanoveným zástupcem (kurátorem, dědicem), není rozhodujícím příbuzenský poměr nabyvatelův k zůstaviteli; také by neměl významu příbuzenský poměr jeho ke kurátoru pozůstalosti; jinak ale, kdyby pozůstalost spravoval dědic, který je tu vlastně správcem vlastního jmění, jsa zatím ještě v disposici jím omezen. Při úkonech odpiratelných podle § 32, odst. 3. konk. ř. a § 4, odst. 3. odp. ř. zůstává objektivní ráz právních poměrů ze svatebních smluv tam uvedených nezměněn smrtí zůstavitelovou a lze proto odpírati úkonům v cit. ustanoveních uvedeným, kdyby se staly vůči manželu zůstavitelovu, poněvadž odpiratelnost se nezakládá na osobním poměru nabyvatele, nýbrž na jiných znacích příslušného právního úkonu. (Sr. Ehrenzweig s. 78 n. proti Steinbachovi.)

Proti takovému úzkému pojetí újmy vyslovují se na př. Jaeckel s. 89; Kellner v Gerichtshalle 1905/06 s. 37 n; Moník v Právníku 1904 s. 193; Steinbach s. 21, Warneyers. 30 a j.
Sem by náležel případ, o němž se zmiňuje Levin s. 114, že totiž manželka, jíž byl placen zaměstnavatelem dlužníkovým jistý peníz místo mzdy, náležející dlužníkovi, použije peněz k úhradě výživy, k níž je dlužník povinen.
Sr. Ehrenzweig v Ger. Z. 1915 s. 149, Hartmann- Meikel s. 61, Jaeger § 29 p. 45, Schaefer § 1 p. 14 a 52, Vážný v Soudc. l. 1935 s. 7, Warneyer s. 33; rozh. sb. Gl. U. 15406, 14630, 13974, sb. Vážného 12157, 12148, 10865, 10691.
Význačný příklad takové situace najdeme při odpírání hypotékám, když v pořadí mezi napadenou hypotékou a pořadím odpírajícího jsou knihovní práva, jimž odpírati nelze; různé chápání podstaty odpiratelného úkonu vedlo v literatuře i praxi k výsledkům diametrálně rozdílným. Mějmež jednoduchý příklad, kdy k rozvrhu výtěžku dražby jest pro hypotekární věřitele a dlužníka (konkursní podstatu) po ruce 100000. Podle prioritního řádu nechť je na prvém místě A s pohledávkou 100000; pak B s pohledávkou 100000; hypotéka osoby A je napadena podle § 29 a n. konk. ř., kdežto věřitel В neodpírá. Kdybychom nyní újmu konkursních věřitelů způsobenou odpiratelným úkonem vyšetřovali tím způsobem, že bychom si prostě odmyslili napadenou hypotéku A, musili bychom si říci, že podle prioritního řádu by připadlo oněch 100000 osobě В a na konkursní podstatu by nezbylo nic. Tím by se tedy ukázalo, že ani odpadnutím napadené hypotéky by se situace konkursní podstaty nezlepšila a že tedy není tu podmínek odporu a tak by oněch 100000 zůstalo osobě A. Správný je však následující postup myšlenkový: Již před zřízením hypotéky pro В znamenalo zřízení hypotéky pro A všeobecně újmu pro ostatní věřitele, ježto se tím ztenčil zdroj uspokojení. Zřízení další hypotéky pro В neznamená pro ostatní věřitele nikterak odčinění oné újmy vzniklé hypotékou A; hypotéka osoby В znamená jen vzhledem k platnému prioritnímu řádu uspořádání účasti na uspokojovacím zdroji zbуlém po oné újmě způsobené zřízením hypotéky pro A. Ježto tedy újma pro věřitele trvá, jest dána podmínka odporu a jsou tu tedy příslušné povinnosti napadené osoby A, jež musí v důsledku jich trpěti, aby peníz, připadající podle prioritního řádu na ni, byl přikázán v našem případě konkursní podstatě.
Jinak v právu švýcarském, kde je podmínkou odporu, že druhá strana odpíratelným úkonem něčeho nabyla ze jména dlužníkova.
Tu možno uvésti příklad, jehož se týká rozh. sb. Gl. U. 16000: Dlužnice postoupila statek svůj zeti za přiměřený peníz, ale v téže smlouvě přikázala část postupní ceny svým dětem. Odpůrčí žaloba byla podána nejen proti dětem, nýbrž i proti zeti, což uvedené rozhodnutí uznalo za správné, a to právem.
Bartsch § 28 р. 1; Beissert v Gruch. В. sv. 10 s. 38 a 399; Brands. 141; Ehrenzweig v Ger. Z. 1915 s. 150 n.; Hartmann-Meikel s. 133 n.; Körnitzer v Grünh. Z. roč. 15 s. 596 n.; Menzel s. 186; Rintelen s. 225; Schaefer § 3 p. 16; Seuffert s. 206; Warneyer s. 53 a 71 n.; Wilmowski § 31 p. 15; rozh. sb. Vážného 2169, sb. Gl. U. nová ř. 6959, 5608, stará ř. 12738, 12340; přehled říš. něm. judikatury u Schaefera 1. с.
Motivy něm. konk. ř. a rak. odp. z., Ehrenzweig s. 103 n.; Jaeckel s. 72; Jaeger § 31 p. 2; Zelter v Leipz. Zschr. 1907 s. 183 n.; rozh. sb. Vážného 5283, 4431; sb. Gl. U. 12723, 12370, nová ř. 2845.
Cosacks. 8 n., 114 n.; Falkmanns. 21 ; Grützmann, Das Anfechtungsrecht s, 130 n.; Halpern v Zentralbl. f. d. jur. Praxis sv. 33 s. 589 n.; Korn s. 112; Krasnopolski v Grünh. Z. sv. 15 s. 25 n.; Menzel s. 153 n.; Rosmarin s. 15 n.; rozh. sb. Vážného 3567, sb. Gl. U. 16007, 14910, 14422, 13280, 11063, nová ř. 2058, 23.
Tak většina spisovatelů a převážně i praxe; sr. rozh. sb. Vážného 4546; jinak na př. rozh. sb. Gl. U. n. ř. 6277.
Sr. na př. Fiedler v Právníku 1915 s. 505, Kellner v Ger. H. 1905/06 s. 37, Moník v Právníku 1904 s. 189 n. a 1910 s. 201.
Odpor pro placení naturálních dluhů uznávají rozh. sb. Gl. U. n. ř. 5101, 3455, rozh. vid. n. s. z 8. června 1922 v Zentralbl. f. d. juir. Pr. 1923 s 291; jinak rozh. sb. Gl. U. n. ř. 5220.
Presser v Zentralbl. sv. 34 s. 808, Riehl s. 46, rozh. sh. Vážného 4788. Zde možno se zmíniti také o případě, kdy se poznámka pořadí stala v době, která již leží mimo lhůtu k odporu, avšak příslušné právní jednání, pro které byla poznámka vymožena, leží v této lhůtě: je-li toto jednání odpiratelné, nevadí odporu, že pořadí založeno úkonem, ležícím mimo lhůtu k odporu. Sr. Demelius v Zentralbl. 1926 s. 505 a rozh. tamže s. 467; Demelius ovšem nesprávně míní, že předmětem odporu není knihovní zápis, ježto jde o úkon soudu.
Literatura o této otázce je velmi obsáhlá; sr. na př. Bartsch §27 p. 35, Ehrenzweig s. 161, Falkmann s. 39 n., Hartmann-Мeikel s. 179 n,, Jaeger § 32 p. 25 n., Petersen-Kleinfeller § 32 p. 6, Riehl s. 14 n., Warneyer s. 124; rozh. Vážneho 9057.
Brecher v Ger. Z. 1902 s. 404, Hellmann s. 337, Hellwig, Verträge auf Leistung an Dritte s. 338 n., Levin s. 124 n., Rintelen, Die Anfechtungsordnung s. 7, Wilmowski § 32 p. 9.
V poslední době podrobně probírá tuto otázku Winter v Juristenzeitung 1936 s. 147 n.

Citace:

Prof. Zdeněk Peška. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 7, s. 316-317.