Č. 7632.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: »Smluvený poměr pracovní« jako podklad pojistné povinnosti podle § 2, odst. 1 zák. č. 221/24 se v podstatě shoduje s poměrem založeným smlouvou služební podle § 1151 o. z. o.
(Nález ze dne 13. prosince 1928 č. 20750/27.)
Věc: Antonín Z. v P. proti zemské správě politické v Praze o trestní nález podle zák. č. 221/24.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v P. uznala nálezem z 18. března 1927 st-le vinným přestupkem § 17 zák. č. 221/24, jehož se dopustil tím, že nepřihlásil Marii H. k okr. nemoc. pojišťovně v P., a odsoudila jej dle § 260 tohoto zák. k pokutě 20 Kč, po případě k trestu vězení v trvání 48 hodin. Odvolání st-lovu zsp v Praze nař. rozhodnutím nevyhověla.
O stížnosti uvážil nss toto: — — — — —
Stížnost tvrdí, že mezi st-lem a Marií H. nebyl smluven pracovní poměr pracovní nebo služebný, jak jej k založení pojistné povinnosti požaduje § 2 zák. č. 221 /24.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Zákon z 9. října 1924 č. 221 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří stanoví v § 2 odst. 1, že pojištěním povinen a podle tohoto zák. pojištěn jest, kdo v republice Čsl. vykonává služby neb práce na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Podle § 17 téhož zák. jest zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, a trestá se zanedbání této povinnosti podle § 260 cit. zák.
Stížnost tudíž správně usuzuje, že st-l mohl by býti dle těchto norem trestán jen, kdyby včas nebyl ohlásil osobu u něho smluvně zaměstnanou. Popírá, jak již řečeno, že by v daném případě tato smluvnost byla dokázána.
Smluvený pracovní poměr, který § 2 odst. 1 nedefinuje, není v podstatě nic jiného, nežli poměr, jenž jest založen na smlouvě služební ve smyslu § 1151 o. z. o., podle něhož vzniká smlouva služební, zaváže-li se kdo konati jinému po nějakou dobu služby. Od obou stran, takový pracovní poměr uzavírajících, požaduje se souhlasný projev vůle, pozůstávající v tom, že jedna osoba — zaměstnanec — projevuje ochotu k jistým službám, a druhá osoba — zaměstnavatel — tuto pohotovost přijímá a s ní disponuje, ať již souhlasný projev vůle se stal výslovně, ústně či písemně, nebo mlčky, činy konkludentními, zejména faktickým započetím práce bez odporu se strany zaměstnavatele, výplatou mzdy a pod.
Vzal-li žal. úřad za prokázáno, že takový smluvený pracovní poměr mezi st-lem a Marií H. tu jest, měl pro tento svůj úsudek dostatečnou oporu již v seznání st-lově, obsaženém v jeho odvolání, že totiž je samozřejmé, když st-l své příbuzné poskytl zdarma byt a stravu, že tato v náhradu v domácnosti vypomůže; v seznání tom mohl úřad právem spatřovati doznání toho, že Marie H. s vědomím a souhlasem st-le jemu po nějakou dobu konala práce za úplatu (stravu a byt).

Citace:

č. 7632. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 469-470.