Čís. 237.

Usnesení cizozemského soudu, jímž bylo po 28. říjnu 1918 vyhověno námitce nepříslušnosti a žaloba přikázána dle § 261 c. ř. s. soudu tuzemskému, jest pro zdejší soudy bezúčinným.
(Rozh. ze dne 22. července 1919, R I 289/19). Ve sporu proti firmě B. a Со. v Laupheimu ve Virtembersku, jenž zahájen byl u zemského soudu v Krakově, vznesla žalovaná strana námitku nepříslušnosti při prvém roku, konaném dne 29. října 1918. Při ústním tomto jednání tvrdil zástupce žalující strany, že žaloba jest namířena proti firmě J. B. a Co. v Laupheimu, a nikoli proti firmě J. B. a Co. v Kutné Hoře (v Chotěboři). Strana žalující pouze pro ten případ, že soudce uzná svou nepříslušnost, navrhla, by věc byla přikázána krajskému soudu v Kutné Hoře. Zemský soud v Krakově vyhověl námitce nepříslušnosti a postoupil (dle § 261 civ. ř. novelisovaného) věc k projednání krajskému soudu v Kutné Hoře. Prvý soud (obchodní senát krajského soudu v Kutné Hoře) vyhověl námitce nepříslušnosti a žalobu odmítl. Důvody: Usnesení zemského soudu v Krakově stalo se v době, kdy byla již vyhlášena samostatná republika Československá. V této době tedy byla republika vůči Polskému státu státem cizím. Krajský soud v Kutné Hoře jako obchodní senát není vázán příkazem zemského soudu krakovského jako soudu státu cizího a, přijav žalobu se všemi spisy a podřídiv věc vlastnímu řízení, posuzuje případ tak, jako by byla žalující strana žalobu na tento soud přímo vznesla. Proto považuje také námitku místní nepříslušnosti, zde učiněnou, za přípustnou a v čas učiněnou. Hledíc k tomu, že v podané žalobě, jakož i při jednání v Krakově trval žalobce na tom, že žaluje firmu J. B. a. Co. v Laupheimu a nikoli firmu J. B. a Co. v Kutné Hoře nebo v Chotěboři, které okolnosti ani při zdejším ústním jednání nezměnil, prohlásil se soudní dvůr za místně nepříslušná pro rozhodnutí této právní věci, ježto Laupheim neleží v obvodu krajského soudu v Kutné Hoře a odmítl žalobu. Rekursní soud usnesení to změnil a námitku nepříslušnosti soudu zamítl. Důvody: Proti žalobě, podané u zemského soudu v Krakově, vznesla žalovaná firma námitku místní nepříslušnosti z toho důvodu, že žalovaná firma má v tuzemsku (tehdejším) svůj závod v Chotěboři a jest v obchodním rejstříku krajského soudu v Kutné Hoře zapsána, že tedy jest k projednání rozepře příslušným tento krajský soud, a žádala, by zemský soud v Krakově svou nepříslušnost vyslovil a žalobu krajskému soudu v Hoře Kutné postoupil. Při ústním jednání tvrdil zástupce žalobkyně, že žaloba sice namířena jest proti firmě J. B. a spol. v Laupheimu, navrhl však rovněž pro případ, že zemský soud v Krakově svou nepříslušnost vysloví, by spisy postoupeny byly k dalšímu jednání krajskému soudu v Hoře Kutné. Zemský soud v Krakově těmto návrhům vyhověl, poněvadž na základě předložených výpisů z obchodních rejstříků zjistil, že firma J. B. a spol. v Laupheimu jest totožnou s firmou J. B. a spol. v Chotěboři. Postup spisů krajskému soudu v Kutné Hoře ve smyslu § 261 c. ř. s. stal se tedy k návrhu obou stran, žalovaná si proti dotyčnému usnesení zemského soudu v Krakově ze dne 30. října 1918, doručenému jejímu zástupci dne 19. listopadu 1918, nestěžovala, takže toto usnesení právní moci nabylo. Toto usnesení bylo sice vydáno v době, kdy již byla samostatnost československého státu vyhlášena a kdy tedy zemský soud v Krakově byl vůči němu soudem cizozemským. Přes to není jednání u zemského soudu v Krakově a postup tohoto sporu krajskému soudu v Hoře Kutné a jednání o něm u tohoto krajského soudu zahájené zmatečným, neboť tu není žádného z důvodů zmatečnosti, v civilním řádu soudním naznačených. Strana žalovaná mohla by tedy při jednání u krajského soudu v Hoře Kutné dle § 261 c. ř. s. námitku nepříslušnosti opírati jen o důvody, které nejsou v odporu s jejím dřívějším tvrzením a jmenovaný soud, jenž projednávání této rozepře přijal a též o prozatímním opatření již rozhodl, mohl by dle § 43 j. n., nařídiv stání k ústnímu jednání, jen tehdy se prohlásiti nepříslušným, kdyby žalovaná námitku nepříslušnosti, ve smyslu § 261 c. ř. s. odůvodněnou, v čas vznesla nebo kdyby soud nemohl býti učiněn příslušným ani výslovnou úmluvou stran. Žádného z těchto případů zde není. Žalovaná vznesla sice opětně námitku místní nepříslušnosti, avšak žádných důvodů pro ni neuvedla, nýbrž navrhla zrušení dosavadního jednání pro zmatečnost. Soud procesní pak odmítl žalobu pro nepříslušnost z toho důvodu, že žaloba směřuje dle udání žalobkyně proti firmě J. B. a spol. v Laupheimu a nikoli proti firmě stejného jména v Chotěboři a že Laupheim neleží v obvodu procesního soudu, tedy z důvodu, který ani žalovaná firma neuplatňovala a který by byl v odporu s jejím dřívějším tvrzením, že obě firmy jsou totožné a že příslušným jest k projednávání rozepře krajský soud v Kutné Hoře, poněvadž má žalovaná firma sídlo své v Chotěboři. Soud rekursní má tudíž za to, že usnesení v odpor vzaté vzhledem k ustanovení § 261, c. ř. s. odůvodněno není. Ostatně, i kdyby se vycházelo ze stanoviska, že jest žalovaná firma J. B. a spol. v Laupheimu ve Virtembersku, tedy firma cizozemská, byl by přes to krajský soud v Kutné Hoře příslušným a to jak v době podání žaloby, tak i v době převzetí její tímto soudem, poněvadž tato cizozemská firma dle výtahu obchodního rejstříku má v tuzemsku (i dřívějším) sídlo své v Chotěboři, tedy v obvodu krajského soudu v Kutné Hoře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správně uvádí dovolací rekurs, že usnesení zemského soudu v Krakově ze dne 30. října 1918, jímž námitce nepříslušnosti bylo vyhověno a žaloba přikázána byla krajskému soudu v Kutné Hoře, jest bezúčinným pro soudy státu československého, který dle zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. tímto dnem vstoupil v život. Spisy, dle usnesení onoho došlé, bylo tudiž vyříditi bez ohledu na nový odstavec § 261 c. ř. s., připojený cís. nařízením ze dne 1. června 1914 č. 118 ř. z. a nebylo překážky proti opětnému vznesení námitky nepříslušnosti. Jak v odpor vzaté usnesení soudu rekursního správně uvádí, není jednání zahájené u krajského soudu v Kutné Hoře zmatečným. Není také tvrzeného rozporu se spisy, neboť žalovaná firma skutečně v odpovědi na žalobu navrhla, aby zemský soud v Krakově se prohlásil nepříslušným a postoupil žalobu krajskému soudu v Kutné Hoře. Když pak stejný návrh též žalobce učinil, mohl soud rekursní právem vysloviti, že se postoupení stalo k návrhu obou stran. Pokud dovolací rekurs poukazuje k tomu, že žaloba jest podána na firmu v Laupheimu a nikoliv na firmu v Chotěboři, nemá rozdíl ten významu pro rozhodnutí o příslušnosti. Bud jde o firmu rozdílnou od žalované, pak by nebylo na místě namítati nepříslušnost, nýbrž nedostatek pasivní legitimace. Nebo jest firma Laupheimská totožná s firmou Chotěbořskou a sluší pak užíti třetího odstavce § 99 j. n. Tím odpadají pochybnosti, pronesené v dovolacím rekursu, které ostatně tím jsou vyvráceny, že firma žalovaná (sídlem v Laupheimu) do sporu se pustila a v odpovědi na žalobu výslovně tvrdí, že žalovaná firma má závody také v »Braunau am Inn« a v Chotěboři.

Citace:

Rozhodnutí č. 237. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 438-441.