Čís. 337.

Zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z.
Příhoda v dopravě, bylo-li kromobyčejným deštěm jisker ze stroje vlaku zapáleno stavení a při požáru byl člověk zraněn aneb usmrcen.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1919, Rv I 529/19).
Za jízdy vlakem vychrlil stroj celý chomáč jisker, jež zapálily doškovou střechu domku, vzdáleného od trati 63 m. V domku byly malé děti, jež sběhnuvšími se lidmi byly ze stavení vyneseny. Při tom spadly se střechy hořící došky a způsobily dětem těžké popáleniny. K žalobě dětí uznaly všechny tři stolice, že náhradní nárok proti dráze jest po právu. Prvá stolice vyslovila se v důvodech v ten smysl, že sršení jisker z komínu jedoucí lokomotivy jest zjevem obvyklým při provozování vozby na železnici, že tudíž nejedná se o událost v provozu vozby, kterou by zranění žalobců přivoděno bylo bývalo, to tím méně, poněvadž v tomto případě není ani příčinné souvislosti mezi příčinou a následky, totiž mezi tvrzenou událostí v provozu vozby a poškozením žalobců, neboť popálení žalobců nebylo způsobeno jiskrami z komínu lokomotivy, nýbrž hořícími došky spadnuvšími se střechy domku; uznala však, že strojvůdce počínal si neodbornicky, že takto škodu zavinil a dráha že ručí za jeho zavinění. Odvolací soud uznal žalobní nárok za odůvodněný v prvé řadě dle zákona o ručení železnic, odůvodniv své stanovisko takto: Znaleckým posudkem jest ovšem potvrzeno, že vylétání jisker z lokomotivy jedoucího vlaku jest pravidelným úkazem souvisejícím s provozem železnic. Srší-li však celé chomáče jisker tak, že na vzdálenost 63 m mají té žhavosti, že ihned celá strana domku jest v plamenech, což vše jest zjištěno, nelze mluviti o nezbytné pravidelnosti v provozu železnic, nýbrž o nepravidelnosti výkonu, jakou má na zřeteli § 1 zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z. Proto znalec, předpokládaje normální vylétání jisker, nevěřil, že by mohly na takovou vzdálenost zapáliti. Jest však dokázána i příčinná souvislost mezi touto příhodou v dopravě a poškozením žalobců na těle, neboť jen proto, že jiskry z lokomotivy došky zapálily, tyto na děti spadlýma je popálily, jak zjištěno jest. Zbývá pak jen otázka, je-li dráha osvobozena z důvodů § 2 zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z. Žalovaný erár se v tom směru odvolává jen na vyšší moc, o té však proto nelze mluviti, poněvadž dle znaleckého posudku lze žhavosti zápalnosti jisker z lokomotivy, když ne úplně zabrániti, tedy ji alespoň zmírniti a jen o to zde jde. Jest tudíž dle § 1 zákona z 5. března 1869 čís. 27 ř. z. náhradní nárok žalobců co do důvodu prokázán. Námitka, že následky události nenastaly v oblasti železnice, není v citovaném zákonu odůvodněna, vždyť jest zjištěno, že událost sama se v oblasti té stala a to rozhoduje. Mimo to odvolací soud uznal ve shodě s prvou stolicí na zavinění strojvůdce a shledal jako další důvod žalobního nároku ustanovení § 10 písm. b) min. nařízení ze dne 14. září 1854 čís. 238 ř. z. o koncesování železnic.
Nejvyšší soud vycházel mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká žalovaná strana, že soud odvolací dochází k názoru, že létání jisker z lokomotivy jest událostí v provozu železnic dle zákona o povinném ručení drah ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z., názoru to, snad poprvé prý v judikatuře vyslovenému, kdyžtě všeobecně se uznává, že létání jisker z komína parostroje jest úkazem zcela obyčejným, pravidelně se vyskytujícím, a znalci se vyslovují, že tomu vůbec nelze zabrániti; událost v dopravě však vyžaduje, by se stalo něco mimořádného, kromobyčejného, což se odchyluje od zjevů vyskytujících se každodenně v dopravě. Než dovolatel podkládá tu rozsudku odvolacímu něco, co v něm vůbec není vysloveno. Vždyť soud odvolací připouští, že vylétání jisker ze stroje jedoucího vlaku jest úkazem pravidelným, s provozem železnic souvisejícím, dodává však, že, srší-li celé chomáče jisker tak, že na vzdálenost 63 m mají té žhavosti, že ihned celá strana domku jest v plamenech, což vše jest zjištěno, nelze mluviti o nezbytné pravidelnosti v provozu železnic, nýbrž o nepravidelnosti výkonu, jakou má na zřeteli § 1 zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z., pročež i znalec, předpokládaje pravidelné vylétání jisker, nevěřil, že by mohly na takovou vzdálenost zapáliti. S tímto názorem dlužno tím spíše souhlasiti, když se shoduje s výkladem, jejž dovolatel sám dává pojmu příhody v dopravě. Soud dovolací připojuje se i k dalším úvahám, z nichž soud odvolací dospívá k závěrku, že náhradní nárok žalobců jest dle § 1 zákona ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z. co do důvodu prokázán. Poukazujíc v tom směru k rozhodovacím důvodům rozsudku v odpor vzatého, dodává se k nim proti vývodům spisu dovolacího jen ještě toto: Názor, že dlužno z pojmu příhody v dopravě pravě vyloučiti takové události, které se staly mimo okruh železniční, jest zcela správný, zde však událost, t. j. sršení celých chomáčů jisker stala se v okruhu železničním a jen následky této události nastaly mimo zařízení dráhy, čímž však náhradní nárok dle zákona o povinném ručení železnic není vyloučen. Tvrzení, že pod pojem příhody v dopravě lze zahrnouti jen takové události, které se přihodily bezprostředně při provozu, nemá opory v zákoně; ostatně jest v tomto případě i tento předpoklad dán, neboť sršení chomáčů jisker ze stroje přihodilo se bezprostředně při provozu. Mylný jest konečně i názor dovolatelův, že dle zákona o povinném ručení železnic musí tu bti taková událost v provozu, která přímo vede k poranění neb usmrcení člověka a působí přímo na tělo lidské. Názor ten odporuje jak smyslu, tak i doslovu zákona. Zákon nežádá, by poranění neb usmrcení člověka bylo »způsobeno« příhodou v dopravě, nýbrž aby jí bylo přivoděno«. Poruchu tělesné integrity však přivádí každá událost, bez které porucha nebyla by nastala, ať již událost působila sama o sobě nebo spolu s jinými, a ať měla v zápětí poslední stav, jenž bezprostředně předcházel nebo stav dřívější, z něhož poslední teprve vzešel. V tomto případě poranění žalobců bez události v dopravě, totiž bez kromobyčejného sršení chomáčů jisker ze stroje nebylo by nastalo, neboť kdyby nebyly chomáče jisker dopadly na střechu, nebyly by došky chytly, a kdyby se nebylo tak stalo, nebyly by hořící došky spadly na žalující děti a je popálily. Příčinná souvislost mezi událostí v dopravě a poraněním žalobců jest tedy nade vši pochybu prokázána. Když podle toho, co uvedeno, nárok žalobní zákonem ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z. jest odůvodněn, není třeba zabývati se otázkou, zdali by žalovaný erár ručil také podle nařízení ze dne 14. září 1854 čís. 238 ř. z., pročež příslušné vývody dovolacího spisu se pomíjejí.

Citace:

Rozhodnutí č. 337. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 584-586.