Čís. 178.

Majitel stroje, používaného jen mimochodem v podniku zemědělském, jest podnikatelem ve smyslu § 11, posl. odst. zákona o úrazovém pojištění dělníků bez ohledu na to, zda propůjčuje stroj k tomuto používání po živnostensku, čili nic.
O nároku na náhradu škody, příslušejícím pro opomenutí oznámení dle § 29 zákona o úraz. pojištění dělníků pojištěnci proti podnikateli, lze platně učiniti narovnání.
(Rozh. ze dne 20. května 1919, Rv I 247/19).
Žalovaný půjčoval v roce 1916 hospodářům v Chrudimi a okolí za poplatek k účelu výmlatu obilí mlátící stroj prostřední velikosti poháněný elektrickou silou, kterou dodávala elektrárna v Chrudimi. Žalovaný činil tak na rozkaz okresního hejtmanství; dělnice i dělníka Josefa P., kovářského dělníka v Chrudimi, platili ti hospodáři, kteří si stroj na mlácení vydlužili. Mezi dělnicemi byla také žalobkyně. Dne 20. září 1916 vydlužila si onen stroj od žalovaného Antonie Č., rolnice v Chrudimi. Dne 21. září 1916, když žalobkyně posunovala rukou obilí, na vál naložené, do stroje, zachytily ji zuby a utrhly jí pravou ruku do půl dlaně. Byla pak dodána do nemocnice, kdež jí byla ruka amputována až po zápěstí. Poněvadž žalovaný jako podnikatel opomenul úraz ohlásiti, přišla žalobkyně o svůj nárok proti pojišťovně a domáhala se na žalovaném náhrady. Žalovaný mimo jiné namítal jednak, že půjčuje stroj z úředního příkazu a nikoli po živnostensku, jednak, že se se žalobkyní již vyrovnal. Obě nižší stolice (krajský soud v Chrudimi a vrchní zemský soud v Praze) žalobu zamítly. Uznaly sice, že žalovaný byl podnikatelem a jako takový povinen, úraz hlásiti, dospěly však k úsudku, že strany se mimosoudně vyrovnaly.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně nevyhověl mimo jiné z těchto důvodů:
Oproti námitce žalovaného, na níž tento trvá i v řízení dovolacím, že nebyl povinen úraz oznámiti, dlužno ovšem uvésti, že žalovaného sluší dle § 1 odst. 3., č. 2, a § 11 posl. odst. zákona o úraz. pojištění dělníků ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z roku 1888 pokládati za podnikatele, poněvadž citovaný § 11 posl. odst. nerozeznává, zdali majitel stroje používaného jen mimochodem v podniku zemědělském propůjčuje stroj k tomuto používání po živnostensku čili nic. Názor žalovaného, že k oznámení byl povinen hospodář, jemuž žalovaný stroj zapůjčil, odporuje tedy předpisům § 11 a 29 cit. zák., dle nichž k oznámení úrazu jest povinen podnikatel a tím byl v daném případě žalovaný, jako vlastník, stroje. Jak oba nižší soudy správně uvedly, byl tedy žalovaný dle § 29 cit. zák. povinen úraz žalobkyně v stanovené lhůtě oznámiti a, když tak neučinil a žalobkyně tím, ježto sama nároku svého dle § 34 cit. zák. nepřihlásila, nároku na rentu vůči úrazové pojišťovně, pozbyla, byl žalovaný dle § 1295, 1297, 1299 obč. zák. povinen k náhradě škody tímto opomenutím žalobkyni vzešlé. Neodůvodněno jest však dovolání, pokud vytýká, že prý soud odvolací má neprávem za to, že nastalo platné narovnání. Z toho, že předpisy o úrazovém pojišťování jsou rázu donucovacího a že dle § 41 cit. zák. k platnosti ujednání s úrazovou pojišťovnou o tom, by místo důchodu byl vyplacen kapitál, třeba souhlasu příslušné obce, nelze nijak dovozovati, že by osoba, proti úrazu pojištěná, nemohla se nároku na náhradu vůči podnikateli vzdáti neb učiniti o něm narovnání, vždyť neuplatňuje-li svého nároku, v čemž není nijak obmezena, má to stejný účinek jako vzdání se. I předpis § 43 cit. zák., že jest bez účinku každá disposice s pohledávkou proti úrazové pojišťovně příslušející, nelze jakožto ustanovení výjimečné rozšiřovati na nárok příslušející osobě pojištěné pro opomenutí oznámení dle § 29 cit. zák. vůči podnikateli. Tento nárok jest prostým soukromoprávním nárokem na náhradu škody, který nepodléhá žádným obmezením co do disposice. Předpisu § 63 zák. o nemocenském pojišťování ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., jehož se žalobkyně dovolává, nelze analogicky použíti, poněvadž pojištění nemocenské spočívá na jiných zásadách, než pojištění proti úrazu; ostatně se tu jen stanoví, že zaměstnavatel nesmí použití předpisů zákonných předem smlouvou vyloučiti neb obmeziti, narovnání ohledně nároků na náhradu, které vzejdou v jednotlivých případech, tím však není vyloučeno. O absolutní neplatnosti nebo nedovolenosti narovnání o nároku zažalovaném nelze tedy důvodně mluviti. Dovolací důvod nesprávného posouzení právního není proto opodstatněn.

Citace:

Rozhodnutí č. 178. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 353-354.