Čís. 230.

Bylo-li dovolání odmítnuto jako opožděné, čítá se lhůta § 409 c. ř. s. ode dne, kdy byl doručen rozsudek odvolacího soudu.
(Rozh. ze dne 15. července 1919, R II 84/19).
Prvý soud (okresní soud v Hranici) povolil usnesením že dne 25. dubna 1919 exekuci k vydobytí 78 K 80 h. Rekursní soud vyhověl stížnosti dlužnice a zamítl návrh vymáhající věřitelky na povolení exekuce. Důvody: Usnesení nejvyššího soudu v Praze jako soudu dovolacího ze dne 1. dubna 1919 bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 18. dubna 1919. Rozsudek krajského soudu v Novém Jičíně jako soudu odvolacího ze dne 11. prosince 1918, dle něhož byla stěžovatelka Berta J. odsouzena k zaplacení útrat prvé stolice penízem 45 K 90 h a druhé stolice penízem 32 K 90 h, dohromady tedy 78 K 80 h do 14 dnů pod exekucí, nabyl tedy právní moci odmítnutím dovolání Berty J-ové nejvyšším soudem a sice ohledně Berty J-ové dnem doručení dotyčného usnesení nejvyššího soudu, totiž dnem 18. dubna 1919. Dle § 409 odst. 3 c. ř. s. počínají lhůty k plnění dnem po nastalé právní moci rozsudku. V tomto případě končila tedy 14denní lhůta k plnění dnem 2. května 1919 včetně. Vymáhající věřitelka Františka R-ová podala však exekuční žádost již dne 24. dubna 1919, tedy již šestý den po nastalé právní moci uvedeného rozsudku. Exekuční návrh měl proto jako předčasný býti zamítnut. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky, změnil usnesení rekursního soudu a obnovil usnesení prvého soudu.
Odůvodnění:
Dovolaní Berty J-ové proti rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně jako soudu odvolacího ze dne 11. prosince 1919, bylo usnesením nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 1919, doručeným oběma sporným stranám dne 18. dubna 1919, jako opožděné odmítnuto, nikoliv tedy věcně vyřízeno. Tím nastal ten účinek, jako by odvolání vůbec nebylo podáno, tedy jako by rozsudku odvolacího soudu nebylo bývalo odporováno. V tom případě však dlužno po rozumu § 409 c. ř. s. počítati lhůtu k splnění závazku, v rozsudku uloženého, ode dne po doručení rozsudku, jemuž nebylo odporováno, osobě k plnění povinné (viz dobrozdání nejvyššího soudního dvoru k § 409 с. ř. s.). Doručení to stalo se dne 24. prosince 1918. Lhůta k plnění končila tedy dle toho, co bylo řečeno, dnem 7. ledna 1919. Jelikož pak exekuční návrh podán byl dne 24. dubna 1919, jest na bíledni, že v den, kdy exekuční návrh byl podán, lhůta k plnění již dávno prošla.

Citace:

Rozhodnutí č. 230. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 429-430.