Č. 16.

Vyživovací příspěvek: 1. Dostává-li oprávněný pro sebe zákonitý vyživovací příspěvek, nemůže se domáhati jeho zvýšení jen proto, že příspěvek ten nestačí, aby kryl také potřeby třetí osoby, o niž se oprávněný uvolil pečovati, která však sama nároku na příspěvek po povolaném nemá; — 2. Otec není ze zákona povolán, aby před nejvyšším správním soudem zastupoval nemanželské dítě své dcery.
(Nález ze dne 22. ledna 1919 č. 185/18).
Věc: Valentin Mřihlad ve Valašském Meziříčí (adv. Dr. Salomon rieller z Val. Meziříčí) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když Bedřich Mřihlad, malířský pomocník ve Vítkovicích, povolán byl ke službě vojenské, byl jeho otci Valentinu Mřihladovi ve Val. Meziříčí přiznán vyživovací příspěvek, jenž postupně zvýšen na 1 K 60 hal. denně. Dne 21. srpna 1917 přihlásil Valentin Mřihlad nárok na vyživovací příspěvek také pro Josefa Mřihlada, nemanželského syna své dcery, narozeného r. 1908. V četnické zprávě, jež ve věci byla vyžádána, uvádí se, že povolaný podporoval prý své rodiče 20 K měsíčně. Manželka povolaného, byvši četnictvem vyslechnuta, udala, že muž její, jak jí známo, otce svého penězi podporoval; jaká byla ta podpora, nevěděla. Hocha Josefa Mřihlada nezná. Okresní vyživovací komise ve Val. Meziříčí zamítla po té přihlášku výměrem ze dne 2. září 1917 č. 19366. — Podáním z 18. dubna 1918 žádal Valentin Mřihlad znovu, uváděje, že nemanželský syn jeho slabomyslné dcery od narození žije v jeho domácnosti a že veškerá podpora povolaným poskytovaná vztahovala se také na ono dítě. Okresní vyživovací komise bez nového šetření rozhodnutím z 30. dubna 1918 č. 19366 žádost zamítla, poněvadž Josef Mřihlad jako synovec povolaného nemá alimentačního nároku a jinak výživa jeho ani z části nezávisela na příjmu, plynoucím z práce povolaného.
Odvolání podané z tohoto rozhodnutí zemská vyživovací komise zamítla naříkaným rozhodnutím, opírajíc se o tyto důvody:
Ze spisů je patrno, že povolaný nebydlil se svým otcem ve společné domácnosti a že ho podporoval asi 20 K měsíčně. Vyživovací příspěvek otci přiznaný přesahuje míru zákonem předepsanou, poněvadž skutečná podpora byla jen 20 K měsíčně. Nemanželský syn sestry povolaného nemá alimentačního nároku vůči svému strýci, rovněž nemá nároku na plný vyživovací příspěvek, poněvadž jednak nebydlil s ním ve společné domácnosti, jednak podpora byla nedostatečná, že sotva stačila k výživě otcově.
Ve stížnosti k správnímu soudu se uvádí, že povolaný vzal na sebe povinnost o svého synovce se starati, poněvadž jeho nemanželský otec mu alimentaci neposkytuje a poskytovati nemůže, matka pak je nezpůsobilá i jen sebe, tím více své dítě vyživovati, rovněž i stěžovatel, a před nastoupením služby vojenské skutečně také o něj pečoval. Stěžovateli nebyla poskytnuta příležitost, aby to prokázal. Řízení jest proto vadné a stěžovatel žádá, aby rozhodnutí naříkané jako nezákonné bylo zrušeno.
Nejvyšší správní soud nepřihlížeje ani k tomu, že není prokázána oprávněnost stěžovatelova, jenž ze zákona není povolán zastupovati nemanželské dítě své dcery, aby podával jeho jménem stížnost k správnímu soudu, uznal stížnost tuto neodůvodněnou. Zemská vyživovací komise pokládala, jak z naříkaného rozhodnutí vysvitá, za prokázáno, že povolaný poskytoval stěžovateli měsíční podporu asi 20 K a zamítla nárok na vyživovací příspěvek pro nemanželské dítě dcery stěžovatelovy, dovozujíc mezi jiným, že zmíněná podpora ani k výživě stěžovatele samého nestačila a že stěžovateli dostává se vyživovacích příspěvku, převyšujících onu podporu. Toto rozhodnutí není v rozporu se spisy, aniž odporuje zákonu. Konaná šetření nijak nenasvědčují a také stěžovatel v průběhu řízení správního netvrdil, že podpora jemu povolaným poskytovaná byla větší nebo že povolaný nemanželskému synu své sestry dával podporu zvláštní.
Tvrzení pak stěžovatelovo, že podpora, již jemu povolaný poskytoval, vztahovala se také na ono dítě v domácnosti jeho žijící, nelze uznati za závažné již z důvodu v naříkaném rozhodnutí uvedeného, že totiž úbytek podpory, již stěžovatel od povolaného dostával, vyvážen jest vyživovacími příspěvky jemu plynoucími, jež dokonce onu podporu převyšují. Z toho, co uvedeno, vyplývá však, že nemanželský syn dcery stěžovatelovy ani nebyl závislý na povolaném svou výživou, aniž byla výživa jeho ohrožena tím, že povolaný nastoupil službu vojenskou. Nejsou tudíž dány podmínky, za kterých zákonný nárok na vyživovací příspěvek vzniká.
Vytýká-li se v stížnosti, že stěžovatelovi nebyla poskytnuta v řízení příležitost svá tvrzení prokázati, nemohl nejvyšší správní soud k této výtce přihlédnouti, ježto stěžovatel v řízení správním nijakých důkazů nenabízel a také nelze se zřetelem k okolnostem shora vylíčeným domysliti se, v jakém směru by provedení nějakých důkazů mohlo býti pro posouzení projednávaného případu rozhodným. Stížnost bylo tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 16. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 70-71.