Čís. 5526.

Příslušnost zemského soudu v Praze dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. vztahuje se toliko na nároky z veřejnoprávních poměrů vnitrostátních, nikoliv i na nároky, mající původ ve veřejnoprávních poměrech mezistátních (mezinárodních). Jde o nárok veřejnoprávní, domáhá-li se cizozemská firma na československém eráru náhrady za své železniční vozidlo (cisternu), zabavené československým erárem.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1925, Rv I 1551/25.) Žalující cizozemská (budapešťská) firma domáhala se na Československém eráru náhrady za cisternu, již Československý erár byl zabavil. Procesní soud prvé stolice (zemský civilní soud v Praze) žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva.
Důvody:
Není ovšem o tom pochyby, že jde o nárok veřejnoprávní, protože zabrání cisterny čsl. státem (vládou) a přikázání jí svazu minerálních olejů stalo se u výkonu výsostního práva státu nad vším územím republiky a všemi věcmi v ní se nalézajícími. Je-li však tomu tak, nelze souhlasiti, že případ sluší posuzovati dle předpisů občanského práva o náhradě škody, platných v republice Československé, jak odvolací soud za to má, neboť případ práva veřejného nelze posuzovati dle norem soukromoprávních. K tomu doložiti dlužno, že nelze ani říci, zda by se potom případ měl řešiti podle práva historických zemí, či podle práva slovenského, ježto sama žaloba praví, že není známo, kde cisterna byla zabrána, tedy zda na území historických zemí, či na území Slovenska, ale v tom území, kde byla zabrána, tam případ se stal a právo toho území by tedy bylo nutno naň upotřebiti, což je velmi důležito, ježto mezi obojím právem je podstatný rozdíl. Poněvadž tedy jde o nárok veřejnoprávní, mohla by býti založena příslušnost zemského soudu civilního v Praze jen po rozumu zákona ze dne 3. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., ale ani to nelze připustiti, protože, jak už v rozhodnutí čís. 4544 sb. n. s., na něž se odkazuje, podrobněji vyloženo, má zákon tento na mysli jen nároky z veřejnoprávních poměrů vnitrostátních, nikoli však i nároky, mající původ svůj ve veřejnoprávních poměrech mezistátních, mezinárodních, o jaký zde jde, z týchž důvodů jako v citovaném rozhodnutí, kde předmětem sporu byly obyčejné vagony, zde pak cisterna, což ovšem nehraje rozhodující úlohy, tím méně, když v obou případech jde o náhradu za ně v penězích, ježto předmět sám se ztratil. Kdyby šlo o vrácení cisterny, musila by věc vyřízena býti způsobem ve smyslu Portorosské úmluvy v dopisu ministerstva železnic ze dne 3. dubna 1925 vytčeném, když však jde o náhradu za ni a za její užívání a Portorosská úmluva nemá o tom ustanovení, nezbývá účastníkům, než by úmluva ta se doplnila úmluvou další, nebo-li, aby se obrátili na příslušné činitele svého státu, by o jich nároky postaráno bylo cestou diplomatickou. Pořadem práva tomu předbíhati nelze, pročež musily rozsudky nižších stolic, které o nároku žalobkyně uznaly, zamítnuvše ho, že prý jí nepřísluší, býti ve smyslu §u 42 j. n. a §u 477 čís. 6 c. ř. s. zrušeny, čímž je žalobkyni nárok její, má-li ho, zůstaven nedotčeným. Zrušení stalo se arci z úřední povinnosti civilním soudním řádem a jurisdikční normou soudu v pořadu stolic uložené, neboť žalobkyně to nenavrhovala, naopak žádá si v dovolání rozhodnutí pořadem práva.

Citace:

Čís. 5526. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 758-759.