Č. 951.

Ochrana nájemníků: * Kompetence nájemního úřadu, povolovati ve smyslu §§ 15 a 8 zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. zvýšení nájemného, vztahuje se i na smlouvy nájemní uzavřené na určitou dobu; povolení zvýšiti nájemné takové neobsahuje však meritorního výroku o tom, je-li pronajímatel podle obsahu smlouvy vůči nájemci skutečně také oprávněn zvýšené nájemné, uznané z veřejných ohledů za přípustné, požadovati.
(Nález ze dne 23. září 1921 č. 11795.)
Věc: Gustav P. v Praze (adv. Dr. O. Vendulák z Prahy) proti nájemnímu úřadu hlavního města Prahy I.-VI. stran zvýšení nájemného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím žalovaný úřad k žádosti majitelky domu čp. — v Praze Josefiny K. za povolení zvýšení nájemného z bytu stěžovatelova povolil mimo zákonně přípustné 20procentní zvýšení další zvýšení tohoto nájemného nad stav z r. 1914 o 11 proc., dále zvýšení upraveného nájemného o 7 proc. činžovní groš a 3 proc. vodní
dávku. —
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti řídil se těmito úvahami:
ad 1. Kompetence nájemního úřadu k rozhodování ve smyslu §§ 15 a 8 zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. je podmíněna tím, že jde o zvýšení nájemného, tedy že úplata za přenechané užívání bytu, o jejíž zvýšení se jedná, má právní povahu nájemného. Zda nájemní úřad tuto otázku, která je prejudicielní pro jeho kompetenci a tvoří součást skutkové podstaty jeho rozhodnutí, zodpověděl si správně, může nejvyšší správní soud vzhledem k předpisu § 6/1 zák. o správ. soudě přezkoumávati toliko s hlediska druhého odst. tohoto paragrafu. V daném případě soud neshledal, že by rozhodnutí po této stránce bylo vadným. V čl. V. trhové smlouvy dto. v Praze 31. října 1910, kterou stěžovatel prodal dům čp. _ v Praze Josefině K., praví se doslovně, že kupující prodávajícímu pronajímá zároveň a tento od ní najímá byt ve čtvrtém patře onoho domu na dobu 15 let od 1. listopadu 1910 počínajíc za nezvyšitelné roční nájemné 3000 K. Majitelka domu žádala za povolení zvýšiti nájemné a podle obsahu spisů ani stěžovatel v administrativním řízení nenamítal, že by smluvená úplata za přenechané mu užívání bytu neměla povahy nájemného. Uznal-li tedy úřad na tomto podkladě, že jde o zvýšení nájemného ve smyslu §§ 8 a 15 cit. zák., nelze v tom shledati nějaké vady; že smlouva o přenechání užívání bytu uzavřena byla uno actu se smlouvou trhovou o dům, je lhostejno, stejně jako nepadá na váhu, že stěžovatelovo právo ze smlouvy nájemní po rozumu § 1095 o. z. o. vloženo bylo do knih, poněvadž se tím podstata smlouvy nájemní nemění.
ad 2. Ustanovení § 8 sl. zák. z 8. dubna 1920 o zvýšení nájemného nerozeznávají — na rozdíl od předpisů §§ 1 sl. leg. cit., jednajících o výpopovědi — zda jde o smlouvu nájemní uzavřenou na dobu určitou či neurčitou, a není možno ani dovoditi ze zákona, že by se na nájemní smlouvy uzavřené na určitou dobu nevztahovala; zákonem intendovaná ochrana nájemníků proti nepřiměřenému zvyšování nájemného mohla by dojista i při takovýchto smlouvách státi se žádoucí. Stížnost hájíc opačný názor opírá se o ustanovení smlouvy, že nájemné při uzavření její smluvené není po dobu sjednaného trvání nájemného poměru dle úmluvy stran zvýšitelno, a shledává nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že toto zasahuje do soukromoprávního poměru založeného mezi stranami a ruší soukromá práva stěžovatelem ze smlouvy a zejména z ustanovení právě zmíněného nabytá. Než námitka tato přehlíží obsah a dosah naříkaného rozhodnutí. Nájemní úřad. povoluje v základě § 15 cit. zák. zvýšení nájemného, vyslovuje tím toliko, že žádané, pokud se týče povolené zvýšení nájemného ve smyslu § 8 tohoto zákona je přípustno a určuje tím hranici až po kterou předpokládané disposiční právo pronajímatelovo — zásadně volné a teprve tímto zákonem z veřejných ohledů omezené — smí se pohybovati, neobsahuje však meritorního výroku o tom, že pronajímateli ono disposiční právo naproti nájemci skutečně také přísluší a neobsahuje zejména rozhodnutí o námitkách, které by nájemník z obsahu soukromoprávního poměru trvajícího mezi ním a pronajímatelem proti zvýšení nájemného mohl přednésti. Neboť nájemní úřad je povolán k tomu, aby uplatňoval omezení zásadně uznané disposiční volnosti pronajímatele stran výše nájemného, stanovené zákonem z 8. dubna 1920 z ohledů veřejných, není však povolán a příslušen k tomu, aby na místo řádných soudů rozhodoval soukromoprávní spory z nájemního poměru mezi stranami, které by při zvyšování nájemného vzešly. Naříkané rozhodnutí má tudíž také jen ten smysl a význam, že se jím uznává, že proti žádanému resp. povolenému zvýšení nájemného není námitek s hlediska zákona z 8. dubna 1920, neobsahuje však výroku, že pronajimatelka jest skutečně také oprávněna zvýšení nájemného, jak uznáno přípustným, naproti stěžovateli požadovati, nebo že tento jest povinen zvýšené nájemné jí platiti i tehdy, když by podle soukromoprávního poměru mezi nimi trvajícího k placení zvýšeného nájemného povinen nebyl. Může-li pronajímatelka zvýšení z veřejných ohledů za přípustné uznané na stěžovateli požadovati vzhledem k obsahu smlouvy s ním uzavřené, jest otázkou soukromoprávní, které naříkané rozhodnutí neřešilo, a jejíž rozhodnutí zůstaveno býti musí řádným soudům. Je proto námitka, že žalovaný úřad nezákonným způsobem dotkl se rušivě soukromoprávního poměru mezi stěžovatelem a pronajímatelkou, bezdůvodná. — —

Citace:

č. 254. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 520-523.