Úklady o republiku.

(§§ 1—3 zákona z 19. března 1923, čís. 50).
Rudolf Wierer (Brno).1
Ochranu státu proti podvratným snahám jak vnějším tak i vnitřním nalézáme, byť i ve velmi primitivní formě, již v právních řádech starých dob.
Jmenovitě ve starém republikánském Římě stíhal zákon delikty proti státu na základě dvojího oprávnění: jednak byla stíhána »perduellio« (perduellis = špatný vojín) zrada vojenská z nejvyšší moci vojevůdcovské, která náležela státu, jednak bylo stíháno přísnými tresty prohřešení proti základním právům lidu »crimen laesae maiestatis populi Romani«. Tento delikt nabyl v dobách, kdy lid římský strhl na sebe státní moc, důležitého významu. Za monarchie posouvalo se těžisko státní moci s lidu na císaře, de facto absolutního, který byl chráněn tímž ustanovením, nejdříve vedle lidu a jenž konečně za absolutismu požíval výhradné ochrany jako pán (dominus) říše.
Za středověku se poměry změnily. Důležitost soukromo- právního hlediska germánského způsobila, že na poměr občana ke státu bylo pohlíženo jako na osobní poměr věrnosti k zeměpánu respektive později jako na poměr věrnosti k panovníkovi a obci stavovské. Jelikož středověk neznal stát jako jednotku stojící nad státním národem a panovníkem, nemohlo přirozeně středověké právo znáti takových deliktů proti státu, které by zřejmě neporušovaly poměr věrnosti státního občana k panovníkovi resp. k panovníkovi a obci stavovské.
Toto hledisko uplatnilo se zejména v trestně-právních ustanoveních práva českého. Vlivem recepce vniká však do středověkého práva pojem římského práva »Crimen laesae maiestatis«. Toto hledisko, dík účinné podpoře panovníků, chtějících dosíci všemoci a nadpozemského lesku římských císařů, uplatňuje se zejména již v »Constitutio Criminalis Carolina« z roku 1532 a vítězí do konce 17. století v celé oblasti recepce římského práva.
K pokusu roztříditi tylo delikty proti státu respektive proti panovníkovi dochází však až koncem 18. století vlivem nauk osvícenských, které hlásají nadřízenost národa nad panovníkem. Ovšem toto hledisko hned neproráží, teprve Constitutio Criminalis Theresiana liší mezi urážkou veličenstva (majestátu) a zemězradou. Dokonale liší delikty proti státu pruský Landrecht z roku 1794, který rozeznává velezradu jako podnik směřující k zvrácení ústavy státní nebo proti životu panovníkově, dále zemězradu jako podnik, jímž je stát vůči cizím mocem ohrožen, konečně pak urážku veličenstva (majestátu).
Velká revoluce francouzská postarala se o výslovné zabezpečení svobod lidu zákonodárstvím trestnou a svobody tyto zůstaly chráněny i trestním zákoníkem Napoleonovým »Code pénal« z roku 1810.
Všechny tyto novoty nedotkly se ducha trestního zákona rakouského z r. 1803. Zákoník tento vznikl v době, kdy reakce policejního absolutismu hleděla zabezpečili nejprve osobu panovníkovu a pak formu vládní. Reakční hledisko nebylo valně ani změněno v novém trestním zákoníku rakouském z 27. května 1852, č. 117 ř. z., který chtěje v prvé řadě zabezpečili absolutism Rachův, nemohl podrobili zásady ochrany státu radikální revisi.
Velezrady podle nového zákona dopouštěl se každý, kdo něco předsevzal (§ 58):
a) čímž se má osobě císařově ublížiti na těle, zdraví nebo na svobodě nebo čímž se má osoba jeho v nebezpečí uvésti nebo překážka u vykonávání jeho vladařských práv způsobiti, nebo
b) což by bylo k tomu nastrojeno, aby se forma vlády násilně změnila, nebo
c) část nějaká od jednotného svazku státního nebo obvodu zemí císařství rakouského odtrhla, nebo aby se státu způsobilo nebo zvětšilo nebezpečí zevnitř nebo nějaká vzpoura nebo válka občanská uvnitř, když by se tak stalo způsobem stanoveným podle zevrubného kasuistického vypočítávání zákona, i když čin byl zůstal bezvýsledným. Podle § 59 byl pak i ten, kdo spáchal bezvýsledný útok proti panovníkovi, trestán smrtí stejně, jako ten, kdo se přímo zúčastnil ostatních jmenovaných podniků velezrádných. Kdož pak se zúčastnil takového podniku způsobem vzdálenějším, byl trestán těžkým žalářem od 10 do 20 let, byl-li pak podnik zvláště nebezpečném, byl pachatel trestán těžkým doživotním žalářem. Kdož by pak k některému velezrádnému činu sváděl, byl trestán žalářem od 10 do 20 let.
Takto ovšem byl shrnut zločin velezrady i zemězrady v jednu společnou skutkovou podstatu, zvanou velezradou. Ustanovení tato viděla v panovníkovi výhradného držitele moci státní a chránila především jeho absolutistickou moc.
Reakčnímu duchu zákona hověla i ustanovení 03 a 04. která přísně trestala urážku panovníka a živých a — podle mínění judikatury — i mrtvých členů císařského domu. Těžký žalář od 5 do 19 let hrozil podle §§ 60 a 61 i těm, kdož by velezrádný nějaké podnik opomenuli překaziti nebo úřadu oznámiti v tom případě, že by jim neb osobám jim blízkém z toho žádné nebezpečí nehrozilo. Zákonným těmto ustanovením podléhal i cizinec podle § 38, dopustivší se činu v cizině. Zákon však šel i lak daleko, že v § 62 sliboval beztrestnost a zatajení učiněného oznámení tomu, kdo vešel ve spojení k velezradě směřující, ale lituje toho, celý komplot by vrchnosti oznámil v ten čas, kdy by mohla býti zamezena veškerá škoda; podporoval tedy nejen denuncianství, ale činil beztrestným i agenta provokatéra.
Při zavedení konstituce v Rakousku bylo nutno subsumovati nové politické poměry pod čiře absolutistické hledisko zákona trestního. Konstituce byla za tohoto stavu chráněna proti násilným útokům zákonem ze 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. ex 1863, který prohlašoval, že výrazem vládní forma (»Regierungsform«) jest rozuměti i ústavu říše. Zákonodárné sbory byly chráněny ustanovením §u 76, který prohlašoval, že se dopouští zločinu veřejného násilí ten, kdož shromáždění k projednávání veřejných záležitostí vládou svolané, soud nebo jiný veřejný úřad v jeho sejití nebo působnosti násilně přerušuje, nebo mu v tom násilně překáží anebo konečně působí vyhrožováním na jeho usnesen. Zločin tento byl podle §u 77 trestán těžkým žalářem od 1 do 5 let, při přitěžujících okolnostech i do 10 let. Ustanovení toto pohlíželo na orgány zákonodárné, které přece podle hlediska konstitučního byly panovníkovi rovnými, jako na pouhé orgány panovníkovy. Reakční tento duch mohl ovšem míti praktický následek potud, že činil problematickou trestnost eventuelního absolustického násilného převratu státního v Předlitavsku. Při těchto zákonných ustanoveních zůstalo až do převratu, ačkoliv četné osnovy nového trestního zákona zločin velezrady chtěly řádně vymeziti a roztříditi. Podle osnov měl stihnouti trest žaláře nad 5 let trvajícího toho, kdož by se pokusil změniti násilím nástupnický řád, státní základní zákony, zemské ústavy nebo svazek Předlitavska s Uhrami. Stejným trestem měl býti stižen útok čelící k odtržení státního území od svazku státního.
Revoluční proklamace z 28. října 1918, č. 11 sb. z. a n. ponechala v platnosti všechny dosavadní zákony a nařízení. Recipování těchto reakčních předpisů bylo z části korigováno zákonem z 23. července 1919. č. 449 sb. z. a n. o zákonné ochraně republiky Československé.
Tento zákon ve svém stručném znění materiální platnost zákonů rakouských a uherských sice potvrdil, nařídil však, že ustanovení starých zákonů nesnášejících se s novými poměry, jest nahraditi výrazy vhodnějšími (na příklad místo rakouský československý a podobně). Tyto předpisy nevyhovovaly ovšem potřebám doby a zejména stály rakouské předpisy o ochraně státu v naprosté protivě k duchu demokratické ústavní listiny československé. Ústavní listina však stanovila pro tento obor pouze interpretační pravidla. Tento dosti nejasný slav byl po zkušenostech učiněných s revolučním hnutím z roku 1920 a karlistickým pučem maďarským z roku 1921 a hlavně po zavraždění ministra dra Rašína skončen vydáním zákona na ochranu republiky z 19. března 1923, č. 50 sb. z. a n.
Zákon měl, podle úmyslu redaktorů, ochrániti demokratické zřízení státní bez jakéhokoliv stiženi spravedlivého boje politického. Měl pak dále jednotlivé delikty řádně odstupňovati a stanoviti trestní represi úměrně k spáchaným deliktům a konečně měl se vyhnouti všemu dvojsmyslu s neurčitostí. Zákon na ochranu republiky nahradil pojem velezrady, v němž byl spatřován ne neprávem symbol persekuce válečné, pojmem úkladů o republiku. Pojem úkladů pak byl roztříděn na úklady v užším smyslu (podle dosavadní nomenklatury právnické byl to zločin velezrady) na přípravu úkladů (příprava velezrady) a na ohrožení bezpečnosti republiky (zločin zemězrady).
Podle tohoto zákona se dopustí úkladů o republiku, kdo se pokusí: násilím změniti ústavu republiky, zejména pokud jde o samostatnost, jednotnost, nebo demokraticko-republikánskou formu státu,
násilím úplně znemožnili ústavní činnost presidenta republiky, jeho náměstka, zákonodárného sboru, vlády nebo guvernéra Podkarpatské Rusi,
násilím přivtěliti cizímu státu území republiky nebo odtrhnouti od něho jeho část.
Provinilec se pak trestá za zločin těžkým žalářem od 5 do 20 let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem na doživotí. Zákon prohlašuje trestným pokus, tedy podle §u 8 trestního zákona rakouského čin, který ke skutečnému vykonání vede, k jehož dokonání však nedošlo jen pro nemohoucnost, pro překážku odjinud v to přišlou nebo náhodou. Trestnost pokusu vyplývá z uvážení, že pachatelé zdařeného převratu by se dozajista trestu vyhnuli. Zákon chrání především, a to správně, ústavu státní a vytýká hlavní její zásady: samostatnost, jed notnost a demokraticko-republikánský její ráz. Ustanovení toto účinně zabezpečuje neodvislost republiky a chrání ji před eventuálním násilným hnutím federalistickým nebo autonomistickým
Stejně účinně postihuje zákon veškeré pokusy převratové, které by ohrožovaly její demokraticko-republikánský (ve smyslu naší doby) ráz a které by směřovaly nejen k nastolení monarchismu nebo stavovské nadvlády jedné třídy obyvatelstva, ale i k nastolení diktatury hlavy státu.
Pokusy směřující pouze k násilné změně podřadných ustanovení ústavy sem nenáleží (ochrana menšin). Ústavou rozumí se totiž souhrn všech zákonů ústavních ve smyslu formálním, tedy nejen těch, které jsou obsaženy v ústavní listině z 29. února 1920 č. 121 s. z. a n., ale i oněch, které byvše usneseny kvalifikovanou většinou, byly prohlášeny za ústavní.
Ustanovení odstavce druhého postihuje i hnutí, které by zmíněné zásady ústavy sice výslovně neodstranilo, které by však de facto ústavní činnost jednoho z vytčených ústavních faktorů úplně znemožnilo. Pouhé přerušení činnosti ústavních faktorů nebo protiprávní nátlak na ně nespadá pod ustanovení tohoto §u, nýbrž pod ustanovení §u 10. tohoto zákona, který stíhá násilí proti ústavním činitelům a osobování si jich moci.
Konečně jest chráněna celistvost republiky proti pokusům, které by chtěly buď část nebo celé území státní připojiti k státu cizímu nebo z odtrženého území zříditi stát zvláštní.
Trestným jest však pouze čin násilný nebo podle výslovného ustanovení §u 39 téhož zákona i nebezpečná výhrůžka bezodkladným násilným činem.
V § 2 prohlašuje zákon za trestnou přípravu úkladů. Přípravy úkladů se dopustí:
kdo s někým se spolčí k úkladům o republiku,
kdo vejde k témuž konci ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními, kdo k témuž konci sbírá branné nebo pomocné síly, je organisuje nebo cvičí,
kdo poskytuje nebo opatřuje k témuž konci zbraně, střelivo nebo jiné prostředky.
Trestem jest těžký žalář od jednoho do 5 let, za okolností zvláště přitěžujících od 5 do 10 let.
V § 2 prohlašují se za trestná určitá jednání přípravná, která se liší od pokusu tím, že zlý úmysl přes to, že trestného cíle nebylo dosaženo, nalezl v činnosti zřetelného vyjádření. Přípravné jednání jest však trestným pouze, má-li náležitosti zákonem vypočtené.
Trestným je především spolčení k úkladům, tedy komplot směřující k činu individuálně určenému. Při tom nezáleží na tom, běží-li o součinnost nebo o pouhé pomáhání. Dále postihuje zákon všechny druhy příprav úkladů, které jsou prováděny v součinnosti s cizinou. Trestným jest tedy také nepřímý styk s cizím státem prostřednictvím agentů. Ustanovení odstavce druhého postihuje však také styk s cizími činiteli povahy neoficielní. Ustanovení toto dopadá na styk s illegálními organisacemi vojenskými a politickým, které vznikly v poražených státech bývalých centrálních mocností a které si vytkly za úkol znovuzřízení státních útvarů předválečných. Dále směřuje toto ustanovení proti finančním skupinám, které v poslední době z obchodních důvodů podporovaly revoluce a spiknutí v některých státech. Ovšem nebezpečí takové hrozí spíše státům méně kulturním a spořádaným (Jižní Amerika). Provádění úkladných záměrů konečně znemožňuje zákon tím, že hrozí trestní sankcí všem těm, kdož by chystali násilný převrat ať formováním ozbrojených sil nebo poskytováním prostředků, jimiž by byl násilný převrat proveden.
Ke všem těmto přípravným jednáním jest podle mínění zákonodárcova potřebí úmyslu směřujícího k provedení úkladů, čímž se má znemožniti jakékoliv zneužití těchto ustanovení.
V § 3 stíhá zákon ohrožení bezpečnosti republiky. Zločiny zde jmenované bývají v cizích právech zvány zločinem zemězrady (v Německu) nebo zločinem proti vnější bezpečnosti státní (ve Francii).
§ 3 praví:
1. Kdo v úmyslu poškoditi republiku, ji vydá nebezpečí války nebo nepřátelského činu cizí moci neb ozbrojeného napadení nebo takové nebezpečí zvýší, trestá se za zločin těžkým žalářem od 5 do 10 let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od 10 do 20 let nebo na doživotí.
2. Kdo způsobí nebo podporuje ozbrojené povstání v republice v úmyslu ohrozili tím její bezpečnost zvenčí, trestá se za zločin těžkým žalářem od 1 do 5 let. za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od 5 do 20 let.
3. Kdo za úřadem uvedeným pod číslem 1. nebo 2. s někým se spolčí nebo vejde ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními, trestá se za zločin těžkým žalářem od 6 měsíců do 5 let.
V odstavci 1. § 3 chrání se republiku proti lomu, kdo by ohrozil její mír úmyslně, aby stát poškodil. Proto nelze stíhati toho, kdo by vyprovokoval nebezpečí války bez úmyslu stát poškoditi nebo snad dokonce se záměrem státu prospěti. Jinak se však chrání mír státu měrou velmi značnou. Vždyť zákon nestíhá jen toho, kdo přiměl cizí stát k vypovězení války republice nebo republiku k vypovězení války, ale i toho, kdo vydal republiku nepřátelskému činu cizí moci, jako na příklad přerušení diplomatických styků, retorsí tedy činu, který nemusí míti v zápětí válku.
Z ohledu na události za světové války a po ní jest prohlášen trestným i ten, kdo by republiku vydal ozbrojenému napadení, jímž by mohly stát ohrozili nejen státy cizí bez řádného vypovězení války, ale i ozbrojené skupiny, které by de iure nebyly pravidelnými vojskem některého státu.
Dále se trestá ten, kdo by způsobil nebo podporoval ozbrojené povstání v republice. Povstáním nerozumí se snad pouhá vzpoura podle smyslu §u 68 trestního zákona rakouského, ale ozbrojené hnutí většího rozsahu. Ustanovení §u 3 dopadá však pouze na povstání vyvolané s úmyslem, aby byla ohrožena vnější bezpečnost republiky.
Odstavec 3. hrozí trestem i tomu, kdo v úmyslu vykonati zločiny v odstavci 1. a 2. vytčené se s někým spolčí (komplot) anebo vejde ve styk s cizinou podobným způsobem, jak jest vytčeno v § 2. (konspirace).
Ustanovení o trestní sankci na skutkové podstaty, vyjmenované v těchto třech paragrafech, jsou doplněna předpisy hlavy IV. o závěrečných ustanoveních.
Podle § 27 není pro úklady, jejich přípravu a ohrožení bezpečnosti republiky trestán, kdo dobrovolně a ne proto, že jeho jednání bylo odhaleno, od něho upustí a buď učiní oznámení úřadu v čas, kdy škodlivý výsledek mohl býti zamezen, nebo sám jej zamezí nebo napraví. Stejně je i beztrestným podle odstavce 2. téhož §u účastník k úkladům (§ 2) а k ohrožení bezpečnosti republiky (§ 3), jestliže dříve než bylo podniknuto ještě něco jiného než spolčení a ne proto, že spolčení bylo odhaleno, buď způsobil, že od podniku bylo upuštěno, nebo spolčení úřadu oznámil.
Ustanovením tímto chtěl zákonodárce (podle důvodové zprávy) dáti najevo, že dbá pouze toho, aby bezpečnost státu nebyla ohrožována a že nemíní zbytečně trestati těch, kdož by od podniku zločinného upustiti nebo jej udáním znemožniti. Jednotlivec, dopustil-li se činu sám, může zameziti škodlivý výsledek buď udáním nebo napravením výsledku, ačli tento již nenastal. Účastník na spolčení stává se beztrestným tedy jen tehdy, když ustoupil dobrovolně a když zamezil pokračování v činnosti.
Ustanovení toto se příznivě liší od ustanovení §u 62 trestního zákona rakouského, který vyžadoval v podobném případe udání členů spolčení a takto podporoval denuncianství. Velmi chvalitebným jest i stanovisko zákona v odstavci 3. §u 27, totiž, že oznámením trestného podniknutí nestává se beztrestným ten. kdo v úmyslu, aby je vyzradil úřadu, je nastrojil nebo naváděl k účasti na něm. Takto jest stanovena trestnost agenta provokatéra a zavrženo jest i implicite stanovisko §u 62 trestního zákona rakouského, které patří do policejního absolutismu a nesnáší se s demokracií naší doby.
Vyměřování trestu jest blíže určeno v §u 28. Přitěžující okolností jest zejména, že čin byl spáchán zbraní, ze zištnosti, osobami spolčenými, orgánem moci veřejné, duchovním nebo učitelem nebo na místech nebo za okolností vyžadujících zvláštní vážnosti (veřejnoprávní sbory, úřady, školy, chrámy).
Dále jest vyloučeno (§ 28) snížiti trest na svobodě pod spodní hranici trestní sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější, jde-li o zločin uvedený v § 1., 2. (při sazbě od 10 do 20 let). V ostatních případech (§ 3) nemá soudce tohoto práva., byl-li čin spáchán v době války nebo v době, kdy byl veřejný pořádek porušen ve větším rozsahu, takže bylo třeba užíti mimořádné moci. Jinak nesmí soudce uložiti žalář kratší jednoho roku, bylo-li minimum stanoveno na 5 let, než 3 léta, bylo-li minimum 10 let. Místo žaláře doživotního nesmí se uložiti trest pod 10 let těžkého žaláře. Dále jest podle § 29. možno uložiti vedle trestu na svobodě trest peněžitý a to od Kč 1000 do 500000 ve prospěch státní pokladny.
Soud však může vyřknouti při odsouzení, že určitá část připadá státu. Trest náhradní za nedobytný trest peněžitý nesmí býti delší jednoho roku a dohromady s hlavním trestem maxima sazby trestní. Náhradní trest jest vyloučen při hlavním trestu na 20 let nebo na doživotí.
Podle § 31 může soud zabrati ve prospěch státu předměty, jimiž se pachatel obohatil a dále může soud prohlásiti propadnutí předmětů, jimiž byl trestný čin podniknut nebo které činem trestním byly vyrobeny nebo získány. Pokud pak se čestných práv občanských týče, může soud (podle § 32) je odsouzenému odníti, byl-li odsouzen k trestá nejméně jednoho roku nebo spáchal-li čin z pohnutek nízkých a nečestných.
Podle § 28 jest stíhán i cizinec, byť by se i dopustil trestného činu v cizině; platí v oboru trestání deliktů proti státu lak zvaná zásada ochrany, stanovená ostatně již § 38. trestního zákona rakouského pro zločin velezrady.
Cizinec pak, jenž byl odsouzen podle tohoto zákona na dobu nejméně jednoho roku, má býti podle § 33 vypověděn z území republiky. V ostatních případech odsouzení může to soud učiniti, byla-li činem ohrožena bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný zájem.
Pokud pak se konečně příslušnosti a obžaloby týče, stíhají se činy podle § 36 tohoto zákona obžalobou veřejnou.
Pro zločiny uvedené v § 1. a 3. jest příslušným zvláštní soud státní. Pro zločiny uvedené v § 2 je příslušným soud porotní, navrhuje-li státní zástupce v obžalovacím spise, aby byl uložen trest vyšší pěti let, v ostatních pak případech jest příslušným sborový soud první stolice. (Dokončení.) Úklady o republiku.
Rudolf Wierer (Brno).
(Dokončení.)
Nyní třeba si povšimnouti trestního zákonodárství jiných států, pokud upravují skutkovou podstatu deliktů proti státu.
Nejdříve si všimneme zákonodárství německého a zákonodárství stojících pod zřejmým vlivem německým, t. j. uherského a švýcarského.
Trestní zákon říše německé z 16. dubna 1871 třídí delikty proti státu na velezradu (Hochverrat) a zemězradu (Landesverrat). Velezradou rozumí německý zákon delikty proti osobě panovníkově, ústavě a celistvosti státu. Předně stihá jako velezradu trestem smrti § 80 toho, kdo spáchal vraždu nebo pokus vraždy na císaři nebo na panovníkovi svého státu. Dále prohlašuje § 81, že zločinu velezrady se dopouští: kdo se pokusí (unternimmt)
1. spolkového panovníka usmrtiti, zajmouti, vydati do moci nepřítele nebo učiniti neschopným k vládě;
2. ústavu nebo nástupnický řád německé říše nebo spolkového státu násilně změniti;
8. spolkové území zcela nebo z části k cizímu státu násilím přivtěliti nebo jeho část od celku odtrhnouti;
4. území spolkového státu zcela nebo z části jinému spolkovému státu násilím přivtěliti nebo jeho část od celku odtrhnouti. Trestem na takovýto pokus jest doživotní káznice (Zuchthaus) nebo doživotní pevnostní vazba (Festungshaft). Za polehčujících okolností jest trestem pevnostní vazba ne kratší pěti let.
Výraz »Wer es unternimmt« byl judikaturou i převážnou většinou prakse vykládán »vollendet oder versucht«. Stihal tedy zákon stejně pokus jako dokonaný čin. Tato interpretace byla odůvodňována zněním §u 82 »za podnik jest pokládati každé jednání (Handlung), jímž se úmysl (Vorhaben) bezprostředně má provésti.« Ustanovení §u 81 ukazují, jakou váhu kladlo zákonodárství monarchistického státu na tělesnou integritu panovníkovu a dále i jak silné bylo federalistické smýšlení v dílčích státech říše, které si vynutilo, že čin namířený ve prospěch jednoho dílčího státu proti celistvosti území druhého státu byl postaven na roveň deliktům proti územní integritě říše celé.
Ustanovení odstavce 2. §u 81. nedopadala podle mínění prakse i teorie na každý pokus násilné změny ústavy, nýbrž pouze na ty pokusy, které chtěly zvrátiti vládní formu, nástupnický řád nebo hlavní zásady té které ústavy státní.
Přípravné jednání směřující k velezradě bylo stiženo předpisy §§ů 83, 84 a 86.
První paragraf ohrožoval trestem káznice nebo pevnostní vazby ne kratším pěti let ty, kdož se smluvili, že vykonají velezrádný čin, aniž došlo k započetí činu trestného podle §u 82. Za polehčujících okolností nemohl býti trest snížen pod 2 léta pevnostní vazby. Stejným trestem byl stižen i ten, kdo počal vyjednávati (sich einlässt) se zahraniční vládou za účelem přípravy velezrady nebo ten, kdo moci jemu říší nebo dílčím státem svěřené zneužívá nebo sbírá mužstvo nebo je cvičí ve zbrani.
Konečně byla stižena (§ 84) každá jiná příprava velezrádného pokusu káznicí nebo pevnostní vazbou do 3 let, za polehčujících okolností pevnostní vazbou od 6 měsíců do 3 let.
Po každém případě vyjma posledního mohl soudce rozsudkem stanoviti ztrátu veřejných úřadů a práv plynoucích z veřejných voleb.
Zemězradou rozuměl německý zákoník útoky na velmocenské postavení říše vůči ostatním státům. Z předpisů odpovídajících přibližně našim ustanovením o ohrožení bezpečnosti republiky je důležitý § 87. Paragraf tento stanoví trest káznice ne kratší čtyř let pro toho, kdo počal vyjednávati s cizí vládou, aby ji pohnul k válce proti německé říši; trest tento měl být i zvýšen na doživotí v případě, že by válka skutečně vypukla. Za polehčujících okolností byl provinilec trestán pevnostní vazbou od 6 měsíců do 5 let, a vypukla-li válka, pevnostní vazbou ne kratší pěti let.
Ostatní delikty zemězrádné týkající se vyzvědačství, prorady a zrady státního tajemství nespadají v obor našeho pojednání. Pro zmíněné delikty jak velezrádné, tak i zemězrádné mohli býti trestáni podle §u 91 i cizozemci, když se zdržovali ve spolkovém území. Vedlejším trestem mohlo býti zabavení jmění podle §u 93.
Státním převratem republikánským stala se mnohá trestní ustanovení nepraktikabilními, ba obsoletními. I nebyla zprvu republikánská forma státní dostatečně chráněna. Proto byl proti monarchistickým a komunistickým rejdům vydán zákon na ochranu republiky z 21. července 1922, který však není tak důsledným jako zákon náš. Mimo jiná ustanovení hrozí zákon tento ve zvláště těžkých případech trestnicí a pokutou do 5 milionů marek tomu, kdo se zúčastní nebo podporuje tajné spojení, jehož cílem jest podrýti republikánskou formu státní. Dále pak jest stihán stejným trestem ten, kdo se připojí k tajným nebo státu nepřátelským ozbrojeným spojením.
Ochranu nové státní formy zabezpečuje osnova nového trestního zákona, která bude asi v krátké době uzákoněna nejen v Německu, ale s jistými obměnami i v Rakousku. Osnova tato stihá jako velezrádce v §u 85 doživotní káznicí nebo káznicí ne kratší deseti let toho, kdo:
1. Násilím nebo hrozbou násilí změní ústavu říše nebo spolkového státu, nebo odtrhne území od říše, nebo od spolkového státu.
2. Říšského presidenta zbaví (beraubt) ústavní moci nebo násilím neb nebezpečnou výhrůžkou jej nutí nebo mu brání, aby své ústavní funkce vykonával buď vůbec nebo v určitém smyslu.
Vybízení k velezradě se trestá podle §u 86 káznicí do deseti let.
Pokud se přípravy velezrady týče, trestají se jen přípravná jednání určitého druhu a to podle §u 87: smluvení velezrady, styky se zahraniční vládou, zneužití moci úřední, najímání k cvičení mužstva, shromažďování a rozdílení zbraní a střeliva nebo peněz, pokud se děje za účelem velezrádným.
Trestem jest tu káznice do deseti let.
Jako zemězrádce trestá § 94 o. 1. káznicí ne kratší pěti let, ve zvláště těžkých případech doživotní káznicí nebo káznicí ne kratší deseti let toho, kdo v úmyslu přivoditi válku neb represálie proti říši vstoupí do styku s cizozemskou vládou.
Stejně se pak trestá podle §u 96, kdo proti říši přivodil vojenský podnik nepřátelských tlup, které nelze považovati za válčící mocnost.
Jako zvláštní druh deliktů rozdílných od velezrady i zemězrady vytýká osnova útoky proti ústavním sborům. I trestá § 98. káznicí ne kratší pěti let toho, kdo říšský sněm, říšskou radu, vládu nebo hospodářskou radu, zemský sněm, vládu nebo státní radu násilím nebo výhrůžkou násilí nutí nebo jim brání, aby své funkce vykonávati vůbec nebo v určitém smyslu.
Kdo byl odsouzen pro jakýkoliv delikt velezrádný, zemězrádný, nebo proti ústavním sborům směřující, může býti zbaven přístupu k úřadům a práva volebního, cizinec může býti z říše vypovězen (§§ 88, 97, 101).
Celkem liší se ustanovení osnovy od práva dosud v Německu platného v leckterém směru. Nová osnova nepovažuje za velezradu útok proti životu hlavy státu. Pozoruhodným jest, že jest trestným jen dokonaný čin velezrádný a nikoliv pokus jako dříve. Významnou novotou jest dále, že není trestným každé přípravné jednání k velezradě směřující, ale pouze jednání taxative zákonem vypočítaná. Konečně slibuje § 87 o. 3. beztrestnost tomu, kdo svobodně přípravného jednání zanechá a znemožní zamýšlený výsledek.
Přes tyto změny jeví se ještě monarchistické přežitky v osnově dosti jasně: výkon ústavních práv hlavy státu jest chráněn mnohem účinněji a přísněji než výkon funkcí zákonodárných a vládních sborů.
Systematiku německého zákona trestního převzal uherský trestní zákon článek V. z roku 1878.
Prohlašoval za velezradu v § 126:
1. Zavraždění, úmyslné zabití krále nebo pokus o některý z těchto činů.
2. Urážku tělesné integrity královy, jakož i čin, který učinil krále k panování nezpůsobilým.
3. Čin, jímž byl vydán král v moc nepřítele nebo jímž jemu kdo překáží v panování, nebo jímž ho zbaví osobní svobody násilím nebo hrozbou. 4. Pokus vykonaní některého z těchto činů.
Podle §u 128 mělo býti usmrcení nebo pokus usmrcení krále trestáno smrtí, činy v §u 126 odstavci 2. a 3. uvedené doživotní trestnicí a pokus trestnicí od 10 do 15 let. Dále (§ 127) byl jako velezrada kvalifikován i čin směřující k tomu:
1. aby se násilím změnil nástupnický trůnní řád;
2. aby byla násilím změněna ústava státu uherského, nebo existující společenství státní, vížící jednotlivé země státu uherského anebo svaz mezi Uherskem a Předlitavskem;
3. aby se pod cizí panství násilím dostalo území uherského státu nebo Předlitavska nebo nějaká část těchto států. Velezrádný delikt proti nástupnickému řádu nebo ústavě směřující byl trestán trestnicí od 10 do 15 let, útok proti území státními doživotní trestnicí.
Pokud pak se přípravy velezrady týče, stanovil § 130, že spolčení k páchání velezrady proti osobě krále (§ 126) má býti trestáno trestnicí do 5 let, nedošlo-li k přípravnému činu; došlo-li však k němu, byla trestem trestnice od 5 do 10 let.
Podle stejného rozlišení mělo býti podle §u 131 spolčení založené k páchání velezrady podle §u 127 bodu 1. a 2. (proti řádu trůnnímu a ústavě) býti trestáno státním vězením do 5 let, při přípravném činu od 5 do 10 let; trestnice pak do 5 let stihla ty, kdož se spolčili proti integritě území státního (bod 3. § 127) při přípravném jednání od 5 do 10 let. Spolčení povstalo dle výslovného ustanovení §u 132., když se aspoň dvě osoby usnesly společným dorozuměním spáchali velezradu.
Vnitřní bezpečnost státu chrání se však i jinak. Podle §u 135 má býti potrestán ten, kdo byv zpraven o připravovaní velezrady a nejsa příbuzným pachatele nebo účastníka činu, podnik nepřekazil nebo úřadu neoznámil, státním vězením do 3 let vyjma ovšem případ, že by zločin nebyl uskutečněn.
Pro velezrádný čin nebo velezrádné spolčení neměl býti trestán podle §§ů 136 a 137, kdo dobrovolně před odhalením činu nebo spolčení od přípravy činu odstoupil nebo ze spolku vystoupil, oznámiv to členům spolku, sám následky činu znemožnil anebo čin nebo spolčení vrchnosti oznámil.
Pro všechny velezrádné zločiny mělo býti podle §u 138 nalezeno kromě trestu na svobodě i na ztrátu úřadu a na suspendování výkonu politických práv.
Ustanovení tato velmi příznivě se liší od stanoviska trestního zákona rakouského. Netrestáť zajisté uherský zákon drakonicky každý čin proti tělesné integritě panovníkově. Leč i tresty proti ostatním deliktům velezrádným jsou mnohem přiměřenější a lidštější než tresty zákona rakouského. Nespornou předností uherského zákona jest však zevrubné roztřídění deliktů. Také denunciantství jest stanoviskem §u 137 velmi stiženo, ne-li znemožněno.
Zločinu vlastizrady (zrady státu) dopouští se podle §u 142 téhož zákona ten státní občan uherský, který se spolčí s vládou některé cizozemské mocnosti, anebo se s ní pustí do styku ať přímo nebo nepřímo, aby ji přiměl k nepřátelskému činu nebo válce proti uherskému státu anebo rakousko-uherské monarchii. Trestem jest trestnice od 10 do 15 let; vypukla-li vojna, jest trestem doživotní trestnice.
Zákonodárství švýcarské přijalo roztřídění deliktů proti státu na velezradu a zemězradu, ačkoliv zákonodárství spolkové těchto názvů neužívalo, užívajíc výrazů: delikty proti vnitřní respektive vnější bezpečnosti státu. Za to znaly trestní zákony kantonů tyto názvy. Spolkový trestní zákon z roku 1853. stihal v článku 37. trestem káznice od 20 let do doživotí státního občana, který se pokouší státní území nebo jeho část při vésti v moc nebo závislost cizí moci. nebo se pokouší odtrhnou ti od federace nějaký kanton nebo jeho část. Výslovné ochrany ústavy spolkové ve Švýcarsku nebylo. Pouze trestní zákony jednotlivých kamionů trestaly pokusy o násilný převrat státní. Věc se dá vysvětliti lehce: mírné pouto poutající dílčí kantony švýcarské federace nedráždilo k útokům na ústavu spolkovou, naproti tomu byly ještě v 19. století hojné pokusy o násilnou změnu ústavy kantonu.
Úplně přijal systematiku německou návrh trestního spolkového zákona z roku 1918, který v článku 229. jako velezradu kvalifikuje jednání čelící k tomu, aby násilím byla změněna ústava federace (Eidgenossenschaft) nebo některého kantonu, aby byly svrženy státní ústavní úřady nebo aby byl znemožněn výkon jejich pravomoci, aby bylo švýcarské území od federace nebo území od kaintonů odtrženo.
Trestem jest tu káznice (Zuchthaus) nebo vězení od 1 do 5 let. Podle článku 229. páchá útok na neodvislost federace:
1. Kdo předsevezme jednání čelící k tomu, aby nezávislost federace byla porušena nebo ohrožena,
aby došlo k intervenci cizí moci v záležitostech federace, ohrožující nezávislost federace. Trest jest tu týž jako v článku předchozím.
2. Kdo vstoupí do styku s cizím státem nebo jeho agenty, aby přivodil válku proti federaci, bude potrestán káznicí ne kratší 3 let.
Pozoruhodným zjevem jsou nízké sazby svědčící o tom, že klasická kolébka moderní demokracie cítí se s dostatek zabezpečena a že jí není třeba tvrdé represe proti vážnějším útokům na státní formu, jelikož tyto jsou velmi nepravděpodobnými.
Trestní zákonodárství britské stojí v zásadě ještě na starogermánských zásadách, hlásajících, že poměr poddaného ke státu jest osobním poměrem věrnosti poddaného k panovníkovi.
S toho hlediska shrnuje právo britské všechny delikty proti státu pod jednotné označení velezrady (high-treason) a kvalifikuje nejen útoky proti osobě králově, ale i útoky proti ústavě a území říše jako delikty proti králi. Základem ustanovení o velezradě v anglickém právu trestním jest zákon Eduarda III. z roku 1352, který byl v početných atentátech na královnu Viktorii novelován roku 1848.
Kromě útoku proti životu krále nebo některých členu dynastie stihá zmíněný zákon jako velezrádce trestem smrti toho: kdo počne válku proti králi s úmyslem, aby krále zbavil koruny spojeného království Velké Britanie a Irska nebo jiné državy neb země, nebo aby král zásady své vládní moci nebo své plány změnil, nebo aby jedna z obou komor parlamentu byla zastrašena:
kdo se smluví s někým, že počnou válku proti králi za jmenovaným účelem.
Stejnými tresty stíhá týž zákon toho, kdo spáchá delikty, které ohrožují vnější bezpečnost státu, i jest trestán ten:
kdo pohne cizince, aby vpadl do království nebo jiné državy anglické s ozbrojenou mocí,
kdo nepřítele ve válce s králem jakýmkoliv způsobem podporuje.
Dále prohlašuje § 77 téhož zákona: »V každém případě, v němž se považuje za velezradu spolčiti se s někým k určitému účelu, jest považovali za zřejmě velezrádný delikt jak sám fakt úmluvy tak i každé provádění smluveného záměru.«
Konečně § 78 hrozí doživotní káznicí tomu, kdo by zvěděl o připravované velezradě a jí úřadům neoznámil.
Trestní represe anglické jsou velmi přísné. Zjev tento se vysvětlí konservativností Angličanů, kteří ctí historické pozůstatky stejně jako zájem státu, jehož representantem a symbolem jest osoba králova.
Pozoruhodným předpisem, který se ovšem našemu právnímu cítění naprosto příčí, jest ustanovení §u 77 kladoucí skutkovou podstatu pouhého smluvení komplotu na roveň dokonané velezradě.
Zajímavým zjevem jest dáte, že ostatní delikty proti vnější bezpečnosti státu jsou zvány »felony«, kterýžto název pocházející z nomenklatury práva lenního jasně svědčí o tom, že anglické právo vidí v deliktu proti státu v podstatě porušení věrnosti k panovníkovi.
Francouzský trestní zákon (Code pénal) z roku 1810 dělí delikty proti státu na »crimes et délits contre la sûreté intérieure de l’état « a na »crimes contre la sûreté extérieure de l’état«. Delikty první rozvádí v článcích 86.—102., druhé v článcích 75.—85. Týž zákon stíhá v článku 86. a 87. trestem smrti a konfiskací majetku atentát nebo komplot proti životu nebo osobě panovníka — delikt ten jest postaven na roveň vraždě členu dynastie — dále atentát nebo komplot, jehož cílem jest zvrácení formy státní nebo nástupnického řádu trůnního, nebo popuditi občany, aby se proti autoritě císařově ozbrojili.
Atentátem byl podle původního znění §u 88: Il y a attentat des qu un acte est commis ou commencé pour parvenir a l´execution de ces crimes quoiqu ils n´aient pas été consommés« nejen pokus, ale i přípravné jednání, ale novela z roku 1882 dala článku 88. znění »L’exécution ou la tentative constitueront seuls l’attentat«, a vyloučila takto přípravné jednání z trestní sankce článku 87. Komplot podle článku 89. jest pak dokonán, jakmile rozhodnutí jednali bylo smluveno a usneseno dvěma nebo více spiklenci, ačkoliv atentát se skutkem nestal. Pouhý návrh k spiknutí se pak trestá podle článku 90. káznicí (réclusion).
Dále stihá článek 91. trestem smrti a konfiskací majetku atentát nebo komplot, jehož cílem jest vznítiti občanskou válku. Týž trest stihá dle článku 92. toho, kdo bez dovolení zákonné vrchnosti sbírá vojsko nebo mu poskytuje zbraně a střelivo. Republikánským převratem státním staly se ve Francii mnohé z těchto předpisů obsoletními. Jelikož však nedošlo k zvláštnímu zákonu na ochranu republikánské formy státní, byla ustanovení článku 87. o útoku proti vládě respektive vládní formě (gouverment) vztažena na ochranu republikánské ústavy a podobně změněna autorita císařská na presidentskou.
Předpisy Code pénal vyznamenávají se velkou přísností, ba lze říci krutostí. Jmenovitě trest smrtí a konfiskace na pouhé smluvení o spáchání deliktu nebo na pouhé přípravné jednání, nutno se stanoviska našeho právního cítění zavrhnouti. Celkem nesou tyto předpisy pečeť strachu a nejistoty napoleonského režimu před reakcí a revolucí, která se nehrozila ani atentátů na život císařův.
Nynější zákonodárství republikánské nahradilo ovšem v některých těchto případech trest smrti trestem deportace.
Z deliktů proti vnější bezpečnosti státu trestá Code pénal zvláště těžce ohrožení míru. Tаk hrozí článek 70. trestem smrtí a konfiskací jmění tomu, kdo by připravoval úklady (pratiquer des machinations) nebo udržoval dorozumění s cizími mocnostmi nebo jejích agenty, aby je pohnul k tomu, aby se dopustily nepřátelských jednání nebo aby podnikly válku proti Francii nebo aby jim k tomu poskytnul prostředky. To se má provésti i v případě, že by po spiknutí nenásledovala nepřátelská jednání. Dále stanoví článek 84., že kdo nepřátelskými jednáními, vládou neschválenými, vystavil stát vypovězení války, bude po trestán vyhnanstvím (bannissement) a vypukla-li válka, bude potrestán deportací.
Konečně hrozí článek 85. vyhnanstvím tomu, kdo skutky, vládou neschválenými vysadil státní občany represáliím cizího státu.
Podle mínění pralese vyžaduje se při všech těchto deliktech úmyslu pachatelova stát poškoditi.
Také tyto tresty jsou zbytečně přísné — ohrožení míru jest trestáno smrtí — a jsou zajímavým dokladem toho, jak drakonickým způsobem žádal na poddaných zachovávání míru režim Napoleonův, který bez ustání válku provokoval. Ustanovení trestního zákona francouzského o ochraně států byla mulatis mulandis přejatá do trestního zákoníka belgického z roku 1867, lucemburského a monackého. Změněna byla v těchto zákonících pouze přísnost trestní represe francouzského zákona.
Dosti odlišnou systematiku má italský trestní zákon z 30. června 1889., který dělí »Delitti contro la sicurezza dello stato«, na »Delitti contro la patria«, k nimž čítá zemězradu ve smyslu práva německého a útoky na státní noodvislost a »Delitti contro i poteri dello stato« útoky proti králi, ústavě a orgánům zákonodárným. V čele deliktů proti státu klade italský zákon delikt proti neodvislosti a jednotě státu, který se trestá dle článku 104. doživotním žalářem (ergastolo). Kdo pak se dopustí činu, který směřuje k tomu, aby králi nebo regentu zcela nebo z části byl znemožněn výkon vlády, jest trestán podle článku 118., odstavce 1. vězením ne kratším 12 let. Ústavu chrání článek 118. odstavec 3. tím, že hrozí stejným trestem tomu, kdo se dopustí činu, který směřuje k násilné změně ústavy, vládní formy nebo nástupnického řádu. V téže souvislosti jest stejně trestán čin, který směřuje k tomu, aby byl znemožněn výkon funkcí senátu nebo poslanecké sněmovny.
Pokud pak se ohrožení míru státu týče, jmenuje italský zákon tyto skutkové podstaty:
Kdo udržuje styk se zahraniční vládou nebo jejími agenty nebo se dopustí jiných činů, které směřují k vyvolání nepřátelství nebo války proti státu, jest trestán vězením (reclusione) od 8 do 20 let a dosáhl-li cíle, doživotním žalářem podle článku 106.
Ohrožení míru sbíráním vojska beze svolení vlády jest trestáno podle článku 113. vězením od 5 do 10 let a vypukla-li válka vězením (detentione) ne kratším šestnácti let.
Konečně jest trestán ten, kdo vyvolal nebezpečí represálií proti státu, vězením od 3 do 30 měsíců a došlo-li k represím, vězením od 30 měsíců do 5 let.
Pozoruhodnou jest velká váha, kterou klade zákon italský na jednotnost státu a integritu území státního. To lze si vysvětliti tím, že zákon vznikl v době, kdy se bylo ještě Itálií obávati pokusů vypuzených panovníků o restauraci bývalých poměrů politických. Nizozemský zákon trestní z 3. března 1881. přejal systematiku zákona francouzského, který do roku 1881. v Nizozemí platil, ač v mnohém tuto systematiku nedodržuje.
Stíhá pak podle článku 93. pokus území státní zcela nebo z části při vésti pod cizí panství nebo jeho část odtrhnouti. Trestem jest vězení na doživotí nebo na 20 let.
Dále jest trestán vězením do 15 let pokus ústavní formu vládní nebo trůnní řád posloupnosti odstranili nebo nezákonným způsobem změniti (článek 94.).
Komplot směřující k těmto činům jest trestán vězením do 5 let. Pozoruhodným zjevem jest, že při jinak mírných sazbách trestních se trestá i pokus každé nezákonné, byť i nenásilné změny vládní formy ústavní (ne tedy všech částí ústavy). Zjev tento jest velkou předností nizozemského zákonodárství, ovšem nelze schvalovati, že trest na násilnou i nenásilnou změnu jest týž. Mír jest chráněn ustanovením článku 97., který prohlašuje za delikt spiknutí směřující k tomu, aby jednak byla cizí mocnost pohnuta k nepřátelským činům, jednak aby byla cizí moc v rozhodnutí svém posílena, a konečně aby jí bylo pomáháno při přípravě války.
Trestem jest vězení do 15 let, vypukne-li válka, vězení na doživotí nebo do 20 let.
Dále trestá zákon v článku 100. pokus ohrožení neutrality státu. Norský trestní zákon z 22. května 1902 člení delikty proti státu na delikty proti samostatnosti a bezpečnosti státu a delikty proti ústavě a hlavě státu.
V kategorii deliktů proti ústavě a panovníkovi kladou se na první místo delikty proti celistvosti státního území. I hrozí se pak v §u 83 trestem vězení ne kratšího osmi let nebo na doživotí tomu, kdo chce protizákonně docíliti, aby Norsko nebo jeho část byla přivedena pod cizí panství, nebo spojena s cizím státem, nebo aby část státu byla od celku odtržena.
Ústavu chrání § 98. stanovící trest vězení ne kratšího pěti let pro toho, kdo chce dosíci nezákonnými prostředky změny státní ústavy. Dále považuje v §u 99 zákon za útočníka na ústavu toho, kdo chce dosíci, aby byl znemožněn výkon pravomoci krále, regenta, prozatímní vlády, parlamentu, vrchního soudu, říšského soudu násilím nebo hrozbou. Trest jest ovšem stejný jako při jiných útocích na ústavu.
Mír státu jest chráněn ustanoveními §§ 81, 85 a 95. Jednotlivé delikty jsou tyto:
Kdo nezákonně způsobí nebo spolupůsobí, že dojde k vypovězení války nebo nepřátelství proti Norsku nebo spojeneckému státu. Trestem jest vězení ne kratší pěti let nebo na doživotí.
Kdo jednáním proti cizímu státu odporujícím mezinárodnímu právu způsobí nebezpečí války nebo represálií. Trestem jest tu vězení do 2 let, vypukla-li válka, do 4 let.
Konečně, kdo pokojný poměr Norska k cizině ruší tupením nebo štvaním proti Norsku, budiž potrestán pokutou peněžitou nebo vězením do 1 roku.
Celkem jest nápadným důraz, jaký klade norský trestní zákon na nezávislost a svobodu státu a na integritu státního území. Ačkoliv ostatní delikty proti státu jsou trestány dosti mírně — usmrcení krále jest trestáno pouze doživotním žalářem — jest ohrožení nezávislosti státní a celistvosti území trestáno poměrně velmi přísně. Věc si vysvětlíme, uvážíme-li, že Norsko chystalo se v době vydání trestního zákona k zrušení unie se Švédském a pokládalo za vhodné uzákoniti přísné tresty 4 proti těm, kdož by chtěli tento čin zdržovali nebo snad unii utužiti. Pozoruhodným jest, že norský trestní zákon stihá každý protizákonný, tedy nejen násilný útok proti ústavě a integritě státního území.
Celkem porovnavše navzájem trestní represi jednotlivých států na delikty proti státu, vidíme, že na intensitu trestu působí intensita ohrožení vládní formy respektive obava vládnoucích činitelů ze státního převratu, ačkoliv ovšem historické reminiscence nejsou bez významu na stupeň přísnosti trestní represe.
Takto si vysvětlíme přísnost trestních sankcí Francie, starého Rakouska a Anglie a mírnou trestní represi Švýcarska a Nizozemí. Lze proto k úvaze o trestně-právní ochraně našeho státu dodati toto:
Jest nedostatkem našeho zákona na ochranu republiky, že stihá pouze pokus o násilnou změnu ústavy (ačli nepovažujeme ovšem pojem násilný za synonymum pojmu protiprávný). Nelze se ubránit obavy, že by v budoucnosti někteří političtí činitelé — důvod k takové obavě dodala by ostatně vzpomínka na diskusi o ústavní oktroj koncem roku 1925 a začátkem roku 1926 — hlavně ti, kteří by měli vládní moc v rukou, by byli náchylní fakticky zvrátiti nebo změnili hlavní pilíře naší ústavy. Jest ovšem jasno, že trestní sankce proti nezákonným pokusům nenásilným o změnu ústavy by musela býti značně mírnější než sankce proti násilným útokům.
Jinak ovšem nelze žádati podobnou úpravu dalších předpisů §u 1 zákona na ochranu republiky, jelikož jest nesnadno si představiti, že by bylo lze bez násilí úplně znemožniti ústavní činnost jmenovaných orgánů bez současné protizákonné změny ústavy.
Pokud pak se §u 3 zákona na ochranu republiky týče, jest považovali za velký nedostatek zákona, že se stihá pouze to porušení míru respektive přátelského styku s cizinou, které se děje v úmyslu poškoditi republiku. Toto ustanovení nepostihuje na příklad vůbec porušení míru, které by se stalo z důvodů spekulačních. A vůbec jest míti za to, že pacifistickým ideálům naší poválečné doby by více odpovídalo ustanovení, které by ohrožovalo sankcí trestní, ovšem značně mírnější sankce stihající porušení míru spáchané v úmyslu poškoditi stát, každé úmyslné porušení míru, vyjma toho, při němž hy dobrý úmysl delikventa byl nezvratně dokázán a vůbec by byl zvláště chvályhodný s lidského stanoviska.
V tomto ohledu připravovaná osnova trestního zákona československého modifikuje platná ustanovení způsobem, který jest nesporně k nemalému prospěchu věcí.
Podle ustanovení §u 156 osnovy, který přejímá ustanovení §u 1 zákona na ochranu republiky, jest trestní sazba snížena na trest od 3 do 15 let vězení nebo od 5 do 20 let žaláře.
Dalším trestem na svobodě nebo dokonce doživotním žalářem jest provinilce trestán jen tehdy, věděl-li podle odst. 2. § 136, že ohrožuje značnou měrou životy a majetek lidí; byl-li činěn násilný odpor branné moci, byla-li utvořena organisace rázu vojenského, byly-li navázány styky s cizinou nebo jsou-li tu jiné okolnosti zvláště přitěžující.
Ustanovení §u 2 zák. na ochranu republiky recipují se v §u 137 úplně až na některé změny trestních sazeb.
Ustanovení §u 3 recipují se v §u 138 s velmi pronikavými a chvályhodnými modifikacemi. Je nadále trestným podle odst. 1. §u 138 nejen ten, kdo vydal republiku nebezpečí ohrožení míru v úmyslu poškoditi republiku, ale i ten, kdo jednal tímto způsobem v úmyslu, aby tím opatřil prospěch sobě nebo jinému (postihuje spekulaci). Dále se dosti značně snižují sazby stanovené odst. 2. §u 3 zákona na ochranu republiky.
K témuž §u 138 přidává se ustanovení, jímž se trestá ten. kdo ohrožuje bezpečnost státu tím, že zřídí, provozuje, chová, prodává nebo z ciziny dopravuje zařízení, jimiž mohou být i podávány zprávy na větší vzdálenost. Trestem jest tu vězení od 14 dnu do 1 roku nebo žalář od 1 měsíce do 3 let. Byl-li pak čin spáchán za války nebo za okolností zvláště nebezpečných vězení od 3 měsíců do 3 let nebo žalář od 6 měsíců do 5 let.
Dále jest přidáno jako odstavec pátý ustanovení, že ten, kdo rozšiřováním lživé zprávy ohrožuje přátelské vztahy republiky k jinému státu, trestá se vězením od 14 dnů do 6 měsíců nebo žalářem od 1 měsíce do 1 roku. V tomto případě jest potřebí k obžalobě zmocnění ministra zahraničí.
Na konec jest si přát i, aby se demokratický duch naší ústavy vžil v mysl převážné většiny obyvatelstva tak, aby zabezpečný náš stát mohl se spokojiti ještě mírnější represí trestní proti deliktům proti státu podobně jako demokratické Švýcarsko.
Prameny:
Lepšík: Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou. Praha. 1923. — Milota: Zákon na ochranu republiky. Praha 1923. — Vergleichende Darstellung des deutschen und ausländischen Strafrechts. Berlin 1906, svazek I. — Strafgesetzbuch für das Deutsche Reich mit Nebengesetzen. 1922. — Amtlicher Entwurf eines allgemeinen. deutschen Strafgesetzbuches nebst Begründung. Berlin 1925. — Uherský trestní zákoník. Praha 1919. — Entwurf eines schweizerischen Strafgesetzbuches. 1918.
Nejdůležitější judikatura: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních (sbírka Vážného): z 21. března 1924 čís. 1561, z 14. ledna 1925 čís. 1859, z 11. března 1925 čís. 1922, z 22. dubna 1925 čís. 1961, z 8. října 1925 čís. 2127.

Předneseno v semináři profesora Dra Kallaba.

Citace:

BLÁHA, Josef. Několik slov k vyměřování úrazových příspěvků.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 517-518.