Čís. 13010.

Pojišťovací smlouva.
Ustanovení všeobecných pojišťovacích podmínek o vázanosti úmluv odchylných od podmínek na písemnou formu nelze vykládati tak, že by jen ústně umluvené podmínky mezi pojistníkem a oprávněným zmocněncem pojišťovny byly neplatné, kdežto písemně stvrzený výsledek úmluvy založený na ústně smluvených podmínkách by zůstal v platnosti. Oněch smluvních ustanovení nelze použíti v případech, kde za pojišťovnu jedná oprávněný její zmocněnec, byť i šlo o úmluvy odchylné od pojišťovacích podmínek, a lze jich použíti jen, jednala-li za pojišťovnu osoba nevybavená plnou mocí a předložila-li pojišťovně jen písemné, jednajícími osobami stvrzené prohlášení konečného výsledku dohody.
Disponenta pojišťovny jest podle § 47 obch. zák. pokládati za oprávněného zmocněnce k uzavření mimosoudního smíru.
Vázanost na písemnou formu může se vztahovati jen na nároky budoucně z pojišťovací smlouvy vznikající, nikoliv na nároky již povstalé.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1933, Rv I 636/32.) Žalovaný byl pojištěn u žalující pojišťovny proti povinnému ručení a proti úrazu při provozu automobilu na deset let. Vzhledem k tomu, že pojištění bylo uzavřeno na deset let, byla žalovanému poskytnuta 20%ní dobová sleva. Ježto pojištěné auto po třech létech shořelo, byly pojišťovací smlouvy zrušeny a žalobkyně se domáhala na žalovaném dodatečného zaplacení dobové slevy za ona tři léta. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle § 7 čís. 2 a § 8 čís. 2 všeobecných pojišťovacích podmínek všechny od všeobecných podmínek odchylné úmluvy a jinaká zvláštní ujednání jsou jen tehdy platna, vydala-li o nich pojišťovna písemné prohlášení. Jest prokázáno, že žalovaný v listopadu 1929 jednal se zástupci žalobkyně o výši odškodnění za shořelé auto, že pojišťovna nechtěla zprvu dáti tolik, kolik žádal žalovaný, že se však strany posléze vyrovnaly na 20000 Kč, že však žalovaný výslovně prohlásil, že musí tuto částku obdržeti čistou bez srážek z jakýchkoli důvodů, s čímž zástupce žalobkyně výslovně souhlasil. Bylo tudíž ujednáno, že žalovaný dostane ujednanou částku a že žalobkyně pak nemá žádný nárok proti žalovanému. Ujednání toto je považováno buď za vzdání se žalobkyně veškerých nároků, vzniklých z pojišťovací smlouvy proti žalovanému, tudíž i z důvodu náhrady poskytnutých slev, nebo za potvrzení, že nároky žalobkyně, tudíž i nárok na náhradu slev jsou uspokojeny, že žalobkyně náhradu slev odpočítáním od odškodnění již obdržela. Jiné možnosti není. Písemně ovšem to nebylo vyhotoveno, nýbrž žalovaným bylo dáno jen stručné potvrzení, kolik obdržel. Toto ujednání (vzdání se nároku nebo potvrzení, že nárok je uspokojen) rozhodně nelze pokládati za ujednání odchylné od všeobecných podmínek nebo za jinaká zvláštní ujednání, vždyť žalovaný nikdy neudal, že ustanovení § 18 nebo §§ 7, pokud se týče 8 nebyly platné, ustanovení to platilo mezi stranami a jenom v tom případě, kdyby byl žalovaný potvrdil, že již z počátku bylo mezi stranami ujednáno, že žalobkyně nikdy nemá nárok na náhradu na slevu, by šlo o odchylné ujednání, které může platiti jen, vydala-li pojišťovna o něm písemné potvrzení. Nikde však ve všeobecných pojišťovacích podmínkách není, že se vzdání se žalobkyní nebo potvrzení zaplacení musí státi písemně, naopak žalobkyně může se svých nároků vzdáti mlčky a vydání potvrzení o zaplacení jednotlivých premií je povinností žalobkyně a z nesplnění této povinnosti nikdy nemůže zaplacená pohledávka žalobkyně znova býti splatnou. Žalobkyně je tudíž v omylu, spatřujíc v ujednání z listopadu 1929 ujednání odchylné nebo zvláštní, které musí býti písemné. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Jest vzíti zřetel k ustanovení § 8 v pojistce čís. 271661, resp. § 7 v pojistce čís. 163006, podle nichž všechny v pojišťovacích podmínkách vyhražené, jakož i všechny snad od těchto podmínek odchylné úmluvy, nebo jinaká zvláštní ujednání jsou jen tehdy platná, vydala-li společnost o nich písemné prohlášení. Vrácení dobové slevy jest v § 18 odst. 3 výslovně stanoveno. Kdyby smírem měla býti i tato sleva zároveň vyrovnána, bylo by k tomu třeba písemného prohlášení podle § 7, pokud se týče 8 poj. podmínek, neboť smír jest úmluvou, která se po názoru soudu odvolacího odchyluje od § 18 odst. 3 poj. podmínek. Tato úmluva v kvitanci ze dne 20. listopadu 1929 obsažena není, takže podle názoru odvolacího soudu žalobkyně se nevzdala těchto nároků a může je proto požadovati.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nesprávným jest výklad, který dává odvolací soud souhlasným ustanovením § 7 č. 2 a § 8 č. 2 všeobecných pojišťovacích podmínek o vázanosti úmluv odchylných od těchto podmínek na písemnou formu (§ 886 obč. zák.). Neboť odporovalo by poctivému styku (§ 914 obč. zák.), kdyby jen ústně umluvené podmínky mezi pojistníkem a oprávněným zmocněncem pojišťovny (§ 1002 obč. zák.) byly neplatné, kdežto písemně stvrzený výsledek úmluvy založený na ústně smluvených podmínkách by zůstal v platnosti. Nelze proto oněch smluvních ustanoveni použíti v těch případech, kde za pojišťovnu jedná oprávněný její zmocněnec, byť i šlo o úmluvy odchylné od pojišťovacích podmínek, a lze jich použíti jen, jednala-li za pojišťovnu osoba nevybavená plnou mocí a předložila-li pojišťovně jen písemně jednajícími osobami stvrzené prohlášeni konečného výsledku dohody. Poněvadž za pojišťovnu jednal disponent Rudolf R., kterého svědek Erich J., rovněž disponent pojišťovny, nazývá ředitelem, jest ho již s hlediska čl. 47 obch. zák. pokládati za oprávněného zmocněnce k uzavřeni mimosoudního smíru a nelze oněch smluvních ustanovení na souzený případ použíti. Ostatně může se vázanost na písemnou formu vztahovati jen na nároky budoucně z pojišťovací smlouvy vznikající, kdežto tu šlo o nárok již povstalý.

Citace:

č. 13010. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 493-495.