Čís. 12812.

Došlo-li k úmluvě o poskytnutí zvláštní výhody jednomu z vyrovnacích věřitelů, na jejímž podkladě byla pak vydána směnka, za vyrovnacího řízení nebo již dříve z jeho podnětu a v souvislosti se zamýšleným vyrovnáním, jde o poskytnutí nedovolené výhody jednomu věřiteli (§ 47 vyr. řádu z roku 1914) a směnka je neplatná, třebaže se její vydání stalo až po skončeném vyrovnání.
(Rozh. ze dne 15. září 1933, Rv II 566/33.)
Vyrovnání o jmění žalované bylo potvrzeno dne 30. prosince 1930. Dne 14. února 1931 byla vydána žalobkyní na žalovanou směnka, o niž tu jde. Proti směnečnému platebnímu příkazu namítla žalovaná, že šlo o nedovolenou výhodu ve smyslu § 47 vyr. řádu z roku 1914. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti, maje za to, že, ježto směnka byla vydána až po právoplatném ukončení vyrovnacího řízení o jmění žalované, nejde o nedovolenou výhodu podle § 47 vyr. řádu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
S názorem nižších soudů, že pro platnost sporné směnky jest jen rozhodná doba jejího vydání, a že směnka je platná, ana byla vydána až po právoplatném ukončení vyrovnacího řízení o jmění žalované, nelze souhlasiti se zřetelem k tomu, co bylo tvrzeno žalovanou v písemných směnečných námitkách o neplatné úmluvě ve příčině požadované superkvoty, o níž byla vydána sporná směnka. Tuto námitku přípustným způsobem blíže rozvedl a skutkově doložil veřejný společník žalované společnosti Rudolf P. při výslechu jako strana, tvrdě, že žalobkyně žádala na žalované superkvotu a že se za tím účelem domáhala toho, by podepsali směnku, již v mimosoudním vyrovnání a že jí též potom přislíbili směnku v soudním vyrovnání a za vyrovnání. Jádrem sporu je, zda se úmluva o této superkvotě stala z podnětu zamýšleného vyrovnání nebo za soudního vyrovnacího řízení o jmění žalované, či až po jeho skončení. Došlo-li k takovéto úmluvě, na jejímž základě byla vydána směnka, za vyrovnacího řízení anebo již dříve z jeho podnětu a v souvislosti se zamýšleným vyrovnáním, šlo by o poskytnutí nedovolené výhody jednomu věřiteli a směnka by byla neplatná, třeba že se její vydání stalo až po skončeném vyrovnání, poněvadž podkladem jejím by byla nicotná úmluva § 47 býv. vyr. ř. (srovnej rozh. čís. 3358, 4805, 7341, 6947 sb. n. s.). Nižší soudy, vycházejíce z mylného právního názoru, že rozhoduje jen doba, kdy směnka byla vydána, nikoli doba, kdy se stala úmluva, podle které byla směnka vydána, v tom směru se nezabývaly věcí a neučinily potřebná skutková zjištění o této, pro posouzení věci rozhodné okolnosti, pročež bylo jejich rozsudky zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice k dalšímu řízení a novému rozhodnutí (§§ 510, 513, 496 čís. 3 c. ř. s.).

Citace:

č. 12812. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 180-181.