Čís. 13075.
Kupecké právo zadržovací (čl. 313 obch. zák.) přísluší jen k věcem dlužníka, jichž jest vlastníkem.
Z toho, že kupitel zaplatil kupní cenu a že ji prodatel přijal a že zboží zůstalo u prodatele, nelze zcela nepochybně usuzovati na vůli směřující k převodu vlastnictví (§ 428 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 1. prosince 1933, Rv II 355/32.)
Žalující firma podle závěrečného listu ze dne 31. července 1928 prodala firmě Jan J. 900 q krmné žitné mouky po 170 Kč. Firma Jan J. z tohoto množství odebrala 500 q, zbytek 400 q nebyl odebrán. Žalující firma měla za firmou Jan J. pohledávku z obchodního spojení, jejíž výši udávala na 23191,77 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na správci konkursní podstaty firmy Jan J., by bylo uznáno právem, že žalovaná strana: a) jest povinna uznati, že žalobkyně může u ní uskladněných 400 q krmné žitné mouky na základě závěrečného listu ze dne 31. července 1928 exekučně na plodinové burse v Praze nebo v Brně nebo z volné ruky prodati, nebo dáti prodati za účelem uspokojení pohledávky, již má žalobkyně za žalovanou stranou z obchodního spojení ve výši 23191,77 Kč; b) může zameziti prodej uvedený zaplacením 23191,77 Kč se 6% úroky od 1. ledna 1930. Žalobní nárok opírala žalobkyně o to, že neodebrané množství mouky 400 q zůstalo u ní uskladněno a s vůlí kupitelky bylo ponecháno v jejím držení a dosud v jejím držení jest, a uplatňovala ve smyslu čl. 313, 314 obch. zák. vzhledem k insolvenci firmy Jan J. a spol zadržovací právo. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, ježto oněch 400 q krmné mouky nepřešlo do vlastnictví firmy Jan J., takže žalující firma nemá zadržovací právo ve smyslu čl. 313 obch. zák., jež jest možné jen na věcech dlužníkových. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Kupecké právo zadržovací přísluší podle čl. 313 obch. zák. kupci pro splatné pohledávky, které má za jiným kupcem z oboustranných obchodů, na všech movitých věcech a na cenných papírech dlužníkových, které se dostaly s dlužníkovou vůlí na základě obchodů do jeho držby, pokud je má ještě v moci neb jinak s nimi může nakládati. Musí to tedy býti věci dlužníkovy, to jest věci, jichž dlužník jest vlastníkem. Kupní smlouva jako smlouva konsensuální zakládá o sobě jen obligační nárok na zaplacení kupní ceny a na odevzdání zboží, jest jen titulem k nabytí práva vlastnického (§ 425 obč. zák.). K převodu vlastnictví jest třeba, by věc přešla na kupitele některým ze způsobů odevzdání vytčených v §§ 426 až 428 obč. zák., které by tu přišly v úvahu. Podle nenapadeného zjištění nižších soudů koupila firma Jan J. od žalobkyně 900 q krmné mouky, kupní cenu zaplatila, ale odebrala jen 500 q, kdežto zbytek 400 q zůstal u žalobkyně. Tento zbytek, o který ve sporu jde, nebyl tedy firmě Jan J, hmotně odevzdán (§ 426 obč. zák.), odevzdání znameními nemohlo se vzhledem k povaze zboží, na něž předpis § 427 obč. zák. nedopadá, vůbec státi, a zbývá tedy jen uvážiti, zda nedošlo k převodu vlastnictví prohlášením ve smyslu § 428 obč. zák. Takovéto prohlášení, totiž projev vůle stran k převodu a k nabytí vlastnictví spatřuje dovolání v tom, že firma Jan J. a spol. všecko zakoupené zboží, tedy i sporný zbytek zaplatila a žalobkyně placení přijala a zboží u sebe uskladnila. Tím prý firma Jan J. projevila prokazatelným způsobem vůli nabýti vlastnictví k zboží a uskladniti je u prodatele, žalobkyně pak prokazatelným způsobem, převzetím placení, vůli, že věc drží jménem přejímatele, firmy Jan J. Dovolání má tu zřejmě na mysli tak zv. constitutum posessorium, nabytí držby zástupcem, kde stačí, má-li zástupce již věc v držbě, změna vůle, totiž usnesení a prohlášení zástupce, že napříště chce držeti jménem zastoupeného. I když se připustí, že se takové prohlášení může státi i mlčky, konkludentním činem, nelze v souzeném případě z pouhé skutečnosti zaplacení kupní ceny a z jejího přijetí a z toho, že zboží zůstalo u prodatele, usuzovat! zcela nepochybně na vůli směřující ku převodu vlastnictví. Firma Jan J., zaplativši kupní cenu, neučinila nic jiného, než že splnila svůj obligační závazek a není ani jisto, zda by byla zbytek krmné mouky, kdyby jí byl dodán, přijala, či snad případné vady nevytýkaia nebo z jakéhokoli jiného důvodu ať právem nebo neprávem objednávku nestornovala. Že žalobkyně vůbec nepokládala neodebraný zbytek mouky za vlastnictví firmy Jan J. a že jej nechtěla ani držeti jejím jménem, nýbrž že se cítila za zavázanou jen z kupní smlouvy, tedy z poměru obligačního, vysvítá nejlépe z toho, že mouku stále vyměňovala, byť i jen z ohledu na svého zákazníka, aby pokažením mouky neutrpěl újmu. Tím ztratil mimo to předmět dodávky na své původní určitosti. Nebylo-li tu tedy ani výslovného projevu ani takového sběhu okolností, které nedávají rozumné příčiny pochybovati o vůli firmy Jan J., že zboží přejímá a jest srozuměna s tím, aby je žalobkyně držela nadále jejím jménem (§ 863 obč. zák.), nelze mluviti o prohlášení zakládajícím constitutum posessorium (§ 428 obč. zák.).