Čís. 13530.

Dvouletá lhůta § 9 odpůrčího řádu z roku 1914 jest konečná a není přípustné její další prodloužení.
(Rozh. ze dne 11. května 1934, Rv II 467/32.) Žalobce domáhal se na žalované, by odstupní smlouva mezi žalovanou a jejím manželem ohledně jedné čtvrtiny mlýna byla prohlášena proti žalobci za bezúčinnou a by žalovaná byla uznána povinnou trpěti, by žalobce exekucí na tuto čtvrtinu mlýna vymáhal své pohledávky a z výtěžku za tuto nemovitost uspokojil své pohledávky. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: V souzené rozepři jest v prvé řadě řešiti otázku, kterých ustanovení odpůrčího řádu jest použiti, ježto se odporovatelné jednání, odstupní smlouva, stala dne 25. června 1924, kdežto odpůrčí žaloba podána byla teprve dne 1. listopadu 1929. Žalující strana nemůže smlouvě odporovati podle ustanovení § 2 čís. 2 a 3 a § 3 odpůr. řádu. Strana žalující si sice oznámením odpůrčího sporu podle ustanovení § 9 odpůr. řádu prodloužila lhůtu k odpůrčí žalobě, avšak odpor nebyl proveden do dvou let ode dne doručení, ode dne 22. Června 1926, kdy bylo podání okresního soudu doručeno žalované. Jest sice zjištěno, že žalující strana opětně podáním ze dne 22. června 1928 oznámila žalované straně úmysl podati odpůrčí žalobu a že toto podání bylo doručeno žalované straně dne 23. června 1928. Žalující strana tvrdí, že si tím prodloužila lhůtu k podání žaloby o další dvě léta, celkem o čtyři roky, a že takové dvojí prodloužení není vyloučeno, najmě, any spory, v nichž pohledávky žalující straně byly přisouzeny, ještě pravoplatně skončeny nebyly až do skončení první prodloužené lhůty k odpůrčí žalobě. Tento názor žalující strany soud nesdílí. Ve smyslu § 9 odp. řádu musí odpůrčí žaloba býti podána do dvou let od doby; co odporující strana ohlásila odpůrci úmysl odporovati dotyčnému jednání. Žaloba odpůrčí předpokládá, že v době podání žaloby jest pohledávka vykonatelná. Nepodaří-li se věřiteli dosíci vykonatelnosti pohledávky, než uplyne dvouletá lhůta ve smyslu § 9 odp. řádu mu prodloužená, pak nelze mu pomoci. Zákon ustanovením § 9 zamýšlí jen ulehčiti věřiteli při podání důkazu o vykonatelnosti pohledávky. Nebylo však úmyslem zákona tím, že připustil pouhé oznámení odporu, stanoviti odklad co do počátku vykonatelnosti i přes onu dvouletou lhůtu. Zákon o možnosti opětného prodloužení této lhůty dvouleté nemluví, z čehož jest souditi, že takovéto další prodloužení lhůty nepřipouští. Třebaže tedy věřitel před uplynutím prodloužené dvouleté lhůty opětně oznámil odpůrci úmysl odporovati dotyčnému jednání, nemá toto oznámení další materielně právní význam. Žalující strana nemůže tudíž smlouvě odporovati podle § 2 čís. 2 a 3 a § 3 odp. zák., neboť dvouletá lhůta odpůrčí již uplynula. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, připojiv se k důvodům prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, mimo jiné z těchto
důvodů:
Správně seznaly nižší soudy, že dvouletá lhůta § 9 odp. zákona z roku 1914, jehož jest zde použiti, jest konečná a že není přípustné její další prodloužení, jak se dovolatel mylně domnívá. Zákon jest v té příčině jasný a nepřipouští jiný výklad, než který mu daly nižší soudy. Stanovení přesných lhůt, jen výjimečně z důvodu § 9 odp. zákona o dvě léta prodlužitelných, má za účel, aby druhý smluvník nebyl vydán nejistotě, zda smlouva má plné účinky a by věděl, od kdy smí počítati s její neodporovatelností. Poněvadž žalobce nesporně neprovedl odpor do dvou let ode dne doručení podání, jímž po prvé oznámil žalované úmysl podati odpůrčí žalobu, totiž od 22. června 1926, nemůže již smlouvě odporovati z důvodů § 2 čís. 2 a 3 a § 3 odp. zákona, nýbrž jen za předpokladů § 2 čís. 1 téhož zákona.

Citace:

Čís. 13530.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 564-566.