Čís. 13391.

Pojišťovací smlouva.
Neobsahují-li pojišťovací podmínky výslovné ustanovení, že pojistník jest povinen za trvání pojišťovacího poměru před vejitím v druhé pojištění si vyžádati svolení původní pojišťovny, ani, že pojistník jest povinen ohlásiti pojišťovně, že uzavřel pojištění týchž věcí u jiné pojišťovny, nemůže pojišťovna v podmínkách stanovití, že vejitím pojistníka do dvojitého pojištění zanikají její závazky.
(Rozh. ze dne 23. března 1934, Rv I 1755/32.)
Žalobkyně pojistila svůj dům na Slovensku u žalované pojišťovny L. v Praze. Když dům vyhořel, odepřela žalovaná dáti žalobkyni náhradu, ježto žalobkyně pojistila dodatečně týž dům u pojišťovny R., aniž o tom žalovanou pojišťovnu vyrozuměla. Žalobě o vyplacení pojistného procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Prvý soud je názoru, že negramotné žalobkyni nebyl znám obsah § 7 prvý odstavec všeobecných podmínek pojišťovacích, podle něhož pojišťovací společnost není povinna pojistníkovi k náhradě, když za trvání pojištěni pojistník připojistí předmět pojištění jinde a bez vědomí pojišťovny. Žalobkyně v pojišťovacím návrhu ze dne 8. února 1929 potvrdila, že pojišťovací podmínky byly připojeny k pojišťovacímu návrhu, a jednala na vlastní vrub a nebezpečí, když, majíc možnost, by se s obsahem pojišťovacích podmínek sama obeznámila, spoléhala na agenta a dala si od něho přečísti jen nejdůležitější podmínky pojišťovací smlouvy a tím ponechala jeho vůli a úvaze, by posoudil, co považuje v podmínkách těch za nejdůležitější, a jen to jí přečetl, ač bylo její věcí, by se obeznámila s celým obsahem pojišťovacích podmínek, podle nichž činila pojišťovací návrh. Třebas žalobkyně je čtení a psaní neznalá, je jejím hrubým zaviněním, že, uzavírajíc pojištění a jsouc negramotnou a nerozumějíc pojistce, jak se má podle ní zachovati, nedala si podmínky někým přečísti. Nedostatečná znalost čtení a psaní a nedostatek zkušeností v pojišťovacích věcech nemohou jí býti omluvou hrubého nedopatření a pro ni zakládati výhodu, by se nemusila starati o splnění svých závazků k pojišťovně. Spolehla-li na agenta G-a, musí sama v poměru ku pojišťovně nésti důsledky toho, že ji neupozornila na důležitý a rozhodný odstavec pojišťovacích podmínek. I od obyčejného člověka při obyčejné pozornosti jest žádati při plnění smluvních závazků tolik péče, by se informoval o svých závazcích, jak jim má dostáti (§ 1297 obč. zák.). Neučiní-li tak, je to právě tak hrubé zavinění, jako by se vůbec nestaral o svůj závazek. Proto se žalobkyně, když se nestarala o obsah § 7 prvý odstavec poj. podmínek, hrubě provinila a musí nésti sama toho důsledky. Ustanovení § 32 nař. ze dne 22. ledna 1915, čís. 343 ř. zák., na které se prvý soud odvolává, v souzeném případě nelze použíti, ježto pro tento případ platí pojišťovací podmínky, tvořící součást pojišťovací smlouvy a žalobkyně v tom směru nic netvrdila. Žalobkyně buď podmínku platnosti § 7 poj. podmínek přijala a pak je smlouva platná, nebo, ježto jde o podstatný bod smlouvy, byl tu nesouhlas vůle obou smluvních stran. Omyl se týkal hlavní věci a pak k uzavření smlouvy nedošlo a žalobkyni nevzešel závazek a ovšem také ne nárok (§ 871 obč. zák.). Žalobkyně tvrdí jen, že byla uvedena v omyl agentem, jenž smlouvu pojišťovací sprostředkoval. Že agent jednal nepoctivě, žalobkyně ani netvrdila, a také neuvedla nic, z čeho by bylo lze na jeho obmyslnost souditi. Žalobkyně předmět pojištění bez souhlasu žalované pojišťovny připojistila u pojišťovny R. a proto podle § 7 první odstavec pojišťovacích podmínek žalovaná strana je prosta závazku plnění podle pojišťovací smlouvy a důsledkem toho žalobkyně nemá nárok na plnění žalované.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Netřeba se zabývati otázkou, kterého hmotného práva jest použíti na souzený případ, zda slovenského obchodního zákona, či zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/17 ř. z., an žalovaný nárok jest odůvodněn již podle posléz uvedeného zákona. Ustanovení § 7 odstavec (1) všeobecných pojišťovacích podmínek praví, že pojišťovna přestává býti povinna dáti náhradu, jsou-li pojištěné předměty i jinde pojištěny, a v § 6 všeobecných pojišťovacích podmínek se ustanovuje, že pojistník jest povinen udati v návrhu, zda se na předměty k pojištění navržené vztahuje i pojištění jinde uzavřené. V ustanoveních těch není jasně řečeno, že pojistník jest povinen oznámiti pojišťovně, že uzavřel za trvání pojišťovacího poměru jinde pojištění o týchž předmětech, poněvadž z ustanovení těch zřejmě plyne jen, že tuto oznamovací povinnost má jen v době návrhu na pojištění. Ustanovení § 7 všeobecných pojišťovacích podmínek se proto příčí účinnému ustanovení (§ 167 čís. 17) § 32 zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/17 ř. z., jež jest nutícím pravidlem podle § 42 zákona potud, že nesmí býti změněno v neprospěch pojistníka. Ustanovení § 32 zákona připouští průpadné doložky (ztrátu nároku na odškodné) jen v případech, kde pojistník porušil některou z povinností uložených mu pojišťovacími podmínkami. V zásadě není dvojité pojištění bez svolení původní pojišťovny ani podle dosud neúčinných ustanovení §§ 53 a 54 zákona čís. 501/17 ř. z. vyloučeno. Mohou to proto vyloučiti jen pojišťovací podmínky, avšak průpadnou doložku na nevyžádání si svolení původní pojišťovny k dvojitému pojištění mohou podmínky určiti jen, když uložily pojistníku povinnost k určitému jednání, trpění neb opomenutí a pojistník tuto povinnost porušil, jinak by odporovaly § 32 zákona o průpadných doložkách. Neobsahují-li pojišťovací podmínky výslovné ustanovení, že pojistník jest povinen za trvání pojišťovacího poměru před vejitím v druhé pojištění si vyžádati svolení původní pojišťovny, ani že pojistník jest povinen ohlásiti žalované pojišťovně, že uzavřel pojištění týchž věcí u jiné pojišťovny, nemůže si pojišťovna v podmínkách ustanoviti, že vejitím pojistníka do dvojitého pojištění zanikají její závazky. Takovou povinnost pojistníka nelze vyvozovali ani z ustanovení odstavce (2) § 7 ani z odstavce (5) § 9 všeobecných pojišťovacích podmínek, z nichž jest patrno, že pojišťovna může přes dvojí pojištění ponechati původní pojištění v platnosti, any úprava a sepis podmínek pocházejí od pojišťovny a, nevyjádřila-li se určitě a jasně, jde to podle § 915 obč. zák. na její vrub. Mimo to vyžaduje poctivost obchodu, by povinnosti, jichž zanedbání má tak dalekosáhlé důsledky, byly v pojišťovacích podmínkách nejen jasně vysloveny, nýbrž, aby na ně byl i pojistník zvláště pojišťovnou upozorněn, zejména, jde-li o pojistníka neznalého čtení, jenž se následkem toho nemůže z vlastního postřehu seznámiti ani s jasně vyslovenými povinnostmi a jenž ani jinak nemá dostatečnou příležitost prostřednictvím jiných osob si vědomí o obsahu pojišťovacích podmínek zjednati, ano by jinak šlo o zneužívání nedostatku duševních schopnosti pojistníka ve prospěch pojišťovny.

Citace:

č. 13391. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 373-375.