Čís. 13192.

Účastníci rozvrhového řízení mohou odporovati přikázání pohledávky co do její jsoucnosti, její výše nebo jejího pořadí i z důvodů, které povinný při zřízení zástavního práva nebo později neuplatňoval, třebaže knihovní zápis nabyl formálně právní moci.
Ve zpětvzetí námitek proti směnečnému platebnímu příkazu indosantem nelze spatřovati ratihabici (dodatečné zmocnění) směnečného prohlášení učiněného za indosanta neoprávněnými zástupci, měla-li zpětvzetím námitek indosatáři býti zabezpečena pohledávka, která mu nepříslušela, na úkor ostatních věřitelů indosanta. Na základě tohoto indosamentu nevznikl ani po zpětvzetí námitek proti směnečnému platebnímu příkazu platný směnečný závazek indosanta, jenž by mohl býti zajištěn zástavním právem na jeho nemovitosti. Došlo-li přece k pravoplatnému zřízení zástavního práva, jsou zadní věřitelé oprávněni, by odporem podle § 213 ex. ř. zabránili přikázání tvrzené pohledávky indosatáře před jejich pohledávkami.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1934, Rv I 261/32.) Na exekučně vydražené nemovitosti vázla pod pol. C 28 pro žalující diskontní ústav knihovní pohledávka 20000 Kč, pro žalovanou banku pod pol. C 24 na základě směnečných platebních příkazů pohledávka 265240 Kč. Při roku k rozvrhu nejvyššího podání za vydraženou nemovitost vznesl diskontní ústav odpor proti přikázání pohledávky bance z těchto důvodů: Pohledávky žalované ze směnek proti firmě T. (dlužnici) byly proti firmě T. neplatné jednak proto, že převod na těchto směnkách byl neplatný, poněvadž nebyl podepsán dle stanov a podle obchodního rejstříku osobami k tomu oprávněnými, dvěma členy správní rady akc. spol. T., dále že tato firma za ony směnky nedostala vůbec směnečnou valutu ani úhradu od žalované, takže z toho důvodu celá směnečná pohledávka proti firmě T. byla neplatná a bezdůvodná a že se nemohla státi platnou ani smírem ze dne 10. ledna 1924, kterým firma T. své směnečné námitky proti směnkám vzala zpět, ježto dodatečný smír nemohl pohledávku od původu neplatnou učiniti platnou a že ostatně tato pohledávka byla souhlasně s firmou T. před uzavřením smíru stornována. Byv poukázán s odporem na pořad práva, domáhal se diskontní ústav na žalované bance, by jeho odporu proti přikázání pohledávky 265240 Kč žalované, bylo vyhověno. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), vytýká dovolatelka především, že nižší soudy neposuzovaly spornou věc s hlediska odpůrčího řádu, zejména jeho § 2. Dovolatelka přehlíží, že tuto výtku nevznesla v odvolání proti rozsudku soudu prvé stolice a nemůže proto nyní doháněti v dovolání to, co nevytýkala již v odvolání. Nehledíc však k tomu je mylný názor dovolatelčin, že proti přikázání pohledávky lze vznésti odpor podle § 213 ex. ř., pokud se týče podati žalobu podle § 231 ex. ř. jen, jsou-li tu podmínky odporovatelnosti pohledávky podle předpisů odpůrčího řádu, neboť nic takového neplyne z těchto zákonných ustanovení, nýbrž z doslovu a z účelu ustanovení § 213 ex. ř. jest souditi, že účastníci rozvrhového řízení mohou odporovati přikázání pohledávky co do její jsoucnosti, její výše nebo jejího pořadí i z důvodů, kterých povinný při zřízení zástavního práva nebo později neuplatňoval, třebas knihovní zápis nabyl formálně právní moci, protože vklad (záznam) může býti přes to materielně neplatný a pohledávka platně neexistující (srov. rozh. Gl. U. N. F. č. 1256, 1783 a rozh. čís. 4152, 7941, 9883, 11109 sb. n. s.). Jest proto zkoumati, zda jest správný náhled nižších soudů, že žalobce právem vznesl odpor proti přikázání sporných pohledávek směnečných čili nic.
Dovolatelka doznává, že R. a V., kteří firmu T. na směnkách podepsali, nebyli oprávněni za ni znamenati, má však za to, že tento nedostatek byl zhojen ratihabicí, tím, že firma T. vzala námitky proti směnečným platebním příkazům zpět. Než, i kdyby se přisvědčilo dovolatelce, že ve zpětvzetí námitek může býti shledána v tom kterém případě ratihabice (dodatečné zmocnění), v projednávaném případě tomu tak není. Obě žíra (indosamenty) byla, jak správně dovodily nižší soudy, neplatná. Je zjištěno, že firma T. za směnky nedostala od žalované úhradu, že od 10. července 1923 nebyla žalovaná z frankových směnek nic dlužna, dále, že v době zažalování směnek i v době zřízení práva zástavního, tudíž i při zpětvzetí námitek proti směnečným platebním příkazům, 10. ledna 1924, byla firma T. pasivní a předlužena, že žalované to bylo známo a že v dohodě s ní firma T. vzala námitky ty zpět. Ze zjištění těch správně dovodil odvolací soud, že si žalovaná chtěla zpětvzetím námitek zabezpečiti pohledávku, která jí nepříslušela, na úkor ostatních věřitelů T. a že jest proto spatřovati ve zpětvzetí tom právní jednání příčící se dobrým mravům a zásadě slušnosti a poctivosti obchodní. Nemohlo tudíž zpětvzetí jeviti právních účinků vzhledem k ustanovení § 879 obč. zák. Nedošlo proto k dodatečnému udělení zmocnění a nevzešel firmě T. ze žír na sporných směnkách směnečný závazek. Nebyl-li tu však platný směnečný závazek, nemohlo ani dojíti podle § 449 obč. zák. ku platnému zřízení zástavního práva na dražené realitě, vklad (záznam) zástavního práva pro sporné směnečné pohledávky proti žalobkyni je neplatný a právem proto bylo vyhověno nižšími soudy odporu žalobcovu proti přikázání těchto pohledávek před pohledávkou žalobcovou.

Citace:

č. 13192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 78-80.