Čís. 13382.

Vyživovací zákon ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931.
Nárok podle § 3 vyživovacího zákona proti osobě podporující nemůže býti vyšší než výživné uložené osobě podporované, a vztahuje se, pokud nejde o důvod podle druhého odstavce téhož paragrafu, na dobu, po kterou osoba výživou povinná byla podporována, a jest závazek osoby podporující se závazkem osoby podporované solidární. Závazek osoby podporující nemůže se vztahovati na výživné splatné před účinností vyživovacího zákona.
Domáhá-li se žalobce nároku podle § 3 vyživovacího zákona nad tyto meze, domáhá se něčeho více, než mu přísluší, nikoliv však něčeho jiného, a odůvodňovalo by to zamítnutí žaloby, pokud by byla podle § 3 vyživovacího zákona neodůvodněnou, nikoli však proto, že nešlo o nárok podle tohoto paragrafu.
Nárok podle § 3 vyživovacího zákona předpokládá, že osoba, výživou povinná porušovala výdělečnou povinnost uloženou jí podle § 1 vyživovacího zákona a že žalovaný jí to umožňoval svou podporou, ač k podporování neměl zákonnou povinnost nebo nikoli v té míře, jak to činil.
(Rozh. ze dne 22. března 1934, Rv I 2328/32.) Syn žalovaného Karel S. uznal otcovství k žalobci, nemanželskému dítěti. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném otci nemanželského otce zaplacení 9.000 Kč a odůvodňoval žalobní nárok tím, že se syn žalovaného zavázal platiti žalobci výživné 250 Kč měsíčně, že však exekuce proti němu zůstaly bezvýsledné, že se nemanželský otec nesnaží, by dostudoval, a že žalovaný podporuje nemanželského otce v tomto způsobu života a poskytuje mu prostředky k zahálčivému životu, a to od narození žalobce od 11. června 1928 až do podání žaloby (11. června 1931), za kteroužto dobu činí výživné pro žalobce zažalovaný peníz. Procesní soud prvé stolice, zjistiv, že pravoplatným usnesením ze dne 8. března 1930 bylo uloženo synu žalovaného platiti žalobci měsíčně 200 Kč počínajíc od 5. srpna 1929, žalobu zamítl. Důvody: Syn žalovaného Karel S. jest ze zákona (§ 166 obč. zák.) povinen vyživovati žalobce placením 200 Kč měsíčně, uložených mu usnesením ze dne 8. března 1930. Podle § 1 zákona ze dne 16. prosince 1930 čís. 4 sb. z. a n. z r. 1931 Karel S., nemaje jmění ani stálé příjmy, by z nich mohl úplně uhraditi tento náklad, jest povinen podle možnosti a podle svých schopností k činnosti, by z jejího výtěžku mohl řádně dostáti tomuto svému závazku. Ježto jest nesporné, že výše uvedené, Karlu S-ovi řečeným soudním usnesením uložené příspěvky výživného zůstaly i v cestě exekuce na něm nedobytné, tu, kdyby bylo správné tvrzení žalující strany, že žalovaný, nemaje zákonnou povinnost, přec podporuje Karla S-a poskytováním výživy a jiných prostředků, takže si tento nehledí výdělečné činnosti jemu výše citovaným ustanovením § 1 zák. čís. 4/1931 sb. z. a n. uložené, byl by žalovaný podle § 3 cit. zák. zavázán s Karlem S-em rukou společnou a nerozdílnou žalobci za dávky výživného, které žalobci příslušejí za dobu, po kterou žalovaný Karlu S-ovi poskytoval podporu. Touto dávkou výživného jest 200 Kč měsíčně, jak výše již zmíněným usnesením bylo uloženo ku placení od 5. srpna 1929. Avšak žalobce se v tomto sporu nedomáhá na žalovaném této dávky výživného soudem stanovené, nýbrž domáhá se 9.000 Kč, které účtuje po 250 Kč měsíčně ode dne narození, od 11. června 1928, do dne 11. června 1931 jakožto peníze přiměřené poměrům žalovaného pokud se týče peníze, k nimž se prý Karel S. zavázal. Domáhá se tedy něčeho jiného, než k čemu mu skýtá oprávnění ustanovení § 3 cit. zák. Jeví se proto žalobní nárok neodůvodněn a bylo proto žalobu zamítnouti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolání a zrušil rozsudky obou nižších soudů ohledně 700 Kč a vrátil spor sobudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl; jinak dovolání nevyhověl.
Důvody:
Mylným jest názor odvolacího soudu, že dovolatel neuplatňuje v souzeném sporu nárok podle § 3 zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931. Důvodem žalobním jest skutkový děj, kterého se žalující strana dovolává na odůvodnění žalobního nároku. V souzeném případě žalobce založil nárok ten na tvrzení, že se syn žalovaného Karel S. jako nemanželský otec žalobcův zavázal platiti mu výživné měsíčně 250 Kč od 1. října 1929, že závazek ten neplní, exekuce na něho vedené byly bezvýsledné, že si otec žalobcův z nedbalosti nesnaží získati nějaké postavení, by se mohl o žalobce starati, a že žalovaný, nemaje k tomu zákonné povinnosti, svého syna podporuje v jeho lenošném životě poskytováním prostředků. Toto skutkové vylíčení obsahuje všecky skutkové náležitosti vyžadované k nároku podle § 3 svrchu citovaného zákona, nehledě ani k tomu, že se žalobce tohoto zákonného ustanovení v žalobě přímo dovolává. Nelze tedy tvrditi, že se žalobce domáhal jiného nároku než nároku podle § 3 uvedeného zákona. Opačné mínění není odůvodněno tím, že se žalobce domáhá výživného měsíčních 250 Kč za dobu od narození dítka, t. j. od 11. června 1928 do 11. června 1931, tedy celkem 9.000 Kč a že uvedl, že toto výživné jest majetkovým poměrům žalovaného přiměřené, kdežto synu žalovaného bylo uloženo platiti žalobci výživné jen po 200 Kč, a to teprve od 5. srpna 1929. Pro nárok podle § 3 citovaného zákona vyživovacího jest ovšem nerozhodnou otázka, zdali výživné uložené osobě k výživě povinné a žalovaným podporované jest přiměřené majetkovým poměrům osoby podporující, to však nevylučuje nárok podle § 3 zákona vyživovacího, k jehož odůvodnění stačí ostatní skutkový základ. Nárok podle § 3 vyživovacího zákona proti osobě podporující nemůže ovšem podle jasného doslovu zákona býti vyšší než výživné uložené osobě podporované, neboť vyživovací závazek osoby podporované jest náležitostí pro vznik nároku proti osobě podporující a vztahuje se, pokud nejde o důvod podle druhého odstavce téhož paragrafu, na dobu, po kterou osoba výživou povinná byla podporována, a jest závazek osoby podporující se závazkem osoby podporované solidární. Závazek osoby podporující nemůže se vztahovati na výživné splatné před účinností vyživovacího zákona, t. j. před 26. únorem 1931; v této příčině odkazuje se na plenární usnesení nejvyššího soudu ze dne 13. února 1933 Pres. 956/32, uveřejněné pod čís. 12.356 sb. n. s. Rozhodnutí to jedná sice o nároku podle § 2 téhož zákona, důvody uvedené však platí i pro nároky podle jeho § 3, neboť jedním z jeho předpokladů jest porušování výdělečné činnosti stanovené v § 1 téhož zákona. Domáhá-li se žalobce v souzeném sporu nároku nad vyznačené meze, domáhal by se něčeho více, než mu příslušelo, nikoli však něčeho jiného a odůvodňovalo by to zamítnutí žaloby, pokud by byla podle § 3 zákona vyživovacího neodůvodněnou, nikoli však proto, že nešlo o nárok podle tohoto paragrafu. Z uvedeného plyne, že nárok žalobní za dobu před 26. únorem 1931 není odůvodněn vůbec a nárok za dobu od 26. února 1931 do 11. června 1931, t. j. za 3 1/2 měsíce není odůvodněn, potud, pokud převyšuje výživné 200 Kč měsíčně. Neodůvodněný jest tedy nárok celkem ve příčině 8.300 Kč a byla proto v tom směru žaloba právem zamítnuta. Pokud jde o nárok za tři a půl měsíce od 26. února do 11. června 1931 ve výši 700 Kč, závisí rozhodnutí o něm od otázky, zdali syn žalovaného porušoval výdělečnou povinnost uloženou mu podle ustanovení § 1 vyživovacího zákona a zda žalovaný mu to umožňoval svou podporou, ač k podporování svého syna neměl zákonnou povinnost nebo nikoli v té míře, jak to činil. Pro posouzení těchto otázek v souzeném případě nedostává se potřebného zjištění skutkového, které nižší soudy, vycházejíce z jiného právního názoru, neučinily. Bude třeba se zabývati, na kolik jest odůvodněno tvrzení žalobcovo, že syn žalovaného z hrubé nedbalosti a lenosti nesnaží se dostudovati a získati si postavení, by mohl dostáti své vyživovací povinnosti k žalobci, neboť kdyby syn žalovaného z nedbalosti protahoval studia, byl by oprávněn i úsudek, že zanedbává svou výdělečnou povinnost podle § 1 zákona vyživovacího, i že žalovaný ho podporuje nad svou zákonnou povinnost. Shledá-li soud nárok odůvodněným, bude ovšem se zřetelem na ustanovení § 3 zákona vyživovacího musiti vyřknouti i solidárnost závazku žalovaného se závazkem nemanželského otce. Bylo proto rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 13382. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 360-363.