Čís. 13198.

Věřitel jest povinen (§ 1416 obč. zák.) použiti zaslaných mu peněz nejprve k úhradě splatné již vyrovnací kvóty.
Pokud lze s hlediska § 57 vyr. řádu z roku 1914 prominouti krátké prodlení v placení vyrovnací kvóty, jež bylo způsobeno tím, že si dlužník vyžádal dříve o správnosti věřitelova požadavku vyjádření odborníka.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1934, Rv II 59/32.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované firmě nepřípustnosti exekuce, již vedla žalovaná k vydobytí pohledávky. O jmění žalobkyně bylo zahájeno vyrovnací řízení, jež bylo potvrzeno. Žalobkyně tvrdila, že, zaplativši žalované před 1. srpnem 1930 529 Kč 30 h, zapravila vyrovnací splátku dospělou dne 1. srpna 1930. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech:
Vývody, jimiž žalovaná doličuje uplatňované dovolací důvody, vrcholí v podstatě ve dvou výtkách: 1. Odvolací soud prý nesprávně vykládá v souzeném případě ustanovení § 1416 obč. zák. Tato výtka neobstojí. Z dopisu žalované ze dne 1. srpna 1930, jehož výklad jest otázkou právní, vyplývá, že částka 529 Kč 20 h, kterou poukázala žalobkyně žalované, došla k žalované dne 1. srpna 1930 a že toho dne ji použila žalovaná k úhradě útrat sporu. V den použití této částky žalovanou, který jest rozhodným pro posouzení věci, byla vsak splatná i první kvóta v částce 629 Kč 30 h. Nebylo-li tu předpokladu § 1415 obč. zák, jak tvrdí žalovaná, bylo její povinností podle § 1416 obč. zák., by použila zaslané jí částky 529 Kč 20 h k úhradě vyrovnací kvóty, která byla jistě tíživější, ježto hrozilo obživnutí celé pohledávky, kdežto při útratách hrozila jen exekuce pro ně, tudíž v částce poměrně značně menší než činila obživlá pohledávka. Nelze proto ani s úspěchem tvrditi, že odvolací soud posoudil věc nesprávně s hlediska právního, dospěv k názoru, že žalovaná neměla právo zaúčtovati zaslanou částku na útraty sporu, nýbrž že ji měla použiti na zapravení vyrovnací kvoty jako dluhu obtížnějšího. 2. Mylný jest prý názor odvolacího soudu, že žalobkyně nezaplatila úplně vyrovnací kvótu z omluvitelného důvodu. Podle zásady vyslovené v plenárním rozhodnutí nejv. s. čís. 7760 sb. n. s. není opožděným a neúplným splnění vyrovnání podle § 57 vyrov. řádu, přihodilo-li se dlužníku při plnění nedopatření, jež se v pravidelném obchodním styku všeobecně promíjí, a dlužník může a jest ochoten je napraviti bez jakékoliv újmy věřitelovy. V souzeném případě je zjištěno, že žalobkyně obdržela dopis žalované ze dne 1. srpna 1930, — kterým jí oznamovala, jak použila zaslané částky a žádala obratem pošty o doplacení vyrovnací kvóty, — dne 2. srpna 1930. Nedodržela-li žalobkyně přesně lhůtu »obratem pošty« poskytnutou jí žalovanou k doplacení kvóty z důvodu, že odevzdala dopis dříve odborníku, jehož pověřila, nevyznajíc se v účetnictví — výpočtem vyrovnacích kvót, aby si zjednala jasno o oprávněnosti požadavku žalované, nelze říci, že se prohřešila proti pravidlům poctivého obchodního styku, s jehož hlediska jest posuzovati i rozsah poskytnuté jí lhůty. Dne 5. srpna 1930. — kdy podle zjištění nižších soudů navrhla žalovaná již exekuci a kdy teprve při přesném dodržení lhůty »obratem pošty« mohl žalované podle jejího tvrzení v dovolání dojiti doplatek vyrovnací kvóty, ježto dne 4. srpna byla neděle, — nemohlo se však mluviti o tom, že nastala nicotnost vyrovnání podle § 57 vyrov. řádu, když v ten den podle rozsahu lhůty poskytnuté žalobkyni žalovanou k doplacení kvóty posuzovaného ovšem s hlediska pravidel o poctivém obchodním styku, neocitla se žalobkyně ještě v zaviněném prodlení s placením, jsouc, jak jest přisvědčiti nižším soudům, oprávněna, by jako opatrná obchodnice vyžádala si dříve o správnosti požadavku žalované vyjádření odborníka. Správnost názoru vysvitne tím více, když se uváží, že žalobkyně měla podle zjištění nižších soudů zřejmě snahu plniti poctivě schválené vyrovnání a že byla také ochotna a dokonce i napravila nedopatření ohledně nedoplatku kvóty tím, že nedoplatek nabídla už dne 11. srpna 1930 žalované a, když tato odmítla, zaslala jej dne 19. srpna 1930.

Citace:

č. 13198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 89-90.