Čís. 13499.
Pojišťovací smlouva.
Právní povaha spolupojištění (kolektivního pojištění).
Právní postavení t. zv. vedoucí pojišťovny.
(Rozh. ze dne 3. května 1934, Rv I 1783/32.)
Žalující pojišťovna R. spolu s pojišťovnou M. uzavřela s firmou Sch.
kolektivní pojišťovací smlouvu proti škodě. Firma Sch. se zavázala platili roční premie vždy dne 19. června předem, z kterýchžto prémií připadlo na žalobkyni 60% a na pojišťovnu M. 40%. Žalovaný převzal dne 15. března 1928 pojištěné předměty a dopisem ze dne 21. července 1928 adresovaným jen pojišťovně M., vypověděl pojištění. Žalobě, jíž se pojišťovna R. domáhala na žalovaném zaplacení 60% premie splatné dne 19. června 1928, oba nižší soudy vyhověly, majíce za to, že dopis žalovaného ze dne 21 července 1928 pojišťovně M. neměl v zápětí výpověď pojišťovací smlouvy žalující pojišťovně R.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Spolupojištěním se nazývá v oboru pojišťovacím pojištění téhož zájmu proti témuž nebezpečí na tutéž dobu u více než jedné pojišťovny tak, že vzniká tolik samostatných smluv, kolik jest pojišťoven, při čemž může každá z pojišťoven převzíti ručení společně s druhou pojišťovnou za celou pojistnou hodnotu, neb děleně tak, že každá ze zavázaných pojišťoven ručí samostatně jen určitým dílem. V onom případě jde o jednotný pojišťovací poměr, v tomto případě jde o tolik samostatných pojišťovacích poměrů, kolik jest pojišťoven. V souzeném případě jde o tento případ, neboť v obou pojistkách čís. 2041187 a 2045221, jest vyznačeno, jakým dílem pojišťovna M. a pojišťovna R. ručí za pojistnou hodnotu a jaká poměrná část pojistných prémií té a oné pojišťovně přísluší. Jde tudíž o dvě samostatné na sobě nezávislé smlouvy a pojistné poměry. Jest další otázkou, zda smlouva s R. byla uzavřena mezi ní a původním pojistníkem, zda tudíž i tento právní poměr působí zevně proti pojistníku, či zda jde jen o vnitřní poměr mezi tak zvanou vedoucí pojišťovnou M. a přistoupivší pojišťovnou R., jenž nebyl v právním vztahu k pojistníku. Podle obou pojistek uzavřel původně pojistník každou z oněch smluv i s M., i s R., třebaže jeho pojistný návrh zněl jen na pojišťovnu M. Neboť pojišťovna M. zaslala pojistníku ony dvě pojistky, odchylující se od obsahu návrhu v tom, že jsou označeny jako kolektivní, že práva a závazky byly na nich přesně rozděleny na každou z pojišťoven, že jsou podepsány oběma pojišťovnami a že pojistka čís. 2041187 dokonce výslovně praví hned na začátku, že obě dvě pojišťovny pojišťují navržený zájem navrhovatelův. Tím učinily obě pojišťovny navrhovateli jinou nabídku (čl. 322 obchod. zák.). Přijal-li původní navrhovatel pojistky bez námitky a závazky z nich plnil, došlo podle §§ 861 a 863 obč. zák. k uzavření dvou samostatných pojišťovacích smluv mezi původním navrhovatelem a oběma pojišťovnami a jde proto o dva samostatné, na sobě nezávislé právní poměry mezi pojistníkem a každou z pojišťoven a může proto každá z pojišťovacích smluv zakládající samostatný právní poměr sama o sobě obstáti. S hlediska hospodářského to není snad účelné, s právního hlediska jest to však přípustné, z čehož plyne, že lze jednu ze smluv zrušiti, ať výpovědí nebo souhlasem obou stran, a druhou ponechati v platnosti. Zbývá tudíž jen otázka, jaký právní význam má název »vedoucí pojišťovna«, zejména, zda a v jakém rozsahu jest tato pojišťovna zmocněna jednati a přijímati prohlášení s účinností pro druhou pojišťovnu. Zákon pojem »vedoucí« nezná a jest proto tuto otázku řešiti buď podle obchodního zvyku (čl. 1 obchod, zák.) co do výkladu pojmu »vedoucí«, nebo podle jednotlivostí případu (nikoliv všeobecně), totiž, zda z jednání a úkonů, provedených za trvání pojistného poměru vedoucí pojišťovnou, jichž účinnost i pro druhou pojišťovnu byla pravidelně bezvýhradně uznávána podružnou pojišťovnou, lze souditi podle § 863 obč. zák., že vedoucí pojišťovna jest oprávněna s účinností pro podružnou pojišťovnu přijati i výpověď pojistné smlouvy podle § 65 (§ 167 čís. 24) zákona o pojišťovací smlouvě, zejména, zda ony úkony a jednání vedoucí pojišťovny nebo některé z nich byly takového právního významu pro podružnou pojišťovnu, že je lze pokládati za rovnocenné i přijetí výpovědi. I kdyby pojišťovna R. nebyla zmocnila vedoucí pojišťovnu ku přijetí výpovědi pojišťovací smlouvy, bylo by přijetí to vedoucí pojišťovnou účinným i pro R., pakli dřívější rovnocenné jiné úkony vedoucí pojišťovny byly uznávány účinnými i pro R., poněvadž třetí osoba jest chráněna důvěrou v zevnější okolnosti, byly-li přivoděny pojišťovnou R., tím, že účinnost jiných rovnocenných jednání, úkonů a opomenutí vedoucí pojišťovny uznávala. Tato zásada plyne nejen z § 367 poslední věty obč. zák., z ustanovení o omylu (§ 871 obč. zák. a násl.) a z ustanovení o veřejné a tajné plné moci (§ 1017 obč. zák.) a právní domněnce o plné moci § 837 obč. zák. a čl. 47 obchod, zák. a j., nýbrž i z § 914 obč. zák. a ze čl. 278 obchod, zák. o poctivosti v obchodním styku a o obchodní důvěře a víře. Jest proto provésti ony důkazy a zejména zjistiti, které úkony prováděla vedoucí pojišťovna s účinností pro pojišťovnu podružnou, a v souvislosti s provedenými již důkazy z toho odvoditi nutné závěry. Poněvadž se tak nestalo, bylo oba rozsudky nižších soudů zrušiti podle §§ 496 čís. 3, 513, 510 c. ř. s., při čemž se dodává, že nevadí, že v jiném sporu jiných stran, jak odpůrkyně dovolatele uvádí, bylo zjištěno, že oné obchodní zvyklosti není, ano jde o skutečnost, jež musí býti v každém sporu zjišťována samostatně. Dojdou-li nižší soudy k závěru, že styk pojistníka s vedoucí pojišťovnou byl takový, že lze z něho rozumově souditi, že vedoucí pojišťovna jednala tak, že to činilo zevní dojem, jakoby byla oprávněna ku přijetí výpovědi s účinností i pro žalující společnost, nelze výpovědní dopis z 21. července 1928 vykládati tak, že žalovaný vypovídá jen pojišťovací smlouvou uzavřenou s vedoucí společností, ano s hospodářského hlediska žalovaného nelze seznati rozumové důvody proč by vypovídal jen 60% smlouvy, a nikoliv celou, an nabyl držbu celé pojištěné nemovitosti.