Čís. 13400.

Bylo-li vyrovnací řízení o jmění žalovaného pravoplatně skončeno již před vynesením rozsudku soudu prvé stolice, pokud se týče před ukončením ústního jednání v prvé stolici, aniž žalovaný námitku vyrovnání před prvým soudem uplatnil, nemohl soud k vyrovnání přihlížeti z úřadu a jest námitka vyrovnání teprve v odvolání opožděná.
Po pravoplatném vyrovnání není sice dlužník povinen věřiteli platiti více než vyrovnací kvótu, ale není v tom nic nedovoleného, vzdá-li se výhody z vyrovnání a platí-li věřiteli více než vyrovnací kvótu, pokud se ovšem placení takové nepříčí velícímu předpisu § 55 (1) vyr. ř. z roku 1931, to jest, pokud se neděje v základě neplatné úmluvy, kterou byla takovému věřiteli před vyrovnáním nebo v čase mezi vyrovnáním a právní platností potvrzovacího usnesení nedovoleným způsobem přislíbena zvláštní výhoda.
V tom, že dlužník, jsa žalován o zaplacení celé pohledávky, v první stolici nenamítal vyrovnání, jest spatřovati vzdání se výhod z něho plynoucích.
(Rozh. ze dne 27. března 1934, Rv II 184/34.)
Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud uznal za opožděnou námitku, vznesenou teprve v odvolání, že o jeho jmění bylo usnesením krajského soudu v M. ze dne 28. února 1933 zahájeno vyrovnací řízení, jež skončilo přijetími vyrovnací kvoty 50% splatné ve čtyřech splátkách. Než výtka tato není opodstatněna. Jest sice pravda, že k velícím předpisům vyrovnacího řádu jest přihlížeti z úřadu, což zejména platí ve příčině úmluv, jimiž se věřiteli poskytuje zvláštní výhoda proti ostatním věřitelům stejného druhu ve smyslu § 55 (1) vyr. ř. Odvolací soud však v tomto případě k námitce prvého žalovaného o vyrovnání jako k námitce opožděné právem nepřihlížel. Neboť podle tvrzení prvého žalovaného bylo vyrovnací řízení pravoplatně skončeno již před vynesením rozsudku soudu prvé stolice, pokud se týče před skončením ústního jednání v prvé stolici, to jest před 20. září 1933, aniž žalovaný námitku vyrovnání před prvým soudem uplatnil. Po pravoplatném vyrovnání není sice vyrovnací dlužník povinen věřiteli platiti více než vyrovnací kvotu, ale není v tom nic nedovoleného, vzdá-li se výhody z vyrovnání a platí-li věřiteli více než kvotu vyrovnací, pokud ovšem placení takové se nepříčí velícím předpisům § 55 (1) vyrov. ř., to jest, pokud se neděje v základě neplatné úmluvy, kterou byla takovému věřiteli před vyrovnáním nebo v čase mezi vyrovnáním a právní platností potvrzovacího usnesení nedovoleným způsobem přislíbena zvláštní výhoda. Že takovouto úmluvu žalovaný se žalobcem učinil, ve sporu netvrdil a nedolíčil; v tom pak, že v prvé stolici nenamítal vyrovnání, jest spatřovati vzdání se výhod z něho plynoucích. Nebylo tudíž přípustné, aby odvolací soud z úřadu hleděl k nové námitce v odvolání, nepoukazující k tomu, že byly porušeny velící předpisy vyrovnacího řádu.

Citace:

č. 13400. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 385-386.