Čís. 13185.

Předložil-li soudce první stolice rekurs proti usnesení úředníka pomocné soudní služby (zákon ze dne 27. března 1931, čís. 57 sb. z. a n.) soudu druhé stolice, není již oprávněn o rekursu rozhodnouti, nýbrž přísluší rozhodnutí o rekursu jen rekursnímu soudu.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1934, R II 473/33.) K rekursu vymáhajících věřitelů proti usnesení prvého soudu v exekuční věci ze dne 3. března 1933 předložil první soud spisy rekursnímu soudu k rozhodnutí s tím, že soudce nemíní vyhověti stížnosti proti usnesení, vydanému aktuárem. Když spis byl vrácen rekursním soudem soudu první stolice s poukazem, by bylo podáno určité vysvětlení, první soud rekursu vyhověl a změnil usnesení aktuára. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, předložil spisy rekursnímu soudu k rozhodnutí o rekursu vymáhajících věřitelů proti usnesení prvého soudu ze dne 3. března 1933. Důvody: Právem si stěžuje vymáhající věřitelka na postup prvého soudu. Podle § 3 zák. čís. 57/31 může ovšem soudce změniti sám usnesení aktuární a má spisy předložiti rekursnímu soudu jen, nemíní-li sám rekursu vyhověti. Usnesl-li se však soud první stolice, že nemíní sám rekursu vyhověti, a předložil-li spisy rekursnímu soudu k rozhodnutí, jest k rozhodnutí o rekursu příslušný výhradně rekursní soud, příslušnost soudu první stolice ke změně napadeného usnesení přestala tím, že soud, zabývaje se rekursem, rozhodl, že nechce rekursu vyhověti a spisy předkládá rekursnímu soudu. Podle § 416 druhý odstavec c. ř. s. jest soud vázán na své rozhodnutí, jakmile jest prohlášeno, nebo, je-li v případě § 415 odevzdáno k vyhotovení. Tu však nejde o takový případ, poněvadž usnesení, že soudce nemíní sám rekursu vyhověti, se stranám nedoručuje, strany z tohoto usnesení nenabyly ovšem bezprostředně práv, avšak, když spisy byly rekursnímu soudu podle předpisů c. ř. s. správně předloženy k rozhodnutí, nemůže příslušnost, řídící se předpisy c. ř. s., změněna býti tím, že soud první stolice změní své dřívější stanovisko a jest toho názoru, že dřívější rozhodnutí neodpovídá zákonu. To by odporovalo zásadám c. ř. s., podle něhož až na případy, v zákoně zvláště uvedené, rozhodnutí soudce může býti změněno jen odvolací (rekursní) stolicí, a tím, že soud první stolice prohlásil, že nemíní rekursu vyhověti, stalo se usnesení aktuára usnesením soudu, o kterém nemůže soud první stolice již rozhodnouti k rekursu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle ustanovení druhé věty prvního odstavce § 3 zákona čís. 57/31 rozhodne soudce první stolice o opravném prostředku proti rozhodnutí úředníka vyšší pomocné soudní služby, má-li za to, že jest mu vyhověti, jinak předloží opravný prostředek druhé stolici, by o něm rozhodla. Z toho vyplývá, že soudce první stolice, když, nemíniv mu vyhověti, předložil rekurs proti usnesení úředníka pomocné soudní služby soudu druhé stolice, není již oprávněn o rekursu rozhodnouti, nýbrž že rozhodnutí o rekursu přísluší jen rekursnímu soudu. Soud první stolice neprávem proto rozhodl o rekursu proti usnesení úředníka pomocné soudní služby po předložení rekursu soudu druhé stolice, ač mu dříve vyhověti nemínil, a rekursní soud nepochybil, zrušiv toto usnesení prvního soudu.

Citace:

č. 13185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 69-70.