Čís. 13531.

Příročí podle zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n.
Byla-li pohledávka, jež tu byla již před povolením příročí, zajištěna postoupením směnek, když již bylo výstavci povoleno příročí, jde o jednání neplatné. K neplatností té jest přihlížeti z úřadu, třeba nebyla namítána ve směnečných námitkách.
Tuto neplatnost lze namítnouti i indosatáři, jenž se súčastnil neplatného právního jednání a věděl v době, kdy přijal směnky k zajištění své pohledávky za výstavcem, že výstavci bylo povoleno příročí.
(Rozh. ze dne 11. května 1934, Rv 11 319/34.)
Žalující banka vymohla si směnečné platební příkazy proti přijatelům čtyř směnek, jež převedl' na žalobkyni Úvěrní ústav nevyplněným rubopisem k zajištění pohledávky žalobkyně za Úvěrním ústavem. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečné platební příkazy v platnosti, odvolací soud je zrušil. Důvody: Není sporu o tom, že Úvěrnímu ústavu bylo povoleno příročí od 18. ledna 1933 do 31. března 1934. Z výpovědí svědků plyne, že žalobkyně jest v obchodním spojení s Úvěrním ústavem, že z tohoto obchodního spojení vznikla žalobkyni pohledávka ve výši 36000 Kč a že žalobkyně žádala od Úvěrního ústavu buď zaplacení této pohledávky neb dostatečné její krytí, po případě doplnění tohoto krytí, což se stalo tím způsobem, že Úvěrní ústav zaslal žalobkyni dne 15. dubna 1933 ke krytí shora uvedeného salda, které počátkem roku 1933 činilo 36000 Kč, 4 směnky po 5000 Kč, které jsou předmětem tohoto sporu. Jak svědci výslovně potvrdili, bylo jim známo, že Úvěrnímu ústavu bylo povoleno příročí a že přes to směnky byly žalobkyni přijaty k zajištění pohledávky žalující strany proti Úvěrnímu ústavu ve výši 36.000 Kč. Podle § 5 odst. (1) zák. ze dne 10. října 1924 čís. 240, sb. zák. a nař. o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů nesmějí za příročí býti staré pohledávky ani pojišťovány ani vypláceny ahi jakýmkoliv způsobem uspokojovány. Úvěrní ústav tedy nesměl starou pohledávku, která podlé udání svědků již existovala začátkem roku 1933, tedy před povolením příročí, zajistiti postoupením čtyř směnek, poněvadž postoupení směnek se příčí ustanovení zákona shora citovaného. Směnka sice jest odloučena od právního jednání (na př. od zápůjčky), které bylo podkladem pro vystavení směnky, ale je-li směnka ještě v rukou věřitele, s nímž bylo ono právní jednání sjednáno, jsou přípustný námitky plynoucí z onoho právního jednání, které bylo podkladem pro vystavení směnky. V souzeném případě lze tuto námitku vznésti s úspěchem také proti indosatáři směnky, ježto žalobkyně se súčaštnila tohoto neplatného jednání a věděla, že Úvěrnímu ústavů již povoleno bylo příročí v době, kdy přijala směnky ku zajištění své pohledávky proti Úvěrnímu ústavu. Jest tedy přenesení směnek bianko indosamentem neplatné, ježto takovéto; plnění má v zápětí, neplatnost celého právního jednání jakožto smlouva, která se příčí zákonnému zákazu (§ 879 obč. zák,). Nehledíc k tomu, že již zajištění pohledávky staré jest zákonem zakázáno za dobu trvání příročí, má zažalováním směnek pohledávka žalobkyně proti Úvěrnímu ústavu bytí uspokojena, což rovněž jest nedovolené. Právem proto strana žalovaná uplatňuje, že nelze se domáhati směnečného závazku, jenž byl způsobem příčícím se zákonu na žalobkyni přenesen. Při tom nijak nepadá na váhu, že námitka tato nebyla uplatňována v námitkách v třídenní lhůtě ku vznesení námitek, poněvadž na neplatnost jednání musí bytí vzat zřetel z úřadu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle zjištění odvolacího soudu měla dovolatelka za Úvěrním ústavem počátkem roku 1933, tedy před povolením příročí Úvěrnímu ústavu, pohledávku 36000 Kč a žádala od něho buď její zaplacení, nebo krytí, po případě doplnění krytí, čemuž Úvěrní ústav vyhověl, zaslav jí dne 15. dubna 1933 ke krytí dlužného zůstatku sporné směnky a dovolatelka je přijala k zajištění své pohledávky. Odvolací soud právem shledal v tomto převodu směnek neplatné jednání po rozumu § 5 (1) zákona ze dne 10. října 1924 čís. 240 sb. z. a n. a § 879 obč. zák. Předpisy zákona čís. 240/1924 sb. z. a n. jsou právem velícím a jest k nim hleděti z úřadu, a není proto překážkou, že žalovaní výslovně v písemných směnečných námitkách nenamítali neplatnost převodu s ohledem na povolené příročí. Odvolací soud náležitě také dolíčil, že námitku neplatnosti, pokud se týče nicotnosti, mohou žalovaní uplatňovati proti dovolatelce jako indosatářce, a stačí dovolatelku odkázati na příslušné důvody napadeného rozsudku, jež nebyly vyvráceny vývody dovolání.

Citace:

Čís. 13531.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 566-567.