Čís. 13195.

K zániku směnečného dluhu zaplacením není třeba, by plátci byla vydána kvitovaná směnka a po případě i protest pro neplacení.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1934, Rv I 1408/32.)
Na základě směnečného platebního příkazu byla povolena žalované firmě L. proti žalobci Adolfu B-ovi exekuce na svršky. Žalobu o nepřípustnost exekuce odůvodňoval žalobce tím, že po vzniku exekučního titulu byla vymáhaná pohledávka firmě L. zaplacena firmou Š. a že tím zanikla. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Žalobce odůvodňuje nepřípustnost exekuce nespornou skutečností, že směnečná pohledávka, na niž zní exekuční titul (směnečný platební příkaz), po jeho vzniku byla firmou J. Š. a spol. vymáhající věřitelce, žalované firmě bratří L. zaplacena a tím zanikla. Odvolací soud míní, že zaplacení nebrání dalšímu vedení exekuce firmou bratří L., poněvadž prý zevrubnější podrobnosti placení nejsou ze spisů zřejmé, zejména zda se placení stalo ve smyslu § 44 směn. zákona. Tomuto názoru však nelze přisvědčiti. Neboť směnky dal žalobce firmě Š. za účelem placení svého dluhu u této firmy a tato je předala firmě bratří L. za účelem placení svého dluhu u této firmy. Platila tedy firma Š. a spol. firmě bratří L. svůj dluh, ale současně i směnečný dluh žalobcův a nemá firma bratří L. proti žalobci ze směnečného platebního příkazu nic k požadování, poněvadž měla proti žalobci a proti firmě Š. jedinou společnou pohledávku. Nerozhodným jest, nežádala-li firma Š. podle § 4 směn. zák. vydání kvitované směnky i s případným protestem pro neplacení, neboť to jest jen právem platícího dlužníka a není ani podstatnou součástí placení (§ 1412 obč. zák.), ani předpokladem zániku pohledávky (§ 1411 obč. zák.). Žalovaná strana odůvodňuje své oprávnění k vedení exekuce tím, že jí firma Š. za sporu postoupila (§ 1392 obč. zák.) svou pohledávku za žalobcem, jenž o tom byl dopisem ze dne 30. října 1931 uvědoměn. Okolnost ta jest bezpodstatná, an exekuční titul (směnečný platební příkaz) nezní ve prospěch firmy Š. jako vymáhající věřitelky a nemůže proto firma bratří L. ani jako postupník vymáhati exekučně pohledávku, pro niž není vůbec exekučního titulu a o niž v souzeném případě ani nejde, a neprospělo by jí ani, kdyby prokázala postup listinou v § 9 ex. ř. uvedenou. Ve skutečnosti se má věc tak, že firma bratří L. vymáhá svou zaplacením zaniklou pohledávku pro firmu Š. a spol. v dohodě s ní, což zřejmě jest nesporné. Jde proto o vymáhání pohledávky firmy Š. a spol. proti žalobci způsobem zákonu se příčícím. Není proto žalovaná firma ani s hmotněprávního ani s formálně právního hlediska oprávněna vésti exekuci.

Citace:

č. 13195. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 86-87.