Čís. 13201.

Ustanovení nájemní smlouvy o zaplacení stavebního příspěvku nájemcem nepříčí se o sobě dobrým mravům.
Nestačí tvrzení v žalobě nájemce o vrácení stavebního příspěvku, že úmluva o zaplacení stavebního příspěvku jest neplatná, ježto jde o bytovou lichvu ve smyslu § 8 čís. 1 b) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. v doslovu zákona čís. 80/24 sb. z. a n., nýbrž musí býti tvrzeno a třeba-li prokázáno, v čem mimořádné bytové poměry záležely a v čem jich pronajímatel využil.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1934, Rv I 1329/32.)
Žalobce najal od žalovaných v novostavbě čtyřpokojový byt s příslušenstvím v 1. patře na dobu deseti let za roční nezvyšitelné nájemné 12000 Kč. Před uplynutím smluvené doby nájemní byli žalovaní oprávněni nájem vypověděti jen z určitých důvodů, žalobce měl volnost kdykoli nájemní smlouvu zrušiti v nájemních termínech. Nájemní práva žalobcova byla vložena do pozemkové knihy. Žalobce podle závazku v nájemní smlouvě převzatého, složil k rukám žalovaných k úhradě vyšších stavebních nákladů 30000 Kč jako nevratitelný stavební příspěvek jednou pro vždy. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných vrácení zaplaceného stavebního příspěvku, tvrdě, že se smlouva, podle níž se žalobce zavázal zaplatili stavební příspěvek 30000 Kč, příčí dobrým mravům, protože žalovaní touto smlouvou využili mimořádných bytových poměrů způsobených válkou a trvajících do dnes. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Jádrem sporu jest otázka, zda je přípustné, by si majitel domu dal nájemní smlouvou slíbiti a vyplatili od nájemce kromě smluveného nájemného za používání bytu ještě zvláštní příspěvek k úhradě vyšších stavebních nákladů, tak, jak se stalo v souzeném případě, kde se žalobce za používání čtyřpokojového bytu s příslušenstvím v nově postaveném domu zavázal žalovaným platiti roční nájemné 12000 Kč a kromě toho zaplatiti jim jednou pro vždy stavební nevratitelný příspěvek 30000 Kč. V rámci výtky nesprávného právního posouzení věci snaží se odvolatel dolíčiti, že jde o smlouvu příčící se jednak dobrým mravům a zákonu, ježto stavební náklady má nésti stavebník sám, kdežto nájemce má platiti jen nájemné, jednak o smlouvu nicotnou po rozumu § 879 čís. 4 obč. zák. a podle § 8 odst. (1) písm. b) zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., ježto bez složení stavebního příspěvku by byli žalovaní byt mu nepronajali za tehdejší bytové tísně. Tyto výtky jsou liché. Nelze seznati, proč by se smlouva, o niž tu jde, příčila zákonu nebo dobrým mravům. V podstatě jde o úplatu za užívání najatých místností, která byla na určitou předem smluvenou dobu zaplacena napřed, že takovéto předem placené nájemné označily strany jako stavební příspěvek, a že úplaty té bylo skutečně také použito k částečné úhradě stavebních nákladů, je nerozhodné. V souzeném případě tvrdil ovšem žalobce, že žalovaní využili bytové tísně, by ho přiměli k uzavření smlouvy nájemní a zejména ku složení stavebního příspěvku, ale toto všeobecné tvrzení žalobce nijak nerozvedl, netvrdil, že tehdy byl v bytové tísni, že žalovaní o ní věděli a jí využili právě tím, že si od něho dali slíbiti a vyplatiti stavební příspěvek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze přisvědčili výtce žalobce, že odvolací soud věc po právní stránce mylně posoudil. Žalobce snaží se dovoditi, že úmluva o vyplacení stavebního příspěvku jest již proto neplatná, že jest bytovou lichvou ve smyslu § 8 čís. 1 b) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. v doslovu zákona čís. 80/24 sb. z. a n., který předpis má na mysli mimořádné bytové poměry, vyvolané válkou, a nikoliv individuelní tíseň vykořisťovaného ve smyslu § 879 druhý odstavec čís. 4 obč. zák. Dovolatel přehlíží, že jím dovolávané ustanovení zákonné jest právním důvodem, z něhož žaluje, že však musí uvésti podle § 226 c. ř. s. skutkové okolnosti, o něž žalobní nárok opírá, a o nich nabídnouti důkazy. Nestačilo proto prostě tvrditi, že strany uzavřely smlouvu, která jest předmětem sporu, jíž žalovaní využili mimořádných bytových poměrů vyvolaných válkou, nýbrž, v čem tyto mimořádné bytové poměry záležely a v čem jich využili žalovaní v neprospěch žalobce, neboť jen zjištěním, že tu byly ještě mimořádné bytové poměry válkou vyvolané, mohl soud posouditi, zda uzavřením smlouvy porušen byl zákon. Nepochybil proto odvolací rozsudek, vytýká-li, že žalobce ani netvrdil, že byl v bytové tísni, že žalovaní o ní věděli a jí využili, davše si z toho důvodu od žalobce slíbiti a vyplatiti stavební příspěvek. Že by smlouva jinak příčila se dobrým mravům, žalobce vůbec netvrdil. Avšak i po té stránce jest souhlasit! s nižšími soudy, že nelze nahlédnouti, proč by smlouva se příčila dobrým mravům. Žalobce sám ve smlouvě počítal s tím, že hodnota bytu mohla by stoupnouti, a proto chránil se doložkou, že nájemné jest nezvyšitelné, a jeho výhody stojí proti jeho ztrátám. Když se uváží, že i zákon o ochraně nájemníků takové byty, jaký najal žalobce, vypustil z ochrany, nelze souhlasiti s názorem žalobce, že se smlouva příčila dobrým mravům. Jestliže žalobce neuvedl skutkový základ pro neplatnost smlouvy z důvodu bytové lichvy, a soudy neshledaly, že ani jinak smlouva se nepříčí dobrým mravům, pak není nájemní smlouva neplatnou, a žalobce nemůže se z důvodu toho dovolávati vrácení zaplaceného stavebního příspěvku, který jako nájemné byl předem zaplacen, když jeho vrácení se předem vzdal.

Citace:

č. 13201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 93-95.