Č. 1939.

Administrativní řízení. — Řízení před nejv. spr. soudem: Rozhoduje-li úřad jako revisní instance ve věci, v níž je pořad instační již vyčerpán, jest rozhodnutí jeho nezákonné. Ke skutečnosti té přihlíží nss z moci úřední.
(Nález ze dne 6. února 1923 č. 2137.)
Věc: Josef U. v D. jako správce majetku Albrechta H. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran trestu pro opožděné podání soupisu pozemkového majetku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozsudkem z — uznal služnovský úřad v Bánovcích Albrechta H. resp. jeho zástupce Josefa U. vinným přestupku § 9 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., jehož se dopustil tím, že nepředložil stpú-u ve lhůtě tímto nařízením stanovené soupis pozemkového majetku, a odsoudil jej pro tento přestupek k pokuto 5000 K, v případě nedobytnosti k třídennímu uzavření na vlastní útraty.
Z rozsudku prvé stolice podal Josef U. za Albrechta H. odvolání, o němž rozhodl županský úřad v Trenčíně rozsudkem z —, kterým potvrdil rozsudek prvé stolice ohledně viny i důvodů, snížil však uloženou peněžitou pokutu na částku 1000 Kč, zároveň pak vyslovil, že proti jeho rozsudku není dalšího odvolání.
Na to podal Josef U. žádost o revisi na základě § 3 zák. čl. 20 z r. 1901 k ministrovi pro Slov., jenž výnosem z — odmítl tuto stížnost jako bezdůvodnou, poněvadž dle § 5 bodu 6 a § 10 vl. nař. skončila lhůta k podání soupisu zabraného majetku pro vlastníka statků majících výměru přes 869,6 ha dnem 20. května 1920, během kteréž lhůty byl odsouzený povinen potřebné tiskopisy si zaopatřiti a soupis podati. Dle spisů však požádal odsouzený o zaslání tiskopisů teprve dne 9. října 1920.
Proti tomuto rozhodnutí podává Josef U. jako správce majetku Albrechta H. stížnost, o níž soud uvážil takto:
Dle § 9 vl. nař,. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. jest pořad instanční v příčině trestních nálezů vydaných pro nepřihlášení pozemkového majetku omezen v tom směru, že z rozhodnutí druhé stolice není dalšího opravného prostředku. Dle toho bylo již rozhodnutí županského úřadu konečným výrokem, jímž byl vyčerpán pořad instancí úřadů správních povolaných k rozhodování v této věci, a to do té míry, že neměla místa ani revisní žádost dle § 3 zák. čl. 20 z r. 1901, nýbrž jedině stížnost k nss-u.
Závěr ten plyne i ze samého zák. čl. 20 z r. 1901, neboť dle § 12 tohoto zákona okolnost, že z rozhodnutí jest dle zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. přípustná v zákonné lhůtě stížnost k nss-u, vylučuje možnost domáhati se nápravy žádostí revisní.
Podal-li st-l přes to revisní žádost, měl žal. úřad se zřetelem na svrchu uvedené vývody žádost tu odmítnouti jako nepřípustnou.
Úřad však tak neučinil, nýbrž podrobil žádost st-lovu prozkoumání ve věci samé, a shledav, že není zákonných důvodů pro zrušení rozhodnutí druhé stolice a nařízení nového řízení, zamítl žádost jako bezdůvodnou.
Tím vybočil úřad zřejmě z mezí svého oprávnění, neboť rozhodoval jako revisní instance ve věci, v níž rozhodovati příslušným nebyl.
Dopustil se tím nezákonnosti, k níž soud musil přihlédnouti z povinnosti úřední, a musil proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1939. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 440-441.