Čís. 13543.

Úmluvou, že jest konati na pohledávku splátky při každém představení, jak se dají, nebylo ponecháno konáni splátek na libovůli dlužníka.
I tam, kde bylo plném ponecháno na libovůli právnické osoby, jest soudu určití dobu plnění podle třetí věty § 904 obč. zák.
(Rozh. ze dne 17. května 1934, Rv I 1620/32.)
Žalobce provedl žalovanému spolku elektrisaci jeviště, za čež mu žalovaný spolek dlužil 4150 Kč. Bylo ujednáno, že žalovaný má dáti žalobci při každém představení spolku splátku. Žalobu o zaplacení 4150 Kč procesní soud prvé stolice zamítl a uvedl ke konci důvodů, že návrh žalující strany podle § 904 obč. zák., by doba k plnění byla určena soudem, není odůvodněn, poněvadž toto zákonné ustanovení tu nepřichází v úvahu. Odvolací soud uznal žalovaný spolek povinným zaplatili žalobci 4150 Kč a sice v měsíčních splátkách po 200 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolatelka neprávem vytýká s hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. mylnost názoru odvolacího soudu, že v souzeném případě jest podle § 904 obč. zák. ponechali soudu, by určil podle slušnosti dobu plnění zažalované pohledávky, a nelze schváliti její názory, že plnění ponecháno jest její libovůli a žalobní pohledávka tedy bude splatna až po zániku spolku. Zjištěné ujednání, že na pohledávku konati jest při každém představení (divadelním) splátky, jaké se dají (tunliche Anzahlung), nelze podle obyčeje poctivého obchodu (§ 914 obč. zák.) vykládati tak, že se pořádání představení a tedy i konání splátek ponechává úplně na libovůli dovolatelky, nýbrž, že obě strany při tom měly na mysli, že dovolatelka bude pořádati představení a tedy i konati splátky podle možnosti, takže žalobní pohledávka bude v dohledné době zaplacena, jde tu tedy zřejmě o případ třetí věty § 904 obč. zák., že dobu plnění určiti má podle slušnosti soudce. Ostatně k témuž výsledku se dospěje, i kdyby se ujednání vykládalo tak, že čas splnění byl ponechán libovůli dovolatelčině. Ustanovení druhé věty § 904 obč. zák., že v tom případě vyčkati jest smrt dlužníkovu a držeti se pak dědiců, platí jen pro případy, kde dlužníkem jest fysická osoba, nikoli, kde jím jest osoba právnická, u níž o smrti ani o dědicích nelze mluviti. Ustanovení toho nelze užiti na právnické osoby ani obdobně pro nedostatek podobnosti smrti fysické osoby se zánikem osoby právnické. Proto i tam, kde by plnění bylo ponecháno na libovůli právnické osoby, jíž jest dovolatelka, bylo by dobu plnění určití soudu podle třetí věty § 904 obč. zák. Neodůvodněnou jest i výtka, že přisouzené splátky jsou nepřiměřeně vysoké. Při stanovení doby plnění jest soudu vžiti slušný zřetel na zájmy a na poměry obou stran, nikoli jen na zájmy a poměry dlužníkovy. Přihlíží-li se v souzeném případě k výši zažalované částky a k tomu, že zažalovaný zbytek dluhu trvá již od začátku roku 1930, a že při placení soudem určeném dojde k úplnému zaplacení až v březnu 1935, jeví se i doba plnění i výše splátek okolnostem případu úplně přiměřenými. K volné úvaze o této přiměřenosti stačí obyčejná životní zkušenost a jest neodůvodněnou výtka neúplnosti řízeni, že prý odvolací soud nezjistil majetkový stav dovolatelčin, který, jak již uvedeno, není jedině rozhodný.

Citace:

Čís. 13543.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 580-581.