Čís. 13420.

Nepřípustnost pořadu práva, domáháno-li se na obci (v Čechách), by učinila zase veřejně přístupnou část veřejné cesty, jež byla usnesením obecního zastupitelstva prohlášena za nepřístupnou, a by nahradila škodu způsobenou zrušením veřejnosti cesty.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1934, R I 262/34.) Žalobkyně domáhala se na žalované obci v Čechách, by učinila část veřejné cesty, jež byla z usnesení obecního zastupitelstva prodána, veřejně přístupnou a zjednala stav, jenž tu byl před oním usnesením obecního zastupitelstva, a by nahradila žalobkyni škodu. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud vyhověl námitce a žalobu odmítl. Důvody: Napadené usnesení zamítá námitku nepřípustnosti pořadu práva, majíc za to, že tu jde o nárok na náhradu škody, který se netýká ručení obce podle §§ 36 a 37 obec. zříz., nýbrž o nárok proti obci, která ujednala se stavitelem Č-em smlouvu o veřejnou cestu. Podle § 1 j. n. vykonávají soudy soudní moc v občanských právních věcech. O tom, zdali jde o občanskou právní věc, rozhoduje povaha uplatňovaného práva. V tomto případě netvrdí žalobkyně, že jí příslušelo k veřejné cestě právo soukromé, že takové právo soukromé bylo porušeno usnesením obecního zastupitelstva ze dne 19. dubna 1929. To plyne ze žaloby, v níž se uvádí, že žalobkyně jezdila ze svého domu na své pole s vozíkem po oné veřejné cestě. Z usnesení obecního zastupitelstva o odprodeji části této cesty odvozuje žalobní nárok. Podle § 28 čís. 3 ob. zříz. pro Čechy patří do samostatné působnosti obce péče o udržování obecních silnic, cest atd., což tvoří část t. zv. místní policie. Obec jest tu činná v oboru veřejné správy, jest orgánem výkonné moci ve státě, vydává v této působnosti správní akty, které nepřísluší soudu přezkoumati. Domáhá-li se tedy žalobkyně, by žalovaná byla povinna učiniti část veřejné cesty nezákonným způsobem prý Václavu Č-ovi prodanou opět veřejnou, napadá tím správní akt vytvořený usnesením obec. zastupitelstva ze dne 19. dubna 1929 a chce se domoci odstranění jeho důsledků, což nepatří k působnosti soudu. Druhá část žalobní prosby domáhá se náhrady škody na obci z toho důvodu, že porušila povinnost uloženou jí v § 28 čís. 3 obec. zříz., čímž vznikla žalobkyni škoda. Proti veřejnoprávní korporaci lze uplatniti u soudu nárok na náhradu škody vždy, jednala-li ve svém soukromohospodářském oboru působnosti. O takový případ tu nejde. Potom však zná obecní zřízení jen případ ručení za protiprávní zaviněné jednání obecních orgánů upravený v § 37 obec. zříz. V tomto případě jest však nutno, by předběžná otázka, zda-li je tu zanedbání povinností se strany obce, a závazek k náhradě škody, byla rozhodnuta úřadem politickým, než může soud jednali o výši škody. Takové rozhodnutí také tu není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není pochyby o tom, že žalobní nárok tkví v poměrech práva veřejného a nikoli práva soukromého. Žalobkyně založila jej na tom, že žalovaná obec prodavši část veřejné cesty č. k. 2899/2 v N. do soukromého vlastnictví Václava Č-a, po kteréžto části veřejné cesty žalobkyně a její předchůdci jezdili na své pole č. kat. 1650 v N., znemožnila jí další její užívání a způsobila jí tím škodu; zvláštní své soukromé právo k cestě té žalobkyně vůbec netvrdila. Domáhá se pak, aby žalovaná dotyčnou část cesty učinila opět veřejně přístupnou a nahradila škodu. Usnesení obecního zastupitelstva o prodeji části veřejné cesty má dvojí povahu: jednak ruší se jím veřejnost dotyčné části veřejné cesty a v tom směru jde o rozhodnutí v oboru práva veřejného, jednak převádí se část ta do vlastnictví Václava Č-a, v čemž jde o právní jednání soukromoprávní. Nárok žalobní pak odvozován jest jen ze zrušení veřejnosti cesty. O nárocích založených v poměrech práva veřejného však nenáleží rozhodovati soudům, leč by jim to bylo výslovným zákonným ustanovením přikázáno, neboť soudní pravomoc vztahuje se podle § 1 jurisdikční normy jen na občanské (soukromoprávní) věci. Toto platí i o sporech o náhradu škody, i ty náležejí před soudy jen, kotví-li nárok náhradní v poměru soukromoprávním; kotví-li nárok náhradní v poměru veřejnoprávním, jsou soudy povolány o něm rozhodovati jen, je-li to výslovně zákonem ustanoveno. V souzeném sporu prvá část žalobního nároku domáhá se dokonce přímo opětného zveřejnění prodané části cesty, tedy přímo opatření veřejnoprávního. Druhá část žalobního nároku založena jest na usnesení o zrušení veřejnosti cesty. Není zákona, který by soudům přikazoval spory o takové nároky, najmě ani ne spory o náhradu škody ze zrušení veřejné cesty. Ustanovení §§ 28 čís. 3 a 37 obecního zřízení se na souzený případ nevztahuje, poněvadž zrušení veřejné cesty není pominutím povinností plynoucích z policie místní.

Citace:

č. 13420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 413-415.