Čís. 13376.

Pro spor o neplatnost nebo neúčinnost exekučního titulu jest výlučně příslušný exekuční soud, vznikl-li z podnětu a za řízení exekučního a má-li výsledek tohoto sporu právní důsledky na vedení exekučního řízení (§ 39 čís. 1 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 17. března 1934, Rv I 2585/33.)
Žalovaný vedl proti žalobcům k vydobytí peněžité pohledávky, přisouzené mu směnečným platebním příkazem krajského soudu v M. ze dne 6. května 1932 exekuci, nejprve vnuceným zřízením zástavního práva a pak vnucenou dražbou. Obě exekuce povolil okresní soud ve V. Žalobou, zadanou na krajském soudě v M. domáhali se žalobci na žalovaném, by bylo uznáno právem, že se směnečný platební příkaz krajského soudu v M, ze dne 6. května 1932, znějící na 50.000 Kč s přísl. prohlašuje za neplatný a že žalovaný jest povinen souhlasiti se zastavením exekuce E 1792/32 okresního soudu ve V., týkající se vnucené dražby nemovitostí zapsaných ve vložce čís. 1128 poz. knihy pro V. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu první stolice a celé řízení jako zmatečné a odmítl žalobu.
Důvody:
V souzeném případě jde o žalobu, která jest podle svého obsahu žalobou podle § 35 ex. ř., jakž ji i oba nižší soudy posuzovaly, neboť žalobci tvrdí a dokazují, že exekučně vymáhaný nárok není po právu, že žalovaný nemá pohledávku proti nim a že byl úplně uspokojen.
Tomuto obsahu žaloby ovšem neodpovídá konečný návrh, v němž se žádá, by směnečný platební příkaz, exekuční titul, byl prohlášen za bezúčinný. V žalobě se tvrdí a není o tom sporu, že exekuci vnucenou dražbou nemovitostí žalobců — jež dala podnět k tomuto sporu — povolil okresní soud ve V. usnesením ze dne 28. srpna 1932. Byl tedy pro žalobu oposiční výlučně příslušným okresní soud ve V. (§ 35 druhý odstavec a § 51 ex. ř.), který podle exekučního spisu povolil nejen exekuci vnucenou dražbou, nýbrž již před tím exekuci vnuceným zřízením práva zástavního (viz plen. rozhod. býv. nejv. soudu ve Vídni z 21. června 1904 Präs. 365, Gl. U. n. ř. 2729). Než i kdyby šlo o žalobu o neplatnost nebo neúčinnost exekučního titulu (§ 39 čís. 1 ex. ř.), byl by pro žalobu výlučně příslušným týž soud, jako soud exekuční (§ 17 ex. ř.), poněvadž jde o spor, který vznikl z podnětu a za řízení exekučního (vnucené dražby) a výsledek tohoto sporu by měl právní důsledky na vedení exekučního řízení, kdyby exekuční titul byl prohlášen za bezúčinný. Žádným způsobem nebyl tedy příslušným krajský soud v první stolici a vrchní soud v druhé stolici. Jde o nepříslušnost nezhojitelnou a zmatečnost rozsudků nižších soudů a řízení jim předcházejícího, k čemuž jest hleděti ve všech stolicích (§§ 471 čís. 7, 477 čís. 3, 494 a 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 13376. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 351-352.