Čís. 13308.

Žaloba o nepřípustnost exekuce na základě nálezu rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny, ježto tento nález byl právoplatným rozsudkem pojišťovacího soudu jako soudu odvolacího změněn, jest žalobou podle § 39 čís. 1 ex. ř.
Sociální pojištění (zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n.).
Předpisy §§ 212 a 238 zák. si neodporují. Zákon nepřiznává v § 212 zák. odvolání nemocenské pojišťovny odkladný účinek jen, pokud jde o provedení nálezu rozhodčího soudu, nikoliv též v příčině jeho vykonatelnosti. Nemocenská pojišťovna má poskytovati pojištěnci nemocenské dávky rozhodčím soudem přisouzené a nemá vyčkati, jak dopadne její odvolání. Nezachová-li se takto nemocenská pojišťovna, nepřísluší pojištěnci právo vésti soudní exekuci na základě nálezu rozhodčího soudu, proti němuž bylo nemocenskou pojišťovnou včas podáno odvolání, nýbrž zbývá mu jen, aby se obrátil na příslušný dozorčí úřad se žádostí o odpomoc, t. j. s dozorčí stížností za tím účelem, aby dozorčí úřad mocí dozoru (§§ 86 a 86 a) zák.) přiměl nemocenskou pojišťovnu k výplatě dávky v mezidobí a sjednal tak stav zákonu vyhovující.
Soudní exekuci lze povoliti teprve, až nález rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny bude pravoplatný, a na základě žádosti exekuční, k níž musí býti přiloženo vyhotovení exekučního titulu, opatřené doložkou vykonatelnosti.
Byla-li přes to exekuce již povolena dříve, není žaloba o nepřípustnost exekuce vyloučena tím, že pojišťovna nevznesla proti povolení exekuce rekurs.
Útraty vzešlé vedením exekuce prohlášené napotom za nepřípustnou, sdílejí osud vymáhané hlavní pohledávky.
(Rozh. ze dne 22. února 1934, Rv II 322/32.)
Nálezem rozhodčího soudu okresní nemocenské pojišťovny v U. byla okresní nemocenská pojišťovna v U. uznána povinnou, zaplatili Františku H-ovi 558 Kč. Okresní nemocenská pojišťovna podala odvolání k pojišťovacímu soudu v H., jenž částečně odvolání vyhověl a uznal rozsudkem ze dne 4. března 1931 okresní nemocenskou pojišťovnu povinnou zaplatili Františku H-ovi 186 Kč. Ještě před vynesením rozsudku pojišťovacího soudu v H. navrhl František H. proti okresní nemocenské pojišťovně v U. povolení exekuce k vydobytí 558 Kč na svršky okresní nemocenské pojišťovny v U. Tato exekuce byla povolena. Dne 19. března 1931 zaplatila okresní nemocenská pojišťovna Františku H-ovi na jeho vykonatelnou pohledávku 186 Kč a v důsledku toho učinila návrh na zrušení exekuce. František H. se vyjádřil proti zrušení exekuce, ježto jeho nárok není plně uspokojen vzhledem k exekučním útratám, načež se okresní nemocenská pojišťovna v U. domáhala na Františku H-ovi, by bylo uznáno právem, že nárok žalovaného z rozsudku pojišťovacího soudu v H. ze dne 4. března 1931 byl placením zrušen a že exekuce jest nepřípustná. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalovaný namítl, že právem vedl exekuci po pravomoci a vykonatelnosti rozhodnutí rozhodčího soudu v U. ze dne 28, dubna 1930 a že oprávněně proto žádá na žalující straně náhradu útrat povolení exekuce 94 Kč 42 h, na útratách vyjádření 65 Kč 68 h a na výkonném 10 Kč 50, celkem 190 Kč 60 h. Jde o to, zda žalovaná strana byla oprávněna vésti exekuci na stranu žalující po pravomoci rozhodnutí rozhodčího soudu v U. ze dne 28, dubna 1930, aniž by vyčkala výsledku odvolání podaného žalující stranou na pojišťovací soud v H, K otázce této jest přisvědčiti. Podle § 212 pojišť. zák. čís. 221 ze dne 9, října 1924, čís. 221 sb. z. a n. nemá odvolání žalující nemocenské pojišťovny odkladného účinku a byl proto žalovaný oprávněn, po uplynutí čtrnáctidenní doby v nálezu rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny v U, ze dne 28, dubna 1930 uspokojení svého nároku mobilární exekucí se domáhati a proto právem soud exekuci E 111/31 povolil. Na tom nemění nic ustanovení § 238 téhož zákona, dle něhož exekuce má býti povolena na základě přiložených vyhotovení exekučního titulu pravoplatných rozhodnutí rozhodčích a pojišťovacích soudů, poněvadž, jak svrchu řečeno, odvolání z nálezu rozhodčího soudu odkladného účinku nemá. Poněvadž žalovaný mobilární exekuci proti žalující navrhl po uplynutí čtrnáctidenní lhůty od nálezu rozhodčího soudu, právem domáhá se na žalující straně náhrady nákladů na povolení exekuce, vyjádření a výkonného 190 Kč 60 h, Byl-li pak nález rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny v U, rozhodnutím pojišťovacího soudu v H, jako soudu odvolacího částečně změněn, jest žalující pojišťovna oprávněna domáhati se na žalovaném zrušení exekuce jen ohledně částky, pokud byla strana žalovaná odvolacím soudem zamítnuta, avšak pokud se týče útrat vedení exekuce byl žalovaný oprávněn útraty tyto na žalující straně požadovati; a ježto plně zaplacením 168 Kč 20 h se svým nárokem uspokojen nebyl, právem vyjádřil se proti zrušení exekuce a právem navrhl pokračování v exekuci. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Soud odvolací sdílí názor odvolatelky, že procesní soud po stránce právní spornou otázku neposoudil správně. Předně exekuční soud povolil podle nálezu rozhodčího soudu připojeného k exekučnímu návrhu exekuci, ač nález neměl předepsanou doložku pravoplatnosti a vykonatelnosti, jak patrno z vyhotovení připojeného k exekučnímu spisu. Pravdu sice má napadený rozsudek, že podle § 212 poj. zák. čís. 221/1924 nemá odvolání nemocenské pojišťovny z nálezu rozhodčího soudu odkládací účinek. To však podle názoru odvolacího soudu neznamená, že lze podle neprávoplatného nálezu takového povoliti exekuci, neboť tomu odporuje § 238 poj. zák. Rozpor tento podle názoru odvolacího soudu jest jen zdánlivý, neboť zákon zná nejen vymáhání nároků exekucí soudní, nýbrž i pořadem správním. Odvolací soud má za to, že se měl žalovaný domáhati pořadem správním toho, by pojišťovna nálezem rozhodčího soudu odsouzená, nemocenské mu vyplatila, třeba že se bránila proti nálezu odvoláním, Pak-li by však Citovaná dvě ustanovení pojišťovacího soudu připouštěla výklad opačný, nemůže pochybnost o výkladu tom vzniknouti soudci exekučnímu, poněvadž soud exekuční při rozhodování ve věcech exekučních v prvé řadě je vázán předpisy řádu exekučního, k nimž nyní patří i článek IV. zák. čís. 23/1928, jenž výslovně ustanovuje, že exekučními tituly jsou pravoplatná rozhodnutí soudů sociálního pojištění, jimiž podle části páté poj. zák. rozhodčí soudy nemocenské pojišťovny zajisté jsou. Jelikož je však nesporné, že nález rozhodčího soudu, podle něhož exekuce byla povolena, nebyl pravoplatným, naopak, že byl změněn rozsudkem pojišťovacího soudu k odvolání pojišťovny včas podanému, byla exekuce povolena neprávem a byla tedy nepřípustná. Když pak pojišťovna podle rozsudku pojišťovacího soudu, spor o nemocenské definitivně vyřídivšího, uhradila pohledávku žalovaného, zanikl nárok žalovaného a tím ovšem nastala jeho povinnost, by exekuci zrušil, a to úplně, poněvadž útraty exekučních návrhů a další útraty exekuce zavinil sám, podav exekuční návrh, v něrnž tvrdil proti pravdě, že exekuční titul je vykonatelný. Odvolatelka se sice nebránila rekursem proti povolení exekuce, ač k tomu oprávněna byla, ale v opomenutí tom nelze spatřovati preklusi žaloby, jejímž předmětem je to, co mohlo býti požadováno rekursem. Exekuční řád při obranách proti exekucím nepředpisuje jako jediný opravný prostředek rekurs. V souzeném případě jde patrně o žalobu z důvodu § 39 čís. 5 ex. ř., neboť námitky podle § 35 ex. ř. by byly musely se státi ne u soudu, nýbrž u úřadu jmenovaného v druhém odstavci druhé větě § 35. Když tedy exekuční soud při povolování exekuce proti předpisům čl. IV zák. čís. 23/1928 povolil exekuci podle nálezu, který pravoplatným nebyl, právem podle názoru odvolacího soudu strana povinná bránila se exekuci souzenou žalobou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze schválili názor odvolacího soudu, že jde patrně o žalobu z důvodu § 39 čís. 5 ex. ř. Pokud jest žalováno o nepřípustnost exekuce z důvodu, že nárok, pro který byla exekuce povolena, byl po vzniku exekučního titulu zrušen zaplacením, jest to zřejmě žaloba oposiční podle § 35 ex. ř. Pokud však se vyvozuje nepřípustnost exekuce také z toho, že exekuční titul, jenž byl základem pro povolení exekuce E 111/31 (t. j. nález rozhodčího soudu), byl pravoplatným rozsudkem pojišťovacího soudu jako soudu odvolacího v příčině částky převyšující 186 Kč 20 h změněn tak, že žaloba s dalším nárokem se zamítá, jde tu o žalobu podle § 39 čís. 1 ex. ř., opírající se o to, že exekuční titul, který byl základem exekuce, pozbyl pravoplatným rozsudkem částečně účinnosti. V obou směrech bylo žalobě odvolacím soudem právem vyhověno. Již prvým soudem bylo zjištěno, že žalobkyně zaplatila žalovanému na jeho vymáhanou pohledávku dne 19. března 1931 částku 186 Kč 20 h. V příčině této částky byl tedy vymáhaný nárok zrušen zaplacením po vzniku exekučního titulu, čímž jest odůvodněn žalobní návrh opřený o § 35 ex. ř. Nezáleží na tom, že v žalobním návrhu byl jako exekuční titul uveden jen rozsudek pojišťovacího soudu, nikoliv též nález soudu rozhodčího, neboť šlo v podstatě o týž nárok, což muselo býti oběma stranám již z doslovu žaloby zjevné. Exekuce pro zbytek vymáhané pohledávky i s útratami, vzešlými povolením exekuce, vyjádřením o návrhu na zrušení exekuce a výkonem exekuce, jest nepřípustná podle § 39 čís. 1 ex. ř., protože nález rozhodčího soudu, na jehož základě byla exekuce povolena, byl změněn na odvolání okresní nemocenské pojišťovny tak, že: nemocenská pojišťovna byla uznána povinnou zaplatili nynějšímu žalovanému na nemocenském jen 186 Kč 20 h, kdežto s dalším nárokem byla žaloba zamítnuta s konečnou platností. Nález rozhodčího soudu, jejž exekuční soud považoval na exekuční titul, byl tudíž pravoplatným rozsudkem pojišťovacího soudu změněn a stal se neúčinným, pokud v něm bylo nynějšímu žalovanému přisouzeno více než 186 Kč 20 h. Mylný jest dovolatelův názor, že ustanovení § 238 odst. (3) zák. o soc. poj. jest zbytečné a nelogické, protože podle § 212 téhož zákona není třeba s vymáháním nároku čekati až do rozhodnutí vyšší stolice. V § 212 zák. ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. jest ustanoveno, že odvolání nemocenské pojišťovny (z nálezu rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny) nemá odkladného účinku. Zákon tu nepřiznává odvolání nemocenské pojišťovny odkladný účinek jen pokud jde o provedení nálezu rozhodčího soudu, nikoliv též ve příčině jeho vykonatelnosti. (Srov. k tomu širší ustanovení § 524, prvý odstavec, c. ř. s.). Předpisem § 212 sleduje zákon jen prospěch pojištěnců, aby se neoctli v nesnázích v mezidobí, dokud nebude rozhodnuto o odvolání vzneseném nemocenskou pojišťovnou. Podle toho nemocenská pojišťovna má poskytovati pojištěnci nemocenské dávky rozhodčím soudem přisouzené a nemá tedy vyčkati, jak dopadne její odvolání. Nezachová-li se takto nemocenská pojišťovna, nepřísluší však pojištěnci právo vésti soudní exekuci na základě nálezu rozhodčího soudu, proti němuž bylo nemocenskou pojišťovnou včas podáno odvolání, neboť tomu brání ustanovení § 238 odst. (1) a (3) zák. o soc. poj., podle něhož soudní exekucí vykonatelná jsou jen pravoplatná rozhodnutí rozhodčích soudů a k žádosti za exekuci musí býti přiloženo vyhotovení exekučního titulu, opatřené doložkou vykonatelnosti. Podle § 39 vlád. nař. ze dne 28. prosince 1928 čís. 213 sb. z. a n. (jednací řád rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven, soudů pojišťovacích a vrchního pojišťovacího soudu) náleží potvrzovali vykonatelnost exekučních titulů (§ 238 odst. 3 zák. o soc. poj.) rozhodčímu soudu nemocenské pojišťovny nebo pojišťovacímu soudu podle toho, u kterého z nich byla věc v první stolici zahájena. Potvrzení toto podepíše předseda soudu nebo jeho náměstek. Z tohoto výkladu plyne, že si předpisy §§ 212 a 238 zák. o soc. poj. neodporují. Třebas odvolání nemocenské pojišťovny z nálezu rozhodčího soudu nemá odkladného účinku, není přece tento nález tak dlouho pravoplatný, dokud nebylo odvolacím soudem — t. j. pojišťovacím soudem — rozhodnuto o odvolání nemocenské pojišťovny, a soudní exekuci nelze na jeho základě povolili, nebylo-li k exekučnímu návrhu připojeno vyhotovení nálezu, opatřené předepsanou doložkou vykonatelnosti. Pojištěnci v mezidobí zbývá, aby se obrátil na příslušný dozorčí úřad se žádostí o odpomoc, t. j. s dozorčí stížností za tím účelem, aby dozorčí úřad z moci dozoru (§§ 86 a 86 a) zák. o soc. poj.) přiměl nemocenskou pojišťovnu k výplatě dávky v mezidobí a zjednal tak stav zákonu vyhovující. To však nemá s povolením soudní exekuce nic společného. Odvolací soud uvedl tedy správně, že exekuční soud neprávem povolil exekuci na základě neprávoplatného nálezu. Rovněž správně vyložil, že žaloba o nepřípustnost exekuce není vyloučena tím, že žalobkyně nevznesla proti povolení exekuce rekurs. Pokud jde o útraty vzešlé návrhem na povolení exekuce, vyjádřením o návrhu na zrušení exekuce a výkonem exekuce, nejsou tyto útraty pohledávkou samostatnou, nýbrž sdílejí osud vymáhané hlavní pohledávky, pro kterou byla vedena nepřípustná exekuce.

Citace:

č. 13308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 245-249.