Čís. 13371.

Manželé mohou se pro případ sporu o rozvod neb o rozluku dohodnouti o prozatímním výživném, které má býti manželce za sporu placeno. Byla-li dohoda učiněna pro dobu budoucí a pro případ, o němž nebylo jisto, zda a kdy nastane, jde o smír a jest věcí jeho výkladu, zda podle vůle stran bylo výživné určeno nezměnitelně pro všechnu budoucnost, či zda bylo stanoveno hledíc k poměrům obou manželů a vůbec k všeobecným poměrům doby, kdy byl smír uzavřen.
(Rozh. ze dne 16. března 1934, R II 98/34.) V odstavci V. notářského spisu ze dne 12. června 1911 dohodli se manželé, že v případě podání žaloby o rozvod nebo rozluku manželství kterýmkoliv z manželů má manželka za všech okolností právo na oddělené bydliště a že manžel v případě tom jest povinen, rovněž za všech okolností, platiti manželce až do pravoplatnosti rozsudku o žalobě nebo až do opětného manželského spojení prozatímní výživné 250 Kč měsíčně pod exekucí podle § 3 not. ř. Manželka, bydlící odděleně, podala na manžela žalobu o rozvod a o placení výživného a současně učinila návrh, by jí bylo povoleno prozatímní opatření placením prozatímního výživného 2.000 Kč měsíčně, kterážto částka prý odpovídá asi 250 Kč z roku 1911. Jinak uvedla manželka v návrhu, že hledíc k úmluvě v notářském spisu není třeba prozatímního opatření odděleným bydlištěm. Soud prvé stolice zamítl návrh manželky na placení výživného. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o návrhu žalobkyně na povolení prozatímního opatření znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Manžel nic nenamítal proti oddělenému bydlišti manželky a ani v nynějším rekursu neodporuje tomu, že manželka bydlí odděleně, a nic nevytýká v té příčině, že manželka nenavrhla povolení odděleného bydliště podle § 382 čís. 8 ex. ř. Následkem toho nemůže se nejvyšší soud otázkou odděleného bydliště zabývati. Stěžovatel odporoval a odporuje jen výši požadovaného zatímního výživného, zastávaje názor, že ujednanou částkou 250 K (rovnající se číselně 250 Kč) jsou vázány obě strany, že zrušení smlouvy by mohlo býti vysloveno jen ve sporu a že v řízení o zatímním opatření nemůže býti řešena otázka, zda ujednané výživné odpovídá nynějším poměrům, čili nic. S názorem tím nelze souhlasiti. Stěžovatel sám v rekursu uvádí, že ujednání o odděleném bydlišti a o prozatímním výživném mělo pro případ rozvodového sporu nahraditi prozatímní opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. Žalobkyně se takového prozatímního opatření »určením prozatímní výživy« podle § 382 čís. 8 ex. ř. domáhá — jak výslovně při ústním jednání prohlásila —, ale žádá, by prozatímní výživné, které jí bylo notářským spisem zajištěno, bylo zhodnoceno podle nynější ceny peněz. Má-li tedy soud rozhodnouti o návrhu žalobkyně, musí se právě v tomto řízení zabývati odstavcem V. notářského spisu, který upravuje týž předmět. Není o tom pochybnosti, že se manželé mohou pro případ sporu o rozvod nebo rozluku dohodnouti o prozatímním výživném, které má býti manželce za sporu placeno, neboť jde o nárok čistě soukromoprávní (rozh. čís. 2190, 7633, 8110 a jiná sb. n. s.). Také v tomto případě, byla taková dohoda učiněna, a to pro dobu budoucí a pro případ, o němž nebylo jisto, zda a kdy nastane. Strany ujednaly takto o výši prozatímního výživného smír podle § 1380 obč. zák. Správně rozpoznal rekursní soud, že tu platí výhrada rebus sic stantibus (§ 1389 obč. zák.). Přiměřenost výživného se mění podle potřeb osoby k výživě oprávněné i podle způsobilosti osoby k výživě povinné a vůbec podle času a poměrů. Jest věcí výkladu smíru, zdali podle vůle stran bylo výživné určeno jako nezměnitelné pro všechnu budoucnost, či zda bylo stanoveno hledíc k poměrům obou manželů a vůbec k všeobecným poměrům oné doby, kdy byl smír uzavřen (srovnej také rozh. čís. 2190 sb. n. s.). V souzeném případě není o tom pochybnosti, že strany, dohodnuvše se roku 1911 o zatímním výživném 250 K měsíčně, pokládaly podle tehdejších poměrů částku tu za postačitelnou, by zajistila manželce zatímní slušné výživné, příslušející jí podle §§ 108 a 117 obč. zák. a § 382 čís. 8 ex. ř. Rovněž není nejmenší pochybnosti o tom, že 250 korun rakousko-uherských mělo v roce 1911 daleko vyšší vnitřní hodnotu než má nyní 250 Kč. Nebrání tedy svatební smlouva z roku 1911 tomu, by nebylo manželce prozatímním opatřením podle § 382 čís. 8 ex. ř. vyměřeno slušné zatímní výživné, ano je zřejmé, že se od té doby poměry podstatně změnily a že zejména nákupní cena peněz poklesla tou měrou, že na to obě strany v době uzavření, smlouvy nemohly pomýšleti (§ 1389 poslední věta obč. zák.).

Citace:

č. 13371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 341-343.