Č. 11024.

Pojištění pensijní: Do služebních příjmů zaměstnance, podléhajícího pojistné povinnosti podle zák. č. 26/1929 Sb., jest pro zařádění do třídy služného čítati také odměnu za práci přes čas, která je poskytována zaměstnanci pravidelně, třebas na ni není právního nároku.
(Nález ze dne 30. ledna 1934 č. 16060/32.)
Věc: Jan P. a Leopold S. ve F. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 1. dubna 1931 zařadila úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze Leopolda S. v jeho zaměstnání u Jana P. ve F. s platností od 1. ledna 1929 vzhledem k zákonu z 21. února 1929 č. 26 Sb. do 5. třídy služného a současně předepsala příslušnou prémii. V odvolání uvedli st-lé, že plat S. činí 1.000 Kč měsíčně, tedy 12.000 Kč ročně, což odpovídá 4. třídě služného, a že nějaký nárok zaměstnancův na remuneraci je výslovně vyloučen, takže ji nelze započítávati do služebního příjmu.
Výměrem z 1. prosince 1931 zamítl zem. úřad v Praze podané odvolání z těchto důvodů: »Konaným šetřením, t. j. souhlasnou výpovědí zaměstnance a zaměstnavatele bylo zjištěno, že Leopold S. požívá vedle stálých služebních požitků ještě odměny za pracovní hodiny přes čas, kteroužto odměnu dlužno s ohledem na ustanovení § 4 odst. 2 pens. zák. č. 26/29 zahrnouti do služebních požitků jako proměnlivé požitky a započítati ji s ohledem na ustanovení odst. 3 vpředu zmíněného paragrafu průměrem částek vyplacených v předcházejících třech letech. Ježto pak oba st-lé doznali, že tato odměna činila za rok 1928, 1929 a 1930 každoročně 1.000 Kč, dlužno ji pro zařádění do třídy služného započísíi částkou 1.000 Kč. Připočtou-li se pak k této odměně 1.000 Kč ještě doznané pevné požitky zaměstnancovy v částce 1.000 Kč měsíčně, činí roční jeho započítatelné služební požitky celkem 13.000 Kč, jimž odpovídá vzhledem k ustanovení odst. 1 shora dotčeného paragrafu 5. třída služného.«
Další odvolání bylo zamítnuto nař. rozhodnutím z těchto důvodů: »Nesporno je, že Leopold S. byl u Jana P. v zaměstnání zakládajícím pojistnou povinnost. Pro zařádění pojištěnce k účelům pojištění jsou směrodatnými roční služební požitky. Zákon nestanoví, co dlužno služebními požitky rozuměti. Za služební požitky jest pokládati veškeré požitky ze služebního poměru, tedy veškeré úplaty, které zaměstnavatel zaměstnanci výslovně nebo mlčky slíbil anebo skutečně dal. Patří tedy k služebním požitkům bez výhrady veškeré nenahodilé požitky, na něž má zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli právní nárok (plat). Dále však k nim patří také dobrovolné dávky zaměstnavatelovy, opakují-li se (remunerace, odměny z různých titulů). Podmínka opakování je dána, jsou-li odměny poskytovány alespoň dvakráte za sebou nebo je-li jejich poskytování u dotyčného zaměstnavatele ustáleným zvykem. V předmětném případě dostával Leopold S. smluvený plat 1.000 Kč měsíčně. Kromě toho dostával však — podle protokolární výpovědi z 1. října 1931, učiněné u policejního úřadu ve F. — v letech 1928, 1929 a 1930 1.000 Kč za konané hodiny přes čas. V pravidelném plnění této dávky třeba spatřovati část ročních požitků zaměstnancových, které dlužno pro zařádění do jisté třídy služného připočísti ke smluvnímu platu.«
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Jádrem sporu jest otázka, lze-li do služebních požitků S.-ových zahrnouti i »odměnu« v částce 1.000 Kč ročně. Stížnost to popírá v podstatě z důvodu, že S. na odměnu neměl právního nároku, že byla jen dobrovolným darem zaměstnavatele a že jakýkoliv nárok na ni byl výslovně vyloučen. Stížnosti nebylo lze dáti za pravdu.
§ 4 odst. 2 pens. zák. č. 26/29 stanoví: »Do služebních požitků jest zahrnouti také příbytečné, aktivní, funkční a jakékoliv jinak nazvané přídavky (válečné, drahotní, vybavovací, nákupní a podobné), dále proměnlivé požitky (tantiémy, provise, podíl na zisku a jiné požitky, závislé na obchodním nebo pracovním výsledku), diety jednou třetinou, opakující se odměny jako remunerace, novoročné a podobné, dále dávky jiných osob, pokud obvyklé poskytování jich má vliv na výměru služebních požitků, jakož i všechny druhy požitků věcných.«
Zákon nedefinuje pojmu služebních požitků«, které podle odst. 1 § 4 mají býti podkladem pro zařádění pojištěnce do tříd služebních, avšak z výpočtu právě uvedeného je zřejmo, že zákonodárce, když uvádí zcela různorodé druhy příjmů, jaké jen se mohou v obchodním životě vyskytnouti, chtěl zahrnouti do tohoto pojmu jakýkoliv příjem, kterého se zaměstnanci dostává z důvodu vykonávání prací pojištěním povinných. Že pak do nich nechtěl zahrnouti jen ony požitky, na které má zaměstnanec právní nárok, plyne z toho, že mezi služební požitky počítá i dávky jiných osob, tedy osob jiných než zaměstnavatele, na které zaměstnanec zřejmě stihatelného nároku míti nemůže. Ostatně cit. ustanovení zákona, vytyčujíc »odměny«, nerozlišuje, je-li na ně právní nárok, anebo ne.
Žal. úřad subsumoval částku 1.000 Kč, o kterou zde jedině jde, právě pod pojem »opakující se odměny«. Stížnost ovšem si vykládá tento pojem tak, že musí jíti o odměny, které sice ve smlouvě služební sjednány nebyly, které jsou však v místě obvyklé a na které jest právní nárok tehdy dán, sankcionuje-li je zaměstnavatel skutečným plněním. Avšak vzhledem k tomu, že zákon odměny kvalifikuje jako součást služebních požitků již tehdy, když se opakují, a jedině toto opakování se prohlašuje za podstatné kriterium, nelze z textace zákona vyčisti, že by muselo jíti o odměny obvyklé, na které by snad měl zaměstnanec podle obchodních zvyklostí nárok, nehledě ani k tomu, že tam, kde zákonodárce podobné zvyklosti chtěl bráti v úvahu, to také přímo vyslovil, jako na př. u dávek jiných osob.
Jest tudíž stanovisko stížnosti, vylučující zmíněnou odměnu ze služebních požitků jen proto, že na ni zaměstnanec nemá právního nároku, v rozporu se zněním zák.
Vzhledem k tomu nelze uznati důvodnou ani výtku vadnosti řízení, že prý nebylo zjištěno, že šlo o dobrovolný dar bez jakéhokoliv právního nároku, že za práci přes čas nebyla sjednána žádná odměna a že nebyla ani Leopoldem S.-em požadována, že se hodiny přes čas nezaznamenávaly, že nebylo bezvadně zjištěno, že zmíněná odměna byla odměnou za práci přes čas, neboť všechny tyto okolnosti jsou vzhledem k hořejším vývodům bez právního významu.
Že Leopold S. v uvedených létech skutečně dostal odměnou částku 1.000 Kč vedle svýcn služebních požitků a že šlo o opakující se odměnu, stížnost nepopírá. Ale pak mohl žal. úřad vzhledem k ustanovení cit. § 4 odst. 2 tuto odměnu právem kvalifikovati za součást služebních požitků a provésti podle celkové výše jejich zařáděni do služebních tříd.

Citace:

Č. 11024. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 334-336.