Č. 11063.
Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: * Vyměřovací úřad není oprávněn vzíti za základ pro zjištění přírůstku hodnoty na újmu strany nabývací hodnotu (cenu) částkou nižší, nežli kterou vzal za základ jako hodnotu (cenu) zcizovací při posledním rozhodném převodu.
(Nález ze dne 12. února 1934 č. 5590/32.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 4304/25, 5388/26.
Věc: Anglo-československá a Pražská úvěrní banka v Praze proti zemskému úřadu v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trhovou smlouvou z 21. listopadu 1930 zcizila st-lka dům č. p.... v Praze. V přiznání udána nabývací hodnota částkou 1000000 Kč, kterou stanovena byla na základě dohody zcizovací hodnota při nabývacím převodu ze 17. února 1922 platebním příkazem N 2423/24951. Platebním příkazem ze 7. března 1931 předepsána st-lce dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí na podkladě nabývací ceny 620000 Kč podle smlouvy ze 17. února 1922.
Odvolání domáhající se toho, aby dávka byla vyměřena na podkladě nabývací hodnoty 1000000 Kč, bylo v pořadí stolic nař. rozhodnutím zamítnuto s tímto odůvodněním: Strana nemá nároku na to, aby vyměřující úřad vzal za základ pro vyměření dávky na místo zjištěné ceny nabývací obecnou hodnotu nemovitosti v době nabytí, a to ani v tom případě, když dávka z předcházejícího převodu byla vyměřena na základě zjištěné hodnoty, neboť podle dávkových pravidel provádí se při každém převodu vyměřování dávky samostatně bez ohledu na průběh a výsledek v případě předcházejícím. Z toho vyplývá, že strana nemůže s úspěchem žádati, aby vyměřující úřad vzal za základ pro vyměření dávky jako nabývací hodnotu částku, která byla při posledním dávce podrobeném převodu úřadem vzata jako hodnota zcizovací. Právě tak bezdůvodnou jest námitka dvojího zdanění, poněvadž není jiného platebního rozkazu, který by zpoplatňoval přírůstek hodnoty nastalý v době rozhodné pro výpočet tohoto přírůstku, t. j., v daném případě v době od 17. února 1922 do 21. listopadu 1930.
O stížnosti nss uvážil:
Legislatorní myšlenka, která zavedením dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí byla uskutečněna, spočívá v tom, postihnouti daní přírůstek hodnoty nemovitosti, který nastal bez zásluhy držitele. Podle systému přijatého v našich zemích a uzákoněného posléze v dávk. prav. vl. nař. č. 143/1922 Sb., nezjišťuje se tento přírůstek hodnoty v pravidelných obdobích, nýbrž zachycuje se při převodu nemovitostí, časovým základem pro zjišťování přírůstku hodnoty je tu období mezi dvěma převody nemovitostí. V tom smyslu § 5 prav. definuje přírůstek hodnoty jako rozdíl mezi zcizovací hodnotou nemovitostí, t. j. hodnotou při převodu, který jest podnětem k vyměření dávky a mezi hodnotou nabývací, t. j. hodnotou při posledním převodu dávce podrobeném nebo ve smyslu §§ 2 a 3 od dávky osvobozeném. Zcizovací hodnota značí horní hranici onoho rozdílu a vyjadřuje přírůstek hodnoty, který tu je v době převodu, jenž je podnětem k vyměření dávky; dávka na základě této hodnoty vyměřená postihuje a zpoplatňuje přírůstek až do té doby nastalý.
Z této úpravy vyměřovacího základu po stránce časové plyne zásada, že při pozdějším převodu může býti — správně vzato — předmětem zdanění pouze přírůstek hodnoty, který vznikl po onom převodu dřívějším. Je-li však přírůstek nastalý až do onoho převodu předchozího vyjádřen co do své horní hranice zcizovací hodnotou, zjištěnou při onom převodu, pak nutně tato horní hranice tvoří zároveň dolní hranici přírůstku, který spadá do vyměřovacího období pozdějšího a je předmětem zdanění při převodu následujícím. Jinak vyjádřeno, nabývací hodnota při pozdějším převodu zásadně nemůže býti nižší nežli zcizovací hodnota při rozhodném převodu předchozím, ježto by jinak přírůstek spadající do dřívější ukládací periody a v této periodě již zdaněný zdaňoval se aspoň z části znovu v periodě následující, což by odporovalo principu § 5 prav., podle něhož každé období mezi dvěma převody tvoří samostatný podklad zdanění.
Zásada tato doznává ovšem změny důsledkem procesuálních předpisů o ukládacím řízení. Ukládací řízení provádí se pro každý převod samostatně a je v něm stranou podle § 13 pouze zcizitel, nikoli nabyvatel. Dávková pravidla stanoví dále v § 17, jakým způsobem se vyhledává hodnota a zajišťují straně při tom součinnost. Z úpravy té plyne, že zcizovací hodnota (cena) zjištěná při předchozím převodu je účinná pouze pro tehdejšího zcizitele, za jehož součinnosti byla zjištěna, nikoli také pro nabyvatele jako zcizitele při převodu pozdějším, a že tedy tomuto nelze upírati právo, žádati, aby hodnota (cena) nabývací při tomto pozdějším převodu zjištěna byla samostatně a po případě částkou vyšší nežli jakou vzata byla na základě řízení provedeného s jinou stranou hodnota (cena) zcizovací při převodu posledním. V tomto smyslu vyslovil svůj názor nss v nál. Boh. A 4304/25 a 5388/26.
Pokud nepodává se však úchylka důsledkem uvedené procesuální úpravy ukládacího řízení, platí shora uvedená zásada, z níž plyne pro vyměřovací úřad směrnice, že při pozdějším převodu nesmí zdanění podrobiti přírůstek, který nastal a byl již zdaněn v ukládacím období dřívějším, a že tedy nesmí jako nabývací hodnotu (cenu) stanoviti částku nižší, nežli která stanovena byla jako hodnota (cena) zcizovací při rozhodném převodu dřívějším.
Otázkou, zda a za jakých předpokladů mohl by vyměřovací úřad eventuelně nesprávné zjištění zcizovací hodnoty (ceny) při předchozím převodu, zjišťuje nabývací hodnotu (cenu) při převodu pozdějším, corrigovati, nemusel se nss při dnešním sporu zabývati.
V daném případě byla u příležitosti převodu ze 17. února 1922 hodnota nemovitosti, o kterou jde, dohodou stran stanovena k tomuto termínu částkou 1000000 Kč. Vzhledem k předchozím vývodům jest podle § 5 dávk. prav. tuto hodnotu zásadně pokládati pro převod z 21. listopadu 1930 za hodnotu nabývací, a úřad nebyl oprávněn na újmu poplatníka položiti za základ zjištění přírůstku a vyměření dávky nižší nabývací cenu per 620000 Kč. — — —