Čís. 9820.

Jde o žalobu určovací (§ 228 c. ř. s.), je-li vlastním předmětem žalobního žádání určení, že žalobci přísluší užívací právo k místnosti, třebas se bylo domáháno také toho, by to žalovaný uznal. Jest na žalobci, by prokázal právní zájem. K tomu, zda jest tu právní zájem na určení, jest přihlédati i soudu vyšší stolice z úřadu. Skutečnosti, z nichž žalobce vyvozuje právní zájem, nezjišťuje však soud z úřadu, nýbrž jest na žalobci, by je uvedl v žalobě nebo za řízení.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1930, Rv I 2047/29.)
Žalobce domáhal se žalobou toho, by žalovaná uznala jeho užívací právo k pokoji v levo od vchodu v domě čís. 15. K odůvodnění žalobního nároku uváděl žalobce, že mu přísluší toto právo na základě odevzdací listiny okresního soudu ze dne 30. srpna, 1892 a že jest také pro něho na domě vtěleno, že však žalovaná majitelka domu nechce právo to uznati a že proto podal žalobu, by se konečně zjistilo, že mu přísluší užívací právo k řečenému pokoji. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle doslovu žalobního žádání a ostatního obsahu žaloby jest vlastním předmětem žalobního žádání určení, že žalobci přísluší užívací právo k pokoji, tudíž určení právního poměru. Ovšem žalobce domáhá se také toho, by žalovaná byla povinna to uznati, leč tímto dodatkem nepozbyla žaloba, která jest ve své podstatě žalobou určovací podle § 228 c. ř. s., této své povahy a nestala se žalobou o plnění. Tento názor má oporu i v ustanovení § 523 obč. zák. Podle tohoto předpisu zákona jest oprávněn ten, kdo tvrdí proti vlastníku služebnost, žalovati o jeji určení, popírá-li vlastník její jsoucnost, aniž by odporoval jejímu výkonu. V takovém případě jde ovšem v pravdě jen o žalobu určovací podle § 228 c. ř. s. a jest na žalobci, by prokázal právní zájem (Krainz-Ehrenzweig, Sachenrecht str. 389—390 a Stubenrauch, I. sv. str. 728). Bylo tudíž na žalobci, by dokázal nabytí služebnosti a právní zájem na zjištění. Onomu požadavku dostál žalobce již tím, že žalovaná ani nepopřela jeho užívací právo. Leč neprokázal druhý požadavek, právní zájem, jak správně po této stránce dovodil odvolací soud, třebas ovšem byl jinak mylného názoru, že jde o žalobu o plnění, u níž by nebylo lze mluviti o právním zájmu jako jejím předpokladu. K tomu, zda jest tu právní zájem na určení, jest přihlédati i soudu vyšší stolice z úřadu a bylo se proto i odvolacímu soudu zabývati otázkou, zda jsou splněny podmínky žaloby podle § 228 c. ř. s., třebaže žalovaná vytýkala tento nedostatek teprve v řízení odvolacím. Nešlo tu proto o nepřípustnou novotu podle § 482 c. ř. s., jak se žalobce mylně domnívá. Ovšem skutečnosti, ze kterých žalobce vyvozuje právní zájem, nezjišťuje soud z úřadu, nýbrž jest na žalobci, by Je uvedl v žalobě nebo za řízení. To však žalobce neučinil. Nelze proto vytýkati napadenému rozsudku, že posoudil věc nesprávně s hlediska právního, zamítnuv žalobu.

Citace:

Čís. 9820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 561-562.