Čís. 9817.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Byla-li by smlouva o úhrnkovou odměnu za práci přes čas nicotná, byla by zasažena nicotností celá smlouva, a, ježto v případě splnění smlouvy nelze již vše uvésti do předešlého stavu, záleží na tom, zda se zaměstnanci dostalo za práci náležité odměny. Stačí, byla-li odměna zaměstnanci za práci podle rozsahu práce zvyšována a zaměstnanec byl s ní spokojen.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1930, Rv I 1284/29). Žaloba o zaplacení odměny za práci přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel namítá, že věc nebyla po právní stránce posouzena správně proto, že jednání žalované firmy, vyžadování práce přes čas bez úředního povolení a ujednání, že má tato práce býti odměňována paušálně, jest nicotné, ježto se příčí donucovacím předpisům zákona ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. Ale, i když se vychází z právního hlediska dovolatelem hájeného, že úmluvy odporující zákazu § 1 (1) zákona čís. 91/1918 jsou nicotné, nezíská se tím nic pro důvodnost žalobcova nároku na zaplacení hodin přes čas. Přihlíží-li se zároveň ke' skutečnosti, že v souzeném případě byl úhrnkový měsíční plat mlčky ujednán za celou dobu pracovní, tedy i za nedovolené hodiny přes čas, nutno dospěti k závěru, že nicotností byla zasažena nejen úmluva o nedovolených pracích přes čas a o odměně za ně, nýbrž celá služební smlouva (§§ 878, 879 obč. zák.), z čehož plyne pro obě strany právní důsledek, že by bylo nutno uvésti vše do předešlého stavu, jak bylo zevrubněji vyloženo v rozhodnutích čís. 8717 a 8818 sb. n. s. V souzeném případě není možné, by vše bylo uvedeno do předešlého stavu, neboť obě strany smlouvu již splnily a práce vykonané žalobcem pro žalovanou nelze vrátiti. Záleží tedy jen na tom, do,stalo-li se žalobci za tyto práce náležité úplaty a nebyl-li žalobce v té příčině žalovanou nespravedlivě zkrácen. Takové zkrácení tu však není, protože podle zjištění nižších soudů obdržel žalobce za veškeré své práce náležitou odměnu, jež mu byla podle rozsahu práce zvyšována, a s níž byl po celou dobu služebního poměru spokojen. Není tedy podkladu pro mínění, že žalovaná firma byla na úkor žalobcův bezdůvodně obohacena, a žalobci nelze přiznati proti ní nárok na odškodnění. Tím jest dolíčeno, že by se nedospělo k příznivějšímu výsledku pro žalobce ani tehdy, když se vychází z právního názoru, že služební smlouva mezi stranami byla nicotná.

Citace:

Čís. 9817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 555-556.