Čís. 9523.

Dědickou přihlášku ze závěti nelze odmítnouti jen proto, že dědic nepředložil závěť, aniž tvrdil, kde jest. K výkazu dědickěho důvodu jest dědici určiti lhůtu.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1930, R I 883/29.)
Pozůstalostní soud zamítl dědické přihlášky ze závěti, jež podala Ella S-ová jménem svým a jménem své poručenky Eriky Františky S-ové. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že se dědická přihláška Elly S-ové přijímá na soud; usnesení nižších soudů ohledně dědické přihlášky Eriky Františky S-ové zrušil a uložil pozůstalostnímu soudu, by rozhodl o její přihlášce. Důvody:
Nižší soudy vycházely správně z předpokladu, že si Ella S-ová jménem vlastním i jménem své poručenky Eriky Františky S-ové vyhradila při roku dne 4. března 1929 lhůtu do 1. května 1929 k dědické přihlášce ze závěti z roku 1925. Tuto přihlášku učinila pak jménem vlastním podáním ze dne 30. dubna, jménem své poručenky podáním z téhož dne přihlásila se k dědictví ze závěti ze dne 26. března 1922, vyhradivši si přihlásiti se z pozdější závěti, najde-li se. Pozůstalostní soud zamítl jejich přihlášky z domnělé závěti z roku 1925 proto, že neprokázala tento dědický důvod. Rekursní soud toto rozhodnutí potvrdil, dodav, že dědičky tuto závěť nepředložily, aniž tvrdily, kde jest, že tudíž nepodaly průkaz ve smyslu § 799 obč. zák. Tato rozhodnutí, pokud jde o dědickou přihlášku Elly S-ové, odporují předpisu § 121 nesp. říz., který ustanovuje, že každá dědická přihláška učiněná v předepsané formě má býti soudem přijata. Důkaz dědického důvodu může býti podán dodatečně. O přihlášce Elly S-ové není pochybnosti, že formou odpovídá zákonu (§ 121 nesp. říz. a §§ 799 a 800 obč. zák.). Měla tudíž býti přijata na soud a k výkazu dědického důvodu měla býti dědičce dána lhůta. Proto bylo jejímu dovolacímu rekursu vyhověno. Věcí pozůstalostního soudu bude, by dědičce ustanovil lhůtu k řečenému průkazu, vyslechna po případě účastníky (§ 2 čís. 5 nesp. říz.). Pokud jde o dědickou přihlášku nezletilé Eriky Františky S-ové, odporují rozhodnutí nižších soudů spisům, neboť rozhodly o přihlášce, kterou nepodala, a pominuly přihlášku, kterou podala, totiž přihlášku ze závěti ze dne 26. března 1922. Proto bylo nutno obě usnesení v tomto směru zrušiti a naříditi, by pozůstalostní soud o ní rozhodl. O její přihlášce ze závěti z roku 1925 prozatím nelze jednati. Nutno připomenouti, že o promeškaní lhůty dědičkami k dědickým přihláškám nelze mluviti již proto, že pozůstalostní soud podle spisů jim dosud ve smyslu § 120 nesp. říz. neurčil lhůtu. Ohledně nezletilé dědičky platí ostatně předpis § 120 druhý odstavec nesp. říz. Proto bylo i dovolacímu rekursu nezletilé Eriky Františky S-ové vyhověno a uznáno, jak se stalo.

Citace:

č. 9523. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 64-65.