Čís. 9640.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Pro příslušnost podle § 9 zák. jest nerozhodné, zda se žaloba opírá o zostřené ručení podle §§ 1 a 2 aut. zák., čili nic, a že žalovaný uplatňuje započtením vzájemný nárok na náhradu škody.
(Rozh. ze dne 13. února 1930, R I 57/30.)
Žalobce zažaloval nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena na jeho automobilu automobilem, jejž řídil prvžalovaný a jenž náležel spolužalované firmě, u soudu příslušného podle § 9 zákona o automobilech. K námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice ža- — Čís. 9641 —
221
lobu odmítl. Důvody: Žalující strana dovolává se příslušností soudu podle § 9 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Žalovaná strana tvrdí, že dovolávaný soud jest nepříslušný, poněvadž jde o žalobu, jíž se domáhá žalující strana náhrady škody po době v § 6 cit. zákona vytčené, a poukazuje na ustanovení tohoto zákona, podle něhož nároky na náhradu z provozování jízdy automobilem jest posuzovati podle občanského zákona. Podle § 9 cit. zákona lze žalobou uplatňovali škody, které byly způsobeny provozováním silostroje, u věcně příslušného soudu, v jehož obvodu nastala škodná událost. Mezi stranami jest nesporno, že jde o vzájemné náhradní nároky, které podle ustanovení § 3 cit. zákona nelze vymáhali podle §§ 1 a 2 cit. zákona. Zákon o ručení automobilu upravuje zvláštní způsob ručení za nehody z provozování jízdy automobilu a vylučuje vzájemné nároky na náhradu škod, které vznikily při téže události, nebo jde-li o nároky, jež jsou podle citovaného zákona již promlčeny. Předpis § 9 jest sice určitý, ale soud má za to, že, jde-li o řečené nároky, řídí se příslušnost soudu obecnými předpisy, podle ustanovení § 65 j. n. místem, v němž má žalovaný bydliště. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Žalobce se domáhá na žalovaných náhrady škody, způsobené mu na jeho automobilu neopatrnou jízdou automobilu, náležejícího žalované firmě a řízeného prvžalovaným. Ježto ustanovení § 9 automobilového zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. dává žalobci možnost podali žalobu též u věcně příslušného soudu, v jehož obvodu se škodná událost přihodila, nerozlišuje zákon, zda nárok spočívá na zostřeném ručení ve smyslu stanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona, čili nic, jest mezispor o příslušnost dovolaného soudu, — v jehož sídle podle tvrzení žaloby, jež žalovanými nebylo ani popřeno, ke srážce automobilů stran došlo a který ve smyslu ustanovení § 49 čís. 1 j. n. jest k vyřízení tohoto sporu i věcně příslušným, — citovaným ustanovením zákona vlastně již rozhodnut. Zda jsou tu předpoklady ručení za škodu, jest otázkou, již jest vyhradili věcnému rozhodnutí sporu, i zodpovědění otázky, zda lze v tomto případě použiti ustanovení § 3 tohoto zákona, jest ponechali projednávání sporu samotného. Nerozhodným jest pro vyřízení mezisporu i to, zda náleží žalované straně navzájem nárok na náhradu škody, který uplatňuje ve sporu započtením.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu z důvodů rekursního soudu.

Citace:

č. 3433. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 199-201.