Čís. 9860.Cestou milosti nelze prominouti pořádkové tresty ani tresty pro svévoli, uložené podle civilního řádu soudního, exekučního řádu nebo řádu mimosporného. (Rozh. ze dne 25. dubna 1930, Rv II 453/29/3.) Advokát, jemuž byl nejvyšším soudem uložen pořádkový trest, zažádal ministerstvo spravedlnosti, by mu byl pořádkový trest prominut. K žádosti ministerstva spravedlnosti podal nejvyšší soud tento posudek: I. Především nutno řešiti zásadní otázku, zda jest v právním řádu podklad pro to, by mohly býti prominuty cestou milosti pořádkové tresty, uložené podle civilního řádu soudního, exekučního řádu, nebo podle řádu mimosporného (na př. §§ 86, 179 druhý odstavec, 333, 354 c. ř. s., §§115 třetí odstavec, 118 prvý dostavec ex. ř., § 85 org. zák.). Totéž platí pro tresty pro svévoli (na př. §§ 69 prvý odstavec, 313, 326 třetí odstavec, 512 a 528 c. ř. s., §§ 168, 394 třetí odstavec ex. ř. a § 19 nesp. ř.). Jest nutno řešiti tuto otázku tím spíše, any se množí případy, kde potrestaní účastníci žádají za prominutí těchto trestů buďsi u presidenta republiky, buďsi u ministerstva spravedlnosti, buďsi u nejvyššího soudu, jenž takto musí věnovati čas věcem již vyřízeným na úkor jiných věcí ještě nevyřízených. Nejvyšší soud odpovídá na tuto otázku záporně. Účelem pořádkových trestů jest zajistiti důstojný a nerušený průběh soudního řízení, chrániti soud i jiné súčastněné osoby proti urážlivým nájezdům a odvrátiti od podobného postupu. Účelem trestů pro svévoli jest potrestati účastníka, který klamnými údaji vyloudí úřední jednání nebo je svévolně zdržuje nebo bez naděje na úspěch jen ze svévole nebo k průtahu věci používá opravných prostředků až k nejvyššímu soudu, ubíraje mu takto času i sil pro věci důležitější. Již z této ratio legis lze souditi, že účel takových trestů nemůže býti mařen nebo zeslabován promíjením nebo zmírňováním cestou milosti, neboť důsledně mohly by pak býti promíjeny také pořádkové tresty školní, rodičů proti dětem a pod. K témuž výsledku se dojde i ze zákonných předpisů o právu milosti. Podle §§ 64 čís. 11 a 103 (1) ústavní listiny přísluší presidentu republiky právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy a nařizovati, by trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno. Z tohoto doslovu jest nade vší pochybnost jasno, že tu jde o tresty uložené trestními soudy. Také způsob řízení, předepsaný v § 411 tr. ř., v doslovu čl. I. čís. 15 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís, 1 sb. z. a n. z roku 1920, poukazuje jasně k tomu, že zákon má na mysli jen tresty uložené trestními soudy. Vždyť v civilním řízení není — by se bylo dotknuto jen jednoho momentu ani státního zastupitelství ani generální prokuratury, jichž slyšení zákon nařizuje. Pro tresty, jichž se tento posudek týká, není předpisu o právu milosti. O obdobě tu nelze mluviti, protože tu nejde o totožnost právních principů, jichž by bylo použiti na případy podobné, ale v zákoně výslovně nerozhodnuté. Poznamenati dlužno, že v tomto posudku není řešena otázka prominutí kárných trestů cestou milosti, o něž tu nejde. II. Pro případ, že by bylo uznáno, že lze použíti předpisů § 103 úst. list. a § 411 tr. ř. i na tresty, o nichž jest tu řeč, a že by tedy bylo nutno vyjádřiti se o konkrétním případu, neshledává nejvyšší soud důležité důvody pro udělení milosti Dr. Josefu K-ovi. Dovolací spis, jejž Dr. K. podepsal, byl nejen ve věci neprosto bezdůvodný, nýbrž i formou neobyčejně příkrý a pro odvolací soud urážlivý. Jako strany a právní zástupci mohou právem žádati, by se soudy vyjadřovaly o obsahu jejich přednesů a podání jen věcně a slušně, lze totéž a týmž právem požadovati i od stran a,od jejich právních zástupců, i kdyby nebylo výslovného předpisu § 86 c. ř. s. Úkol soudů, které musí státi nad stranami, jest již o sobě dosti těžký, než aby jim byl ostrými slovy s hanlivou příchutí ještě ztrpčován. Že prý Dr. K. podání nečetl, nemůže býti důvodem pro udělení milosti, neboť zákon právě v § 86 druhý odstavec c. ř. s. činí advokáta zodpovědným za obsah podání, které podepsal, což bylo Dr. K-ovi již předem v poslední větě důvodů řečeno. Nejvyšší soud dochází tedy k těmto výsledkům: 1. Žádost o milost bylo by odmítnouti, ježto není v platném právním řádu podkladu pro prominutí pořádkového trestu, uloženého soudem civilním. 2. In eventum bylo by tuto žádost zamítnouti, protože tu není důvodů pro udělení milosti.