—Čís. 9926 —
729
Čís. 9926.
Smlouva, podíle níž má majitel pozemku dodati druhé smluvní straně určité (množství úrody proti tomu, že mi tato zaplatí určitý peníz za nahradí náklady a, pokud hy úrody bylo více, má se výtěžek z tohoto přebytku děliti mezi strany na polovici, — není smlouvou nájemní (pachtovní), nýbrž' odvážnou smlouvou kupní, zakládající pro druhou smluvní stranu jen obligační nárok na odevzdání smluveného množství úrody.
Pachtýř pozemku nestává se vlastníkem plodů jejich oddělením od půdy (separací), jako poživatel, nýbrž teprve percepcí. Právo pachtýře na plody jest právem odvozeným od práva vlastníkova a zakládá se v tom, že vlastník dopustil, by si pachtýř plody přivlastnil.
(Rozh. ze dne 21. května 1930, Rv I 912/29).
V exekučním řízení proti Antonínu O-ovi zabavili žalovaní vymáhající věřitelé len. Žalobce domáhal se na žalovaných nepřípustnosti exekuce, uplatňuje vlastnický nárok k zabavenému lnu z důvodu, že jest jeho vlastnictvím, poněvadž podle nájemní smlouvy ze dne 15. února 1928 len ten zasel. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu, by bylo uznáno právem, že len jest vlastnictvím žalobcovým a že exekuce — Čís. 9926 —
vedená naň žalovanými jest nepřípustnou. Odvolací soud napadený rozsudek pověřil. Důvody: Důvod nabytí vlastnického práva spatřuje odvolatel v tom, že prý len podle nájemní smlouvy ze dne 15. února 1928 na 60 měrách pozemků zasel. Nemůže býti pochyby o tom, že by se žalobce skutečně stal vlastníkem lnu na pozemcích Antonína O-a sklízeného, kdyby byl pachtýřem těchto pozemků. Avšak uvedenou smlouvu nelze považovati za pachtovní smlouvu. Pachtovní smlouva jest tu tehdy, když lze věci užívati jen pílí a přičiněním pachtýřovým (§ 1091 obč. zák.). Podle smlouvy však, které se žalobce dovolává, zavázal se Antonín O., že oseje 60 měr polí lnem a že všechny práce sám obstará, a teprve sklízený len měl býti žalobci za cenu ve smlouvě stanovenou odevzdán, za kterýmiž účelem měl žalobce do konce dubna 1928 Antonínu O-ovi vyplatiti 30000 Kč. Měl tedy žalobce podle této smlouvy jen obligační nárok proti Antonínu O-ovi na odevzdání lnu po jeho sklizni, a, aby práva vlastnického nabyl, bylo třeba, by mu byl len odevzdán. Odevzdání lze provésti buď z ruky do ruky, nebo listinami anebo prohlášením podle §§ 426—428 obč. zák. Žalobce ani netvrdí, že mu len po sklizni některým z těchto způsobů byl předán, a prvý soudce uvažuje otázku odevzdání dospěl k tomu, že se odevzdání žádným z uvedených způsobů nestalo. Že se nestalo odevzdání hmotné, bezvadně zjistil prvý soudce. Ale z důkazů vyplývá, že nedošlo ani k jinému způsobu odevzdání. Bylo již řečeno, že jen na základě smlouvy ze dne 15. února 1928 žalobce vlastnictví lnu nabýti nemohl, poněvadž nejde o smlouvu pachtovní. Ani dopisy psané Antonínem O-em žalobci nemají obsah poukazující na odevzdání dle §§ 427, 428 obč. zák. V dopisech se praví »pokusím se len prodati, ovšem nezávazně dle Vašeho schválení a peníze k Vašim rukám a na telegrafické potvrzení«, »něco se musí již vyexpedovati, abychom měli ve stodole místo«. Slova tato jsou v souhlase s obsahem smlouvy ze dne 28. února 1928, podle níž byl Antonín O. povinen len žalobci po sklizni odevzdali, a tímto právním poměrem. jsou dostatečně vysvětleny výroky v uvedených dopisech, ale žádným způsobem nelze z těchto výroků usuzovati, že Antonín O. chtěl jimi dáti na jevo, že len budoucně bude chovati jménem žalobcovým.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Smlouvu ze dne 15. února 1928 nelze považovati za smlouvu pachtovní ani nájemní. Podle § 1090 obč. zák. se vyžaduje k pojmu nájmu a pachtu, by někdo přenechal druhému k užívání na čas věc nezuživatelnou, při nájmu se přenechává jen užívání věci, kdežto při pachtu se věc přenechává k užívání za účelem docílení užitků z věci pílí a přičiněním (§ 1091 obč. zák.). Smlouvou ze dne 15. února 1928 nemělo však býti vlastníkem, pozemku Antonínem O-em poskytnuto žalobci Františku K-ovi užívání pozemků vůbec, nýbrž pozemky své měl vlastník obdělati sám svými potahy a je hnojiti. Semeno k zasetí měli zaplatiti každý polovici, náklady rosení, mlácení a pojištění měl hraditi každý z polovice. Antonín O. mel žalobci dbclati 250 q lnu proti tomu, že mu žalobce zaplatí 30000 Kč a, pokud by lnu bylo více, měli se o výtěžek tohoto přebytku děliti na polovici. Poněvadž tu není podstatných známek smlouvy pachtovní neb nájemní, nebyly žalobci přenechány určité pozemky v užívání za určitou úplatu, nýbrž žalobce od O. vlastně koupil polovici úrody lnu za určitou úplatu (30000 Kč, hražení nákladu rosení, mlácení a pojistného), uzavřely strany vlastně odvážnou smlouvu kupní (§ 1275 obč. zák.) a miěl žalobce proti O-ovi jen obligační nárok na odevzdání určitého množství lnu a teprve odevzdáním lnu byl by nabyl jeho vlastnictví (§§ 425—427 obč. zák.). Avšak, i kdyby se žalobce smlouvou byl stal skutečně pachtýřem pozemků lnem osetých, nebylo by tím nic získáno pro jeho žalobní nárok, neboť pachtýř nestává se vlastníkem plodů jejich oddělením od půdy (separací), jako poživatel (§ 509 obč. zák.), nýbrž teprve percepcí. Právo pachtýře na plody je právem odvozeným od práva vlastníkova (derivativní nabytí plodů), a zakládá se v dopuštění vlastníka k tomu, by si pachtýř plody přivlastnil a přivlastnění se uskuteční teprve sklizením plodů (Randa Vlastnictví § 30). Dovolatel však ani netvrdil, že plody (len) sklidil, nýbrž pokud jde o len zabavený ve stodolách O-ových, dopravil jej tam, jak nesporno, Antonín O., nikoli žalobce. Pokud jde o len na polích, nebyl vůbec zabaven, jak nižšími soudy zjištěno. Vlastnictví žalobcovo k zabavenému lnu nevyplývá ani z listin ve sporu předložených. I když trhovou smlouvou ze dne 30. září 1928 prodal žalobce len Stanislavu Ch-ovi a v listině se stvrzuje, že len jest majetkem žalobcovým, není to ještě důkazem, že vlastnictví ke lnu žalobce nabyl, an nemůže prokázali, že se tak stalo zákonným způsobem, odevzdáním (tradicí), při čemž zůstane lhostejno, zda se prodaným lnem míní toliko len ležící dosud na pozemcích O-ových, či len z pozemků těch sklizený a snad již ve stodolách uskladněný. Není nikterak přesvědčivým názor dovolatelův, že když len Ch-ovi prodával, musil si býti vědom, že prodává len svůj a že by Z toho plynulo, že len byl jeho vlastnictvím, vždyť zákon nikterak nevylučuje, by kdo prodal zboží, jež dosud nemá, jež si však teprve později opatří a dodá; na tom zakládá se přece platnost dodávacích smluv.