Čís. 9635.

Pohledávka ze smíru podléhá třicetiletému promlčení, třebas původní pohledávka podléhala kratšímu promlčení. V ujednání několika stejných lhůt pro splacení dluhu nelze spatřovati ujednání anuit po rozumu § 1480 obč. zák.
(Rozh. ze dne 8. února 1930, Rv I 674 /29.)
Žalující banka domáhala se na žalovaném zaplacení 10000 Kč na základě smíru, jímž se žalovaný zavázal zaplatili 15000 Kč ve třech lhůtách po 5000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Námitka žalovaného, že pohledávka jest promlčená, není po právu, neboť jest zjištěna tato skutková podstata: Obchodní spojení žalobkyně s firmou W. a N. bylo od roku 1912 a šlo v tomto případě o debetní konto. Žalující banka poskytovala firmě W. a N. úvěr na běžný účet. Pohledávka za firmou W. a N., jejíž zaplacení žalovaný převzal penízem 15000 Kč, vznikla z úvěru poskytnutého této firmě žalobkyni, tedy ve smyslu zákona ze zápůjčky. Pohledávky toho druhu však nespadají pod ustanovení § 1486 čís. 1 obč. zák., jak tvrdí žalovaný, nýbrž v tomto případě platí řádná promlčecí lhůta § 1479 obč. zák., tedy třicetiletá lhůta. Přichází však dále v úvahu, že v souzeném případě se již nejedná o původní důvod vzniku pohledávky, nýbrž o nový důvod, který nastal převzetím zaplacení žalovaným' na základě smíru mezi ním a žalobkyni. I z toho důvodu nevztahuje se ustanovení § 1486 čís. 1 obč. zák. na závazek žalovaného proti žalobkyni. Co se týká promlčení podle § 1480 obč. zák., promlčují se sice splátky, jimiž má býti podle úmluvy dluh umořován, ve lhůtě tří let. V souzeném případě, kde se žalovaný — Čís. 9635 —
214
zavázal k zaplacení pohledávky ve třech lhůtách, nejde však o anuity ve smyslu toho ustanovení zákona. Tím se rozumí podle bezpochybného úmyslu zákonodárcova ony typické anuity, které se ujednávají při poskytnutí zápůjček úvěrními pokladnami, pří čemž v anuitech jest obsaženo nejen placení úroků, nýbrž i umořování jistiny. Je to typický pojem zákona, který se nevztahuje na veškeré lhůty a není v tomto případě přípustná obdoba podle §§ 6 a 7 obč. zák. Jinak jistě zákonodárce by byl používal při tomto ustanovení zákona (§ 1480 obč. zák.) jiného širšího výrazu, který by byl odpovídal všeobecně pojmu zaplacení ve lhůtách. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolání v tom, že prvý soud neshledal, že žalobní nárok je promlčen podle §§ 1480 a 1486 obč. zák. Odvolací soud má právní názor prvého soudu za správný, ježto zažalovanou pohledávku nelze pokládati ani za anuitu ani za pohledávku náležející do skupiny jmenované v prvém odstavci § 1486 obč. zák. Že nelze mluviti o anuitách při ujednání obyčejných splátkových lhůt, netřeba šířeji odůvodňovati, neboť plyne to ze samého pojmu anuity, t. j. smluvených ročních splátek, určených k současnému zúčtováni a k umořování jistiny, a též ze správného a věc úplně vystihujícího výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 17. března 1917, čís. 6726, jímž v tomto směru vzniklé pochybnosti byly svého času brzy po novelisaci § 1480 obč. zák. dostatečně odstraněny. Avšak zažalovanou pohledávku nelze vzhledem ke zjištění prvého soudu, jež si i odvolací soud podle § 498 c. ř. s. osvojuje, že totiž vznikla z úvěrního spojení s bývalou firmou W. a N. a že byla pak smírem se žalovaným ve smyslu § 1380 obč. zák. nově upravena, pokládati ani za pohledávku z běžného denního obchodu ve smyslu novelisovaného § 1486 obč. zák., neboť tento předpis se podle celého svého doslovu a podle zřejmého úmyslu zákonodárcova nevztahuje na pohledávky z bankovních zápůjček aniž na pohledávky ze smíru, jimiž mezi stranami sporné a pochybné finanční vztahy byly konečně upraveny a jedna ze stran uznala a k převzetí převzala určitou částku k zapravení ve smluvených lhůtách.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel sám uvádí v žalobní odpovědi, že provozoval před válkou s G-em spediterství pod jménem N. a W. a že tento podnik, který nebyl jako obchodní společnost zapsán do rejstříku, byl v obchodním spojení se žalobkyní, která si po návratu žalovaného z války v roce 1918 čítala z tohoto obchodního spojení k dobru více než 100000 K, že odpíral placení tohoto debetního salda, ježto bylo způsobeno jen G-em že se však, by měl věc s krku, zavázal žalobkyni zaplatili 15000 Kč ve třech stejných lhůtách po 5000 Kč splatných dne 3. listopadu 1923, 2. ledna 1924 a 2. ledna 1925. Předmětem žaloby jsou poslední dvě splátky. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvé stolice, že šlo mezi žalobkyní a řečenou firmou o úvěrní spojení, a dospěl z celého skutko- — Čís. 9636 —
215
vého podkladu sporu ke správnému právnímu závěru, že pohledávka z onoho obchodního spojení byla se žalovaným nově upravena ve smyslu § 1380 obč. zák. smírem. Dovolatel trvá na tom, že přes tento smír platí kratší promlčecí lhůty § 1486 čís. 1 obč. zák., ježto napořád jde o pohledávku za plnění v obchodním provozování bankovního závodu. Avšak již odvolací soud uvedl, že na pohledávky ze smíru nelze tento předpis vztahovati. Názoru tomu jest přisvědčiti. Nárok opírající se o nový právní důvod, nepodléhá již kratšímu promlčení, kterému snad podléhal nárok z původního právního důvodu, nýbrž promlčuje se podle § 1479 obč. zák. v obyčejné třicetileté lhůtě (srovnej rozh. čís. 8720 sb. n. s.). Zažalovaná pohledávka ze smíru nemůže již býti považována za pohledávku za dodání věcí, za provedení prací nebo za jinaká plnění v živnostenském, v kupeckém nebo v jinakém obchodním provozování a nepromlčuje se ve lhůtě § 1486 čís. 1 obč. zák. Není tedy námitka dovo- latele opodstatněna. Za tohoto stavu věci nemusí se dovolací soud ani obírati otázkou, co jest rozuměti jinakým plněním po rozumu § 1486 čís. 1 obč. zák., kterážto otázka byla předmětem posudku plenárního senátu tohoto nejvyššího soudu ze dne 9. října 1924, čís. 910/24, uveřejněného ve Věstníku min. sprav. ročník 1924 str. 185, zda vůbec k pohledávkám § 1486 čís. 1 obč. zák. patřila by původní pohledávka žalující banky za firmou N. a W., a zda pro věc má význam, že v debetním saldu jsou podle zásad o vedení běžného účtu zahrnuty i úroky a různé provise. Dovolatel tvrdí dále, že při smíru jednal jen o výši pohledávky a že se proto smír vztahuje jen na její výši. Tomu však odporuje obsah korespondence předložené dovolatelem. Podle dopisu z 21. března 1922 bylo jednáno o to, aby celá věc salda 108304 Kč za bývalou firmou N. a W. byla se světa sprovozena, a v dopisu ze dne 7. srpna 1923 projevila žalobkyně ochotu zříci se všech nároků proti žalovanému a proti Bedřichu G-ovi, zaplatí-li žalovaný 15000 Kč ve třech splátkách. Soudy nižších stolic správně dovodily, že v ujednání tří stejných lhůt po 5000 Kč splatných dne 3. listopadu 1923, 2. ledna 1924 a 2, ledna 1925 nelze spatřovati ujednání anuit po rozumu § 1480 obč. zák. v novém doslovu, při nichž by platila tříletá lhůta promlčecí. Stačí v tomto směru odkázati na správné důvody napadených rozsudků.

Citace:

Čís. 9635.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 241-243.