— Čís. 9778—
450
Čís. 9778.
Nárok komerčního ředitele továrního podniku, jehož plat záležel z provise z obratu v podniku, na odškodnění za provisi, jež prý mu ušla omezením provozu podniku, jest posuzovati podle § 12 zák. o obch. pom., nikoliv podle § 1155 obč. zák. Pokud se neprohřešil podnikatel na smlouvě, obmeziv výrobu.
(Rozh.ze dne 28. března 1930, Rv I 36/30.)
Podle ujednání ze dne 1. dubna 1926 vstoupil žalobce jako komerční ředitel do služeb žalované firmy. Jeho odměna měla záležeti v provisi ve výši 2% z celkového obratu žalované firmy. Na účet této provise měly mu býti vypláceny zálohy po 3000 Kč měsíčně, kteréžto zálohy měly tvořiti jeho zaručený minimální příjem. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované firmě náhrady škody 120000 Kč z důvodu, že, byv přijat žalovanou stranou do jejích služeb jako komerční ředitel, nedocílil zaviněním žalované provise vyšší než zaručeného mu minima ve výši 3000 Kč měsíčně. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatel v tom, že prvý soud jeho ujednání se žalovanou pokládá za smlouvu služební, kdežto smlouva prý má některé náležitosti smlouvy služební, některé smlouvy sprostředkovatelské, odměna je provisi, které se mu mělo dostati z celkových obratů v podniku žalované. — Čís. 9778 —
nejen z obchodů jím sprostředkovaných, nýbrž i z těch, které nesprostředkoval, takže výše odměny podmíněna byla též součinností žalované jako zaměstnavatelky, jež se zavázala závod vésti tak, by bylo docíleno obratu a tím byl jeho výdělek co největší, a zajištěním minimálního příjmu neměla právo docílení vyššího obratu a vyšší provise obmyslně mařiti.. Na účet provise a zálohou mu bylo vypláceno 3000 Kč měsíčně ' jako minimální příjem a část zálohy provisí nevyčerpaná byla platem a část vydělanou provisí uhražená byla zálohou na provisi, takže jde o smlouvu sui generis. Proto domáhá se žalobce náhrady částky provise zálohami neuhrazené, kterou, by na smluvené provisi byl vydělal za služby, které nemohl vykonati pro okolnosti na straně žalované sběhlé a proto činí nárok na odměnu za ně, který mu přísluší, i kdyby byla ujednána smlouva služební, a, jde-li o smlouvu sprostředkovatelskou. jest nárok na náhradu škody ex contractu, neboť tvrdí a snaží se dokázati, že žalovaná uzavírání obchodů úmyslně mařila. Avšak žalobce v žalobě a v přípravnám spisu pojednává o škodě, o zavinění žalované, o náhradě škody, o obmyslném maření uzavření obchodů a nároku na náhradu škody za další smluvní dobu, o nároku na náhradu škody ex contractu, žalobu označuje jako žalobu z náhrady škody, uplatňuje tedy nárok ex contractu, pro porušení smlouvy vinou žalovaného družstva, kdežto v odvolání tvrdí a snaží se dovoditi, že svůj nárok buduje na ustanovení § 1155 obč. zák., který vůbec nemluví o náhradě škody, při, znávaje zaměstnanému jen »úplatu« bez jakékoliv viny, kterou nepředpokládá. Tím odvolatel změňuje právní důvod nároku. To jest ovšem I nepřípustné v odvolacím řízení (§ 483, 3 c. ř. s.). Zbývá otázka, je-li smlouva ze dne 1. dubna 1926 smlouvou služební čí sprostředkovatelskou, pokud se týče smlouvou sui generis. V žalobě ji žalobce sám uznává za smlouvu služební. Obsah její skutečně také vyhovuje služební smlouvě po rozumu § 1151 obč. zák. Povaha, způsob výpočtu a splatnost úplaty za konané služby nemění nic na právní povaze poměru služebního. Ani ujednání provise tu nerozhoduje, jak jasně vyplývá z § 10 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., který mluví o zaměstnanci, jehož odměna za konané služby může býti 'Ujednána v provisi, a z § 11 téhož zákona, který přiznává zaměstnanci provisi za obchody, které byly uzavřeny bez jeho spolupůsobení za trvání služebního poměru. Nehledíc ani k tomu, žalobce byl povinen ' konati služby jen a výhradně žalovanému družstvu, kdežto sprostředkovatel jest samostatným podnikatelem, který svou činnost věnuje každému zájemníkovi. Tu však, hledíc k postavení žalobce u žalovaného družstva, nelze přehlédnouti předpisy cit. zákona a to jeho § 12, podle kterého zaměstnavatel je povinen dáti zaměstnanci přiměřené odškodnění, zabrání-li mu protismluvně, by nevydělal provise nebo diety Ve smluveném rozsahu nebo v rozsahu, který lze očekávali podle ujednání. Ale ani podle tohoto ustanoveni by nárok žalobní nebyl odůvodněn proto, že se podle jasného doslovu smlouvy ze dne 1. dubna 1926 žalované družstvo nezavázalo, že povede svůj podnik tak, by žalobce měl možnost vydělati provisi v určité výši. Připouští i žalobce sám — Čís. 9778 —
452
Údajem žaloby, že žalovanému družstvu nebylo výslovně uloženo prováděti obchody určitého druhu neb určitého »rozsahu«. Podle smlouvy zaručilo žalované družstvo žalobci jen minimální příjem 3000 Kč měsíčně, který žalobci také řádně platilo, nikoliv i vymáhanou vyšší provisi a tudíž o nějakém obmyslném porušení smlouvy služební nemůže býti řeči a proto není žalobce oprávněn na žalované straně více požadovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Dovolání, jež vytýká napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503, čís. 4 c. ř. s.), není opodstatněno. Pokud jde o otázku, podle kterého zákonného ustanovení jest žalobcův nárok posuzovat!, není pochyby a odvolací soud správně vystihl, že na žalobní nárok použiti jest ustanovení § 12 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Jde o nárok komerčního ředitele továrního podniku (§ 1, 2 uvedeného zákona), jehož plat záležel 2% ní provise z docíleného obratu a jde o odškodnění za provisi, která prý žalobci následkem omezení provozu v podniku ušla. O nárocích tohoto způsobu jedná § 12 zákona o obch. porn., nikoli § 1155 obč. zák., a bylo použiti, pokud se týče právem na projednávaný nárok odvolací soud použil uvedeného ustanovení zákona o obch. porn. Odvolací soud neuznal, že žalobcův nárok jest důvodem po právu, jsa toho názoru, že pro jeho přiznání není podmínek § 12 zák. o obch. porn. Uznav takto, odvolací soud nepochybil. Podie uvedeného § má obchodní pomocník nárok na odškodnění za ušlou provisi, bylo-li mu zaměstnavatelem proti smlouvě zabráněno vydělati si provisi ve smluveném nebo podle učiněných úmluv očekávatelném rozsahu. Ve svých vývodech dovolatel, mluvě o očekávatelném rozsahu své provise, pomíjí slova zákona »podle učiněných úmluv očekávatelném rozsahu« a jeho dotyčné vývody nemají tudíž v zákoně opory. O žalobcově platu, záležejícím, jak již řečeno, v 2%ní provisi z docíleného obratu,, jedná se ve smlouvě ze dne 1. dubna 1926, jejíž doslov jest uveden v rozsudku prvního soudu, takže netřeba tu obsah smlouvy uváděti. Smlouva, jak bylo zjištěno, nebyla později změněna. Ve smlouvě, jak správně uvádí odvolací soud a žalobce uznává, není ustanoveni, v jakém rozsahu žalované družstvo svůj podnik povede nebo vésti jest povinno. Ve smlouvě není také nic, najmě žádná, úmluva, z čeho nebo z níž by vyplývalo, že žalobce kromě pevně mu určených 3000 Kč provise měsíčně, může počítati s provisí vyšší. I když ve smlouvě byl žalobci přiznán, nárok na zálohu dalších 2000 Kč provise měsíčně, nelze v tom spatřovati úmluvu zakládající požadavek na dosažení této, pokud se týče ještě vyšší provise. Nelze totiž nepřipomenouti, že šlo o podnik teprve založený, že šlo o využití dosud nezavedených vynálezů proti velké konkurenci a že finanční prostředky družstva byly skrovné, podle údajů žalobcových přímo nedostatečné., To bylo stranám, najmě žalobci, jak doznává, známo, ježto tedy, jak řečeno, nebylo se žalobcem ujednáno vedení podniku v určitém, najmě vyšší výdělek na provisi umožňujícím rozsahu, neprohřešilo se družstvo proti smlouvě, omezilo-li, jak žalobce tvrdí, výrobu, čímž se zmenšil obrat, pokud se týče nebylo dosaženo žalobcem vyšší provise, a protože nebylo úmluv, opravňujících žalobce k počítání vyššího výdělku na provisi, než ve smlouvě pevně určeného, který žalobce dostával, není nárok žalobcův na náhradu za ušlou prý mu další provisi po rozumu § 12 zákona o obch. pom. oprávněn a byl odvolacím soudem právem zamítnut. K tvrzení žalobcovu o úmyslném brzdění provozu v podniku a k dovozované z toho povinnosti žalovaného družstva k náhradě za ušlou provisi, jest dodati, že se družstvo nezavázalo žalobci k provozu v určitém rozsahu, v tom směru, že mělo, platíc žalobci pevně stanovenou provisi, volnou ruku a mimo to, že omezení provozu, jak sám žalobce uvedl, nestalo se v úmyslu zkrátiti ho na provisi, nýbrž z přičiň s jeho provisi nesouvisejících.