Čís. 9667.

Zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. o protiprávním poškození civilních osob ve světové válce.
Stát jest práv z náhrady škody, použila-li vojenská stráž neprávem zbraně proti tomu, kdo se dopustil pouhého přestupku krádeže. Lhostejno, že v té době bylo v místě činu vyhlášeno stanné právo. Spoluzavinění poškozeného nemůže se stát dovolávati.
(Rozh. ze dne 21. února 1930, Co I 4/29).
Žalobce, odnášeje si v létě 1918 kousky uhlí z nádraží, byl postřelen vojínem konajícím na nádraží službu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na c. k. eráru bývalého mocnářství rakousko-uherského náhrady škody podle zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. Předchozí děj viz pod čís. 8730 sb. n. s. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) po té přisoudil žalobci bolestné 10000 Kč, jinak žalobu zamítl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech: Aby bylo lze posouditi, zda žalobní nárok proti žalovanému eráru na náhradu škody, způsobené žalobci výstřelem vojína Oskara S-a ve smyslu zákona o protiprávním poškození civilních osob ve světové válce (zák. ze dne 18. srpna 1918, čís. 371 ř. zák.) jest důvodem po právu, jest především rozhodnouti, zda-li onen vojín byl podle služebního řádu oprávněn použiti proti žalobci zbraně. V té příčině nalézací soud, přihlížeje k ustanovení § 577 v roce 1918 plativšího služebního řádu (»Dienstreglement — Čís. 9667 —
272
für das kaiserliche u. königliche Heer« vyd. 1909) usuzuje, že vojín Oskar S., konající dne 7. července 1918 strážní službu na nádraží, neměl právo vystřelit! proti žalobci, jenž, jak nesporno, odnášel kousky uhlí, neboť šlo by o pouhý přestupek krádeže, nikoli o nebezpečného zločince, dopadeného neb zadrženého, jenž přes výstražné volání prchá a jehož jinak nelze zadržeti (§ 577 lit. c). Úsudek ten podepřen jest obžalovacím spisem vojenského státního zástupce, podle něhož vojín právě pro neoprávněné použití zbraně v tomto případě byl žalován pro zločin těžkého ublížení na těle podle §§ 431, 434 a), b) voj. tr. zák. Toto bezprávné jednání vojína zavazuje tedy erár k náhradě škody civilní osobě nedovoleným použitím zbraně způsobené (§§ 1294, 1295 obč. zák. a cit. zák. čís. 317/1918 ř. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání žalovaného.
Důvody:
Odvolání se opírá o odvolací důvody nesprávného posouzení věci po stránce právní, vyplývající prý částečně z nesprávného posouzení výsledků průvodního řízení, provádí však v pravdě jen odvolací důvod, právní mylnosti, než neprávem. Otázku, zda vojenská stráž použila zbraně proti žalobci právem, rozřešil odvolací soud správně podle předpisů o tom platných v čase žalobcova poškození. Pro názor odvolatelův, že na účinnost a na výklad těchto předpisů měla nebo má vliv okolnost, že tehdy bylo na místě činu a v jeho okolní vyhlášeno stanné právo, není ani v řečených předpisech ani jinak v zákoně právní základ. Mylný jest též názor odvolatelův, že si žalobce úraz a škodu spoluzavinil, protože se, než bylo po něm střeleno, dopustil protiprávního činu. Svým protiprávním jednáním dal žalobce snad příčinu a zavinil, že ozbrojená , stráž proti němu zakročila, ale nikoli, že při tom překročila meze svého práva, použiti zbraní. Nelze tedy tvrditi, že tu bylo spoluzavinění žalobcovo podle § 1304 obč. zák. Mimo to však nejde v souzeném případě o náhradu škody podle 30. hlavy obč. zák., jež předpokládá protiprávný čin neb opominutí, tedy zavinění (§§ 1294 a 1295 obč. zák.). Jde tu o zvláštní nárok poškozeného podle zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. jím vzal stát na sebe povinnost, nahraditi v mezích § 7 tohoto zákona škodu z bezprávného poškození civilních osob za tehdejší války, nezávisle na svém zavinění aneb na zavinění svých zástupců neb jiných svých činitelů. Vyloučil ji jen v některých případech, vypočítaných v odstavci (2) § 1 zákona. Z těch v souzeném sporu žádný nedopadá. Zejména nedopadá případ uvedený v pol. b), že ten, kdo způsobil poškození, byl k tomu podle předpisů za války platných zmocněn, když, jak již dolíčeno, bylo bez právního omylu zjištěno, že vojenská stráž použila zbraně proti žalobci neprávem, jest proto stát povinen k náhradě škody podle odst. (1) § 1 zák., aniž se může dovolávati předpisů občanského zákona o žalobcově spoluzavinění.

Citace:

Čís. 9667.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 299-300.