— Čís. 9797 —
495
Čís. 9797.
Nárok na zaplacení smluvní pokuty není vázán na důkaz neb aspoň na tvrzení skutečně vzešlé škody. Bylo-li o žalobě na zaplacení smluvní pokuty uznáno rozsudkem pro zmeškání podle § 442, prvý odstavec, c. ř. s., není právního základu pro zmírnění pokuty. Nebylo-li ani v žalobě ani ve smlouvě zmínky o solidárním závazku osob zavázaných k zaplacení smluvní pokuty, nelze odsouditi k jejímu solidárnímu plnění.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1930, Rv I 421/30.)
Jde o týž případ, o němž jedná čís. sb. 9794. Odvolací soud ohledně zletilé žalované potvrdil rozsudek prvého soudu, jímž byla tato žalovaná odsouzena k zaplacení 12000 Kč. — Čís. 9797 —
Nejvyšší soud vyhověl dovolání této žalované potud, že ji uznal povinnou zaplatítí žalobci jen 3000 Kč a čtvrtinu 'procesních a odvolacích útrat.
Důvody:
Dovolatelka Erna N-ová byla rozsudkem pro zmeškání a potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu odsouzena k placení celé pokuty 12000 Kč, která byla podle žaloby ujednána se čtyřmi žalovanými tanečnicemi pro případ, že nedodrží závazek, tančiti v červenci 1929 v žalobcově tabarinu. Žalovaná namítá, že její závazek zaplatíti smluvníku pokutu neměl býti na základě žaloby a předložené písemné smlouvy uznán za ujednaný, že žaloba měla býti i proto zamítnuta, že žalobce ani netvrdí, že utrpěl škodu, a že každým způsobem měla býti pokuta soudem zmírněna. Žádná z těchto námitek není opodstatněna. Žalobcem předložená písemní smlouva ze dne 31. ledna 1929 není sice podepsána žalovanou, nýbrž spolužalovanou Charlottou H-ovou, ta však podepsala ji jménem baletu »Lo van Hell« tedy za všechny čtyři pod tímto jménem vystupující tanečnice, k nimž náleží i odvolatelka. Žalobce neodvolal se v žalobě na písemní smlouvu jako jediný právní důvod žaloby a jediný důkaz svých tvrzení, nýbrž tvrdil, že ujednal smlouvu se všemi čtyřmi žalovanými, a nabídl o tom vedle písemní smlouvy i důkaz výslechem stran. Podle §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s. musilo býti tvrzení, že jednáním obsaženým v písemní smlouvě byly zavázány všechny žalované, pokládáno za pravdivé, byla tudíž také dovolatelka právem odsouzena. Že nárok na zaplacení smluvní pokuty jest vázán na důkaz neb aspoň* na tvrzení skutečně vzešlé škody, nelze ze zákona dovodili, a bylo vyvráceno již zásadním rozhodnutím ze dne 24. dubna 1889 repert. nál. čís. 145, Gl. U. č. 12690. Zcela neprávem odvolává se dovolatelka pro tento svůj názor na zdejší rozhodnutí ze dne 4. dubna 1922, čís. 1606 sb. n. s., v němž se výslovně praví, že byla-li ujednána smluvní pokuta, není pro újmu věřitelovu vůbec třeba důkazu. Zmírniti může soud smluvní pokutu podle § 1336 obč. zák. jen, když dlužník dokáže, že jest přemrštěná. Podmínkou důkazu, tedy i zmírnění pokuty, jest především, by dlužník odpověděl na žalobu. Bylo-li uznáno rozsudkem pro zmeškání podle §§ 442 prvý odstavec c. ř. s., jako v souzeném případě, není pro zmírnění smluvní pokuty právního základu. Přes neoprávněnost těchto námitek bylo v rámci dovolacího návrhu, by žaloba byla zamítnuta, a dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení dovolání částečně vyhověno, neboť právní názor žaloby, že všechny čtyry žalované jsou povinny smluvenou pokutu 12900 Kč zaplatití rukou společnou a nerozdílnou, a žalobní návrh, by byly takto odsouzeny, nejsou skutkovým přednesem žaloby odůvodněny. Pravidlem při společném smluvním peněžitém závazku jest podle §§ 888 a 889 obč. zák. jeho rozdělení podle hlav, solidární plnění může věřitel podle §§ 890 a 891 obč. zák. požadovati jen, když závazek jest nedělitelný nebo takové plnění bylo smluveno. Poněvadž ani v žalobě, ani v písemní smlouvě není o solidárnosti závazku zmínky, a každé peněžité plnění jest dělitelné, měla býti každá ze žalovaných odsouzena k zaplacení jen čtvrtiny smluvené pokuty a čtvrtiny procesních a odvolacích útrat.