— Čís. 9768 —
Čís. 9768.
K povolení oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědicova (§ 812 obč. zák.) stačí motivované tvrzení navrhovatele, že by jeho nárok mohl býti ohrožen smísením pozůstalosti se jměním dědicovým, aniž jest třeba důkazu neb osvědčení objektivního ohrožení, ledaže by dědic dokázal, že jest navrhovatelova obava zřejmě bezpodstatná.
Návrhu na oddělení jmen není na překážku ani to, že byla dědici přenechána správa pozůstalostí.
Přípustnosti návrhu není na závadu ani to, že se odkaz týká jen nemovitostí.
(Rozh. ze dne 27. března 1930, R I 152/30). — Čís. 9768 —
437
Pozůstalostní soud povolil k návrhu odkazovníka oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědicova. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Prvý soud povolil k návrhu odkazovníka oddělení pozůstalosti od jmění dědiců, opíraje se o to, že odkazovník tvrdil, že sloučením pozůstalostního jmění se jměním dědicovým mohl by býti ohrožen na své pohledávce, a v úvaze, že není podle zákona třeba průkazu ani osvědčení, že tu jest nebezpečí, naopak, že stačí subjektivní obava. Soud rekursní nesdílí názor prvního soudu, že stačí pouhé tvrzení navrhovatelky, nýbrž bylo by zapotřebí, mělo-li by návrhu na oddělení podle § 812 obč. zák. býti vyhověno, by navrhovatelka konkrétně odůvodnila svou subjektivní obavu. To navrhovatelka neučinila, ba ani dobře učiniti nemohla, neboť v souzeném případě pověřen byl správou pozůstalosti zákonný dědic Dr. Rudolf C. a není podkladu pro to, že by tuto správu nevedl odděleně od správy svého soukromého jmění a že by nastalo smíšení pozůstalostního jmění se jměním dědicovým, to tím méně, an vedení této správy ponechal Dr. Rudolf C. advokátu Dr. Františku V-ovi.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle ustálené judikatury (čís. 3812 a 7609 sb. n. s.) stačí k tomu, by osobě podle § 812 obč. zák. oprávněné bylo povoleno oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědicova, motivované tvrzení obavy oné osoby, že by její nárok mohl býti ohrožen smísením pozůstalosti se jměním dědiců, aniž jest třeba důkazu neb osvědčení objektivního ohrožení, ledaže by dědic dokázal, že jest obava zřejmě bezpodstatná. Navrhovatelka vyslovila obavu o svůj nárok z důvodu,, že by sloučenin jmění pozůstalostního se jměním dědiců a vedením správy pozůstalosti dědicem Dr. C-em bylo nejen stiženo vyúčtování užitků odkázaného jmění, nýbrž že by byl l ohrožen nárok nadace, ježto jest řádné odevzdání odkázaných věcí, zejména užitků z nemovitostí ode dne splatnosti odkazu možné jen, bude-li jmění pozůstalostní odděleně spravováno nestranným a na věci nesúčastněným opatrovníkem. Vzhledem k tomu nelze tvrditi, že navrhovatelka tvrzenou obavu nemotivovala. Ježto pak není třeba, jak uvedeno, ani důkazu ani osvědčení objektivního ohrožení, nebylo příčiny, by nebylo vyhověno návrhu podle § 812 obč. zák. Stížnost dědiců sice tvrdila, že obava jest zřejmě bezpodstatná, an Dr. C-, soudem ustanovený správce pozůstalosti, správu dosud ani nepřevzal. Ale tím není ještě řečeno ani dokázáno, že Dr. Rudolf C. nemůže vykonávali právo správce pozůstalosti a nemůže se kdykoliv ujmouti správy pozůstalosti sám, an Dr. František V., jemuž přenechal vedení správy pozůstalosti, není skutečným správcem, nebyv za správce pozůstalostním soudem ustanoven. Není proto obava odkazovníkova zřejmě bezpodstatná, jak tvrdí dědici ve stížnosti. Návrhu na oddělení jmění není podle zákona na překážku ani to, že byla dědici přenechána správa pozůstalosti (Krainz-Ehrenzweig, Erbrecht str. 497). Nebylo by na závadu přípustnosti návrhu ani, kdyby se odkaz, jak tvrdí dědici ve stížnosti, týkal jen nemovitostí. Stačí po té stránce odkázati na rozhodnutí čís. 3812 sb. n. s. Že je stěžovatelčin nárok (odkaz)’považovati za dostatečně osvědčený, o tom nelze pochybovati vzhledem k obsahu posledního pořízení, uvedenému v dodatku ze dne 21. dubna 1926, který nebyl po formální stránce, pokud jde o odkaz sám, co do platnosti dosud napaden. Jelikož ve stížnosti dědiců nebyly proti osobě opatrovníka ustanoveného prvým soudem vzneseny námitky, bylo k dovolací stížnosti obnoviti usnesení prvého soudu.