Čís. 9823.

Usnesení o přikázání zabavené pohledávky povinného k vybrání jest ihned vykonatelným a netřeba vyčkati rekursní lhůtu (výsledek rekursu). Není závady, by poddlužník, jakmile mu bylo doručeno usnesení o přikázání pohledávky k vybrání, vymáhajícímu věřiteli neplatil a by tento placení nepřijal.
Přepsáním z konta povinného na konto zmocněnce vymáhajícího věřitele u poštovního šekového úřadu přešel přepsaný peníz do majetku vymáhajícího věřitele. Pozdější zpětné přepsání částky z konta zmocněnce vymáhajícího věřitele na konto povinného (exekučního soudu) nemělo právního účinku, stalo-li se bez souhlasu vymáhajícího věřitele (jeho zmocněnce).
(Rozh. ze dne 12. dubna 1930, R I 191/30.)
Prvý soud usnesením ze dne 11. února 1929 povolil vymáhající straně zabavení a přikázání k vybrání pohledávek strany povinné jednak za poštovním šekovým úřadem v Praze vkladu na účtu čís. 28.968, jednak za Josefem A-em z dodávky kukuřice a z obchodního spojení, jednak za firmou Alois R. za dodané zboží a z obchodního spojení. Usnesení toto doručeno bylo účastníkům dne 14. února 1929. Proti povolujícímu usneseni podala povinná strana stížnost. Usnesením rekursního soudu ze dne 20. dubna 1929 doručeným stranám dne 3. a 5. května 1929 bylo usnesení prvého soudu potvrzeno. Poštovní úřad šekový podle výpisu ze šekového účtu čís. 75.418, ze dne 21. února 1929 čís. 8 připsal zabavenou částku, jež činila podle zprávy téhož úřadu 30.013 Kč 85 h, na šekový účet zástupce strany vymáhající a vyrozuměl ho o tom ústřižkem. Týž úřad však přípisem ze dne 23. února 1929 oznámil exekučnímu soudu, že k zakročení obou stran skládá zabavenou pohledávku 30.013 Kč 85 h do soudní úschovy a že ji téhož dne účtuje na šekový účet exekučního soudu. Exekuční soud pak vydal poukaz ze dne 26. února 1929, by tento peníz byl převeden na jeho šekové konto u spořitelny v N. O jmění dlužníka bylo usnesením ze dne 8. března 1929 zahájeno vyrovnací řízení a přijaté vyrovnání bylo dne 25. července 1929 soudem právoplatně potvrzeno a je toto usnesení právoplatné.
K návrhu povinného prohlásil exekuční soud usnesením ze dne 23. září 1929, že zástavní právo vymáhající věřitelky nabyté na základě povolení exekuce ze dne 11. února 1929 na pohledávkách povinného za šekovým poštovním úřadem v Praze, za Josefem A-em a za firmou Alois R. a spol. zaniklo podle § 12 vyr. ř. a vyslovil, že po právoplatnosti tohoto usnesení bude 30.013 Kč 85 h složených poštovním šekovým úřadem v Praze do soudního uschování s přirostlými úroky vydáno povinnému do rukou jeho zástupce. Toto usnesení exekučního soudu napadla vymáhající věřitelka rekursem, v němž zastávala názor, že právo zástavní, nabyté na shora uvedených pohledávkách povinného, nemohlo zahájením vyrovnacího řízení o jmění povinného býti dotčeno, poněvadž ho bylo nabyto ex tunc, od 14. února 1929, a že zaniklo ohledně pohledávky firmy Alois R. placením ze dne 19. a 22. února 1929 ve výši 3.922 Kč 90 h až do výše tohoto placení a ohledně pohledávky za Josefem A-em složením 22.289 Kč 40 h u krajského civilního soudu v Praze, podle § 1425 obč. zák. do výše této částky a co do pohledávky povinného za poštovním šekovým úřadem v Praze do výše 30.013 KČ 85 h zaplacením, jež se stalo připsáním na šekový účet právního zástupce strany vymáhající dne 22. února 1929 a jejím uvědoměním o tomto placení jejím právním zástupcem, a že vydání tohoto peníze ze šekového konta právního zástupce vymáhající strany bez jejího svolení odepsaného a k exekučnímu soudu podle § 307 ex. ř. (§ 1425 obč. zák.) složeného nemůže se státi straně povinné, poněvadž jí nepatří, nýbrž vymáhající straně, které byla pohledávka ta přikázána k vybrání.
Rekursní soud zrušil usnesení exekučního soudu, jsa toho názoru, že jen v řádném sporu může býti řešena otázka, komu náležejí peníze poštovním úřadem šekovým na soudě složené, pokud se týče do jaké výše, ježto jest pochybno, zda jde o zaniklé zástavní právo podle § 12 vyr. ř., an poddlužník shora uvedený převod pohledávky na účet zástupce strany vymáhající provedl a částku tu pak zase na soudě složil a že jest tu dále ta okolnost, že vymáhající strana účastnila se řízení vyrovnacího se svou pohledávkou. Nejvyšší soud usnesení rekursního soudu rozhodnutím ze dne 30. ledna 1930, R I 1019/29 zrušil k dovolacímu rekrsu obou stran a vyslovil, že otázku, zda zástavní právo vymáhající stranou na pohledávkách povinného před zahájením vyrovnacího řízení na jmění povinného nabyté zaniklo podle § 12 vyr. ř. či zda zaniklo již před zahájením řízení vyrovnacího zaplacením poddlužníků a komu náleží částka šekovým úřadem dne 22. února 1929 složená k exekučnímu soudu, jako otázka právní, řešiti se má soudem exekučním, ano se může tak státi na základě skutkového stavu z řízení exekučního patrného, nebo snadno nesporně zjistitelného. Vzhledem k tomuto rozhodnuti a na základě obsahu spisů exekučnicb, rozhodl rekursni soud otázku, zda usnesením prvého soudu ze dne 11. února 1929 právo zástavní na pohledávkách dlužníka nabyté zaniklo, takto:
Právo zástavní nabyté usnesením ze dne 11. února 1929 prohlašuje se podle § 12 vyr. ř. za zaniklé; 1. ohledně pohledávky zabavené u poddlužnika firmy Alois R. a spol., pokud přesahuje tato pohledávka 3. 922 Kč 90 h, 2. ohledně celé pohledávky zabavené u poddlužnika Josefa A-a. Ohledně pohledávky zabavené u poštovního šekového úřadu v Praze se návrhu dlužníka na zrušeni exekuce podle § 12 vyr. ř. nevyhovuje. Částka 30.013 Kč 85 h s přirostlými úroky, nalézající se v soudní úschově exekučního soudu bude po právoplatnosti tohoto usneseni vydána vymáhající straně. Důvody: 1. Pokud se týče pohledávky povinného za firmou Alois R. a spol., zaplatila tato firma dne 19. února 1929 částku 3772 Kč 90 h a 22. února 1929 150 Kč a strana žalující obmezila na to návrhem ze dne 7. března 1929 exekuci o tyto částky a exekuční soud právoplatným již usnesením ze dne 9. března 1929 návrhu tomu vyhověl. 2. Josef A. složil podle udáni strany vymáhající na základě povolujícího usneseni exekučního soudu dne 25. března 1929 u krajského soudu civilního v Praze částku 22.289 Kč 40 h k soudu, a byla tato částka vzata do soudního uschováni. 3. Posléze šekový úřad poštovní v Praze, jak patrno ze spisů, připsal podle výpisu ze šekového účtu 75.418 ze dne 21. února 1929 zabavený peniz 30.013 Kč 85 h na šekový účet zástupce strany vymáhající a ho o tom ústřižkem vyrozuměl; na to pak připisem ze dne 23. února 1929 oznámil soudu exekučnímu, že skládá zabavenou pohledávku do soudni úschovy a že ji přiúčtoval téhož dne na šekový účet soudu. Poddlužnik na základě usneseni povolujícího exekuci zabavením a přikázáním pohledávky jest oprávněn, aniž by zkoumal správnost a právomoc usneseni, platiti vymáhajícímu věřiteli a placením sprošťuje se svého závazku. Jelikož poštovní úřad šekový připsal již 21. února 1929 částku 30.013 Kč 85 h k dobru na účtu splnomocněného právního zástupce strany vymáhajici, a, jak patrno z přiložené kvitance tohoto ze dne 18. února 1929, opatřil ji i potvrzením o zaplaceném poplatku, bylo tim zaplaceni přikázané pohledávky provedeno; pak-li šekový úřad potom převedl tuto částku zase na účet exekučního soudu a u něho ji složil, stalo se tak bez souhlasu a poukazu vymáhajici strany jednostranným jednáním šekového úřadu. Zaplacením pohledávky poddlužnikem vymáhajici straně, již pohledávka byla k vybrání přikázána, stalo se právo zástavní bezpředmětným, bylo zkonsumováno, takže zahájeni vyrovnacího řízeni o jmění dlužníka nemohlo naň míti účinku, ježto právo zástavní v té době již neexistovalo a nemohlo zaniknouti ani obživnouti právoplatným potvrzením vyrovnáni. Nerozhodno jest, že proti povolujícímu usneseni byl podán rekurs a že usneseni toto v době zaplaceni pohledávky poddlužnikem nebylo v právní moci, neboť potvrzením usneseni rekursním soudem nastala právní účinnost usneseni exekuci povolujícího ode dne jeho doručeni. Stížnost proti usneseni nemá účinku odkladného (§ 524 c. ř. s. a § 67 ex. ř.) a není také ani ze spisů patrno, že o odklad exekuce vzhledem k rekursu bylo žádáno a že odklad ten byl povolen. I když šekový úřad zase uvedenou částkou disponoval a k exekučnímu soudu ji složil, zůstala nadále aktivní položkou jmění vymáhajícího věřitele a má tento nárok na její vydání ze soudní úschovy. Vymáhající věřitel přihlásil sice svou pohledávku k vyrovnacímu řízení dlužníka, avšak výslovně uplatnil oddělné právo na složené částce 30.013 Kč 85 h, k vyrovnacímu roku se nedostavil, hlasování se nesúčastnil, tudíž právu svému nezadal, zvláště, an přihlášku výslovně z opatrnosti učinil a vyhradil si výslovně, že vyrovnacím řízením nemají býti dotčeny jeho nároky proti dlužníku následkem událostí v exekuci E 113/29. Rovněž jest tomu tak s pohledávkou za firmou Alois R. a spol., v částce 3772 Kč 90 h a 150 Kč, kterouž zaplatila tato firma vymáhající straně rovněž před zahájením řízení vyrovnacího. Placením právo zástavní až do výše placení bylo zkonsumováno a stalo se bezpředmětným a účinky § 12 vyr. ř. na tyto částky již se nevztahují. Pokud se týče pohledávky za poddlužníkem Josefem A-em, složil tento teprve dne 25. března 1929, tedy již po zahájení řízení vyrovnacího, shora uvedenou částku k soudu. Zde tedy placení nenastalo, neboť se nestalo přímo straně vymáhající a zástavní právo na ní nabyté až do zahájení řízení vyrovnacího trvalo a zaniklo tudíž zahájením vyrovnacího řízení již 8. března 1929. Složením peněz k soudu sprostil se sice tento poddlužník podle § 1425 obč. zák. svého závazku k povinnému, avšak nenastalo tím ještě placení straně vymáhající přímo a nemohlo ani nastati, ježto zástavní právo nabyté již před tím vzhledem k vyrovnacímu řízení zaniklo. Co se týče okolnosti, že proti povolujícímu usnesení podána byla stížnost, platí totéž, co shora uvedeno. Právem tedy vyslovil prvý soud v napadeném usnesení, že ohledně této pohledávky nabyté zástavní právo podle povolení exekuce ze dne 11. února 1929 zaniklo ve smyslu § 12 vyr. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu povinného.
Důvody:
Dovolací rekurs jest neopodstatněný a jeho vývody nejsou s to, by zvrátily napadené usneseni. Rekursní soud správně poukázal k tomu, že usnesení v exekučním řízení jsou podle § 67 ex. ř. až na výjimky v zákoně stanovené, z nichž však o žádnou v tomto případě nejde, ihned vykonatelná, a že tedy bez vyčkání rekursní lhůty, pokud se týče výsledku rekursu, bylo ihned vykonatelným usnesení ze dne 11. února 1929 o přikázání k vybrání pohledávek dovolacího rekurenta jako povinného za firmou Alois R. a za poštovním šekovým úřadem v Praze. Připomenouti jest, že rekurs proti tomuto usnesení byl zamítnut a že při podání rekursu odklad exekuce nebyl navržen, tudíž také nebyl povolen. ježto, jak řečeno, bylo usnesení že dne 11. února 1929 o přikázání k vybrání ihned vykonatelné, nebylo překážky, by poddlužníci vymáhající věřitelce neplatili a by tato placení nepřijala. Nebylo tudíž překážky, by vymáhající věřitelka nepřijala dne 19. února 1929 od firmy Alois R. na zabavenou a k vybráni přikázanou pohledávku částku 3.772 Kč 90 h, pak dne 22. února 1929 částku 150 Kč a by nepřijala dne 21. února 1929 přepsáním z konta povinného na konto svého zmocněnce Dr. Františka K-a od poštovního šekového úřadu v Praze částku 30.013 Kč 85 h. Podle § 312 ex. ř. jest vymáhající věřitel oprávněn toho, co bylo placeno na pohledávku přikázanou k vybráni, použiti k uspokojeni své pohledávky až do jeji výše. Částka 3.922 Kč 90 h od firmy Alois R. a částka 30.013 Kč 85 h od poštovního šekového úřadu přešla do majetku vymáhajici věřitelky a její pohledávka byla do výše těchto Částek zaplacena (§ 312 ex. ř.). Co se týče pozdějšího zpětného přepsání 30.013 Kč 85 h z konta Dr. Františka K-a na účet exekučního soudu, dovodil případně rekursní soud, že nemělo právní účinnosti, ježto se stalo bez souhlasu vymáhající věřitelky, pokud se týče jejího zmocněnce. Podle § 12 vyr. ř. nenastanou účinky vyrovnacího řízení rušící zástavní právo, bylo-li za exekuce před zahájením vyrovnacího řízení placeno. Nemělo proto zahájení vyrovnacího řízení u povinného ke dni 8. března 1929 vliv na dřívější zaplacení částek 3.922 Kč 90 h a 30.013 Kč 85 h vymáhající věřitelce a nepochybil rekursní soud, vycházeje z tohoto stanoviska a zamítnuv z toho důvodu návrh dovolacího rekurenta, by zástavní právo vymáhající věřitelky co do částky 3.922 Kč 90 h, pohledávky za firmou Alois R. a částky 30.013 Kč 85 h za poštovním šekovým úřadem v Praze bylo prohlášeno za zaniklé a by posléz uvedená částka byla ze soudní úschovy vydána dovolacímu rekurentu.

Citace:

Čís. 9823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 567-571.