Čís. 9645.

Směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na
rok 1928.
Obrat »nebo věděti musil« znamená, že nevědomost majitele směnky o úmluvě příčící se obsahu dodatečně doplněné směnky jest na rovni obmyslnosti, zanedbal-li věřitel, nabývaje směnky, povinnou péči, ne- — Čís. 9645 —
228
dbal-li ani píle a pozornosti, již nutno předpokládati u každého člověka zdravého rozumu, při obchodech zvláštní píle, o níž mluví zákon v čl. 282 obch. zák.
Majitel směnky není povinen, by převod směnky oznámil přijateli, by se mohl o svém závazku vyjádřili, aniž by zkoumal pravost jeho podpisu.
Byla-li směnka při předání úplně vyplněna až na datum, musel se nabyvatel pokládati za zmocněnce, by ji podle své vůle vyplnil.
(Rozh. ze dne 13. února 1930, Rv I 164/30.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítl žalovaný najmě, že směnka byla vyplněna proti úmluvě. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o výklad § 6 druhý odstavec, druhá věta směn. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení-může býti doplnění směnky podstatnou náležitostí, pokud se stalo bezprávně nebo proti úmluvě, namítáno směnečnému věřiteli jen, byl-li doplnění účasten, anebo, nabývaje směnky, o něm věděl nebo věděti musil. Žalovaný v písemných námitkách tvrdil, že ho Filip R. koncem listopadu nebo začátkem prosince 1928 žádal, by mu podepsal směnku na 100000 Kč, při čemž prohlásil, že ji vyplatí nejpozději za tři měsíce. Žalovaný podepsal pak čtyři žalobní směnky, o nichž R. řekl, že je sám vyplní a odevzdá žalobkyni. Přes to předal žalobkyni směnky nevyplněné, jež je doplnila na 166000 Kč a datem vydání 10. června 1929, tedy v obojím směru proti jeho úmluvě s R-em. Toto protismluvní vyplnění může prý žalovaný namítati také žalobkyni, poněvadž tato byla by musila věděti, že se toto doplnění příčí úmluvě, kdyby byla zachovala náležitou péči. Opomenutí této péče odůvodnil žalovaný v námitkách tím, že se žalobkyně při nabytí směnek nepřesvědčila, zda jeho podpis jest pravý, a že ho nezpravila, že jí směnky byly odevzdány, by se o nich mohl vyjádřili. K tomu prý byla povinna již jako banka, to tím více, ana věděla, že se finanční poměry R-ovy v poslední době zhoršily, že není řádným obchodníkem, že mu sama musila mnoho sleviti, že se stal nespolehlivým a častěji ji oklamal. Předem jest uvésti, že podle zjištění nižších soudů předal Filip R. žalobkyni žalobní směnky až na datum vydání zcela vyplněné, že R. o tvrzené úmluvě se žalovaným žalobkyni nic nesdělil a ponechal jí na vůli, by datum vydání dodatečně vepsala a směnky uplatnila. Z toho dovodil dovolací soud správně, že žalobkyně nabyla směnek bezelstně, poněvadž z oněch zjištění jest patrno, že o úmluvě žalovaného s R-em nevěděla. Zbývá tedy jen řešiti otázku, zda snad žalobkyně o oné úmluvě musila věděti, neboli, jak dovolatel toto zákonné ustanovení vy- — Čís. 9645 —
229
kládá, zda se, opomenuvši náležitou péči, dopustila hrubé nedbalosti, která právě tvoří její zavinění ve smyslu § 6 druhý odstavec směn. zák., totiž, že by o úmluvě bez tohoto zavinění věděti musila. Dovolateli jest přisvědčiti, že obrat »nebo věděti musila« v § 6 druhý odstavec směn. zák. jest vykládati v ten rozum, že nevědomost majitele směnky o úmluvě příčící se obsahu dodatečně doplněné směnky jest na rovni obmyslnosti, zanedbal-li věřitel, nabývaje směnky, povinnou péči, nedbal-li ani té píle a pozornosti, kterou nutno předpokládati u každého člověka zdravého rozumu (§ 1297 obč. zák.), při obchodech zvláštní píle, o které mluví v čl. 282 obch. zák. Žalovaný musil by tedy tvrditi, že žalobkyně byla, ať již po zákonu nebo ze smlouvy, při nabytí směnek povinna, by vynaložila určitou péči a že tuto péči zanedbala, čímž se stalo, že nezvěděla o úmluvě odporující obsahu směnky. Žalovaný má za to, že žalobkyně byla povinna již vzhledem ke změněným finančním poměrům Filipa R-a a k jeho nespolehlivosti vůbec se přesvědčiti, zda podpis žalovaného jest pravý a oznámiti mu, že jí směnky byly odevzdány, by se o nich- mohla vyjádřiti. Poněvadž tak neučinila, porušila prý povinnou péči. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Jde o závazek ze směnek. Nabyvatel směnky není po zákonu zásadně povinen, aby při převodu směnky na něho z vlastního podnětu pátral, zda snad bylo úmyslem přijatelovým převzíti jiný závazek, než který plyne z obsahu směnky, jmenovitě zda snad jsou nějaké úmluvy mezi osobami směnku podepsavšími, které by byly v rozporu s jejím obsahem. To plyne již z povahy směnky jako dokonalého cenného papíru skriptury, který má sloužiti k rychlému a pružnému oběhu. Není proto majitel směnky ani povinen, by převod směnky oznámil přijateli, by se mohl o svém závazku vyjádřiti, ani by zkoumal pravost jeho podpisu. Směnečný závazek přijatelův vzniká již podpisem směnky, přijetím jest směnečník zavázán zaplatiti akceptovanou sumu v době dospělosti směnky (§§ 19 a 21 směn. zák.); může ovšem obmeziti akcept na část směnečné sumy, ale to se musí státi na směnce a zřejmě (§§ 20 a 19 směn. zák.). jakmile tedy směnečný věřitel obdrží směnku s podpisem směnečníka, musí míti za to, že tento přijal závazek ze směnky, t. j. podle jejího obsahu, a nemá příčiny, by vyvíjel ještě další pozornost co do rozsahu tohoto závazku (§ 1297 obč. zák.). Ani tehdy ne, je-li převzetí směnky na jeho straně obchodem, neboť čl. 282 obch. zák. nestanoví povinnost k péči, nýbrž ji předpokládá. Toto ustanovení neznamená, že ten, na jehož straně jest jednání obchodem, vždy jest povinen k péči řádného obchodníka, nýbrž určuje jen její míru, pokud povinnost k péči vůbec tu jest. Bylo zjištěno, že při předání žalobních směnek žalobkyni byly směnky až na datum vystavení úplně vyplněny, tedy i směnečnou sumou. Nemohly tedy vzejíti žalobkyni co do rozsahu platební povinnosti žalovaného vůbec pochybnosti. Pokud pak jde o datum vydání směnky, musila se žalobkyně odevzdáním směnky co do této náležitosti nevyplněné pokládati za zmocněnu, by ji podle své vůle doplnila. S tím počítá i zákon v § 6 druhý odstavec směn. zák. a jest tato zásada ustálena v nauce i v praxi. Ani tu nebylo důvodu k další pozornosti. O zanedbání povinné péče — Čís. 9646 —
230
mohlo by snad býti uvažováno, kdyby již ze směnky samé anebo ze zvláštních okolností byla musila žalobkyně seznati, že závazek žalovaného jest pochybný. Takové okolnosti žalovaný netvrdil, neboť to, co uvádí o nespolehlivosti R-ově, nemá s jeho závazkem nic společného a nasvědčuje právě tomu, že se žalobkyně chtěla zabezpečili akceptem dovolatelovým a převzavši směnku, pokládala jej za bezvadný, z čehož zase plyne její bezelstnost. Z toho, co uvedeno, vyplývá, že nebylo třeba důkazů, jichž provedení dovolatel postrádá, znaleckého důkazu o tvrzených zvyklostech kromě toho již proto ne, že ani v námitkách ani za dalšího jednání nebyly tyto zvyklosti přesně vytčeny.

Citace:

Čís. 9645.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 255-258.